• ÚVOD
  • PRAVIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ
  • KONTAKT
  • BŮH A MY
  • AKCE
  • ŽIVOT SBORU
  • KÁZÁNÍ
  • O NAŠÍ CÍRKVI
  • KNIHA HOSTŮ
  • RŮZNÉ

    Nastavit jako výchozí stránku!
  • Sbor Luterské evangelické církve a.v. (LECAV) v Praze

    [Na celou stránku (k tisku) ]

    Kázání na text J 20, 11-18

    (předneseno při bohoslužbě 20. 4. 03 - Vzkříšení )

    Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená `Mistře´. Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl."

    Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

    dnes je Hod Boží velikonoční, neděle Vzkříšení. Slyšeli jsme velikonoční text, velikonoční poselstvím o prázdném hrobu, o vzkříšeném Ježíši. Zpíváme dnes samé radostné velikonoční písně. Ale podívejte se ven. Je sychravo, zima letos jakoby nechtěla skončit, světová ani domácí politická situace také není moc veselá... Nic, co by nasvědčovalo tomu, že zlo, hřích, bolest, nemoc, nespravedlnost, smrt, byly poraženy, a že Ježíš vstal a s Ním a v Něm zvítězila Láska a Život. A přeci vstal, skutečně vstal, jak jsem vám na počátku bohoslužby zvěstovala starobylým pravoslavným velikonočním pozdravem, a my se díky Jeho vzkříšení můžeme radovat všemu navzdory a doufat všemu navzdory a zahlédat to, co ještě vidět není...

    První věta textu, který jsme slyšeli, a nad kterým bych se chtěla dnes spolu s vámi zamyslet, zní: Marie stála venku před hrobem a plakala. Vida, pláč. Ona ta cesta k radosti ze vzkříšení není někdy jednoduchá. Proč Marie plakala? Přišla totiž ke hrobu, do kterého byl v pátek položen Ježíš, a dnes je neděle a Ježíš tu není. Že byl ukřižován, to už oplakala. S tím už se pomaličku učí žít. Ale teď už tu není ani Jeho mrtvé tělo. To Marii dorazilo. Pláče. Je neděle, ale je snad temněji a smutněji než v pátek. Je neděle a Ježíš tu není. Co je to za neděli? Všední den, to ano, ale neděle bez Ježíše? To je ještě horší, než všední den... Neděle bez víry, v pochybnostech, v zoufalství... Má život ještě smysl? Ano, ukřižování bez vzkříšení by byla strašná prohra. Noc by neskončila, naopak, stala by se ještě děsivější... Dobro by prohrálo naplno, Satan by se projevil jako pán. "Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a ztraceni jsou i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí." (1K 15, 16-19).

    Pak se Marie naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Ano, někdy je potřeba naklonit se do hrobu. Sáhnout si až na dno. Prožít svou vlastní bezmocnost a zoufalství života bez Ježíše. Teprve pak, tváří v tvář temnotě, můžeme spatřit světlo naděje.

    Andělé se otázali Marie: Proč pláčeš? Odpověděla jim: Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili. I andělé jsou jen stvoření, pravda, dokonalejší než my, ale též chybující. Jen tak je možno si vysvětlit tuto jejich otázku. Věděli přece, že hledá Ježíše. Proč jí hned neřekli, že byl vzkříšen? I my někdy neodhadneme, co máme druhému říci, co potřebuje slyšet, aby byl potěšen. Přemýšlejme... Sedáme v kruhu zbožných kolem Bible, tak jako andělé seděli u Ježíšova hrobu, ale lidé kolem nás potřebují slyšet živé Evangelium, tu nejradostnější ze všech zvěstí, které kdy byly zvěstovány: Ježíš vstal z mrtvých! Ježíš žije! A potřebují to slyšet nejen z našich úst, nýbrž potřebují to vidět i na našich životech. Je to však na našich životech vidět? Je na nich patrná radost ze vzkříšení, je na nich patrná naděje všemu navzdory, je na nich patrné obrácení se od věcí pomíjejících jako je třeba majetek k hodnotám věčným- především pak k Lásce?

    Ale příběh naštěstí pokračuje dál. Poté, co Marie odpověděla andělům, se obrátila, a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to On. Andělé neuspokojili Mariino srdce. Obrací se, hledá pomoc jinde. A vtom spatří Ježíše. Když už zjišťuje, že jí nepomohli lidé ani andělé, spatřuje Ježíše. Podobně je tomu i s jinými lidmi. Musejí pochopit, že lidé ani nějaké duchovno v plnosti nemohou potěšit jejich srdce. A přesto neustávat hledat pomoc dál. Marie se tedy obrátila a spatřila Ježíše. Nepoznala ho však. I to známe. Když už není, kdo by nám pomohl, přichází Ježíš. Ale člověk často neví, že ten tichý vnitřní hlas, to, co nás utěšuje, když je nám nejhůř, že je to On, Bůh, nepoznává Ho, nezná Ho. Ale Ježíš přesto přichází k člověku blíž a blíž, a On je to, který první navazuje kontakt, který člověka oslovuje. Oslovuje ho nejrůznějším způsobem. Někoho skrze vnitřní hlas, někoho skrze Bibli, někoho skrze nějakého člověka... Oslovuje ho jednou, dvakrát, třikrát, nenaléhá, jen tak tiše klepe na dveře našich srdcí. Tiše, ale vytrvale. A nebojme se, ťukat nepřestane. Vždyť vstal z mrtvých a není již omezen časem. Má na to, aby se ke každému z nás doťukal, celou věčnost...

    Proč pláčeš? Koho hledáš? Zdánlivě podobná otázka, jakou Marii položili andělé. A zdánlivě podobná Mariina odpověď: Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu. Ale když se nad tím zamyslíme pozorněji, vidíme zde určité drobné, leč podstatné rozdíly. Ten zásadní tkví v tom, že zde se ptá Ježíš. A ten ví, proč klade tu kterou otázku, a že je to dobře. Ale i v Mariině odpovědi Ježíšovi je už určitý posun oproti odpovědi andělům. Jestliže tys jej odnesl... Jako by tušila, že právě tento člověk by jí mohl dát odpověď na její otázku, naplnit její touhu opět spatřit Ježíše. Nepoznává jej, ale již cosi tuší. Je již blízko... Tak mnoho lidí tuší v křesťanství cosi dobrého, pravdivého a útěšného, ale ještě nepoznávají Ježíše...

    Ježíš jí řekl: Marie! Obrátila se a zvolala: Rabbuni, to znamená Mistře. Ježíš vyslovil Mariino jméno. Oslovil ji jejím jménem. Dotkl se nejhlubších hlubin jejího srdce, její duše, dotkl se samotné její podstaty. A v tu chvíli ona prohlédla. Náhle VĚDĚLA. Ten tam byl pláč, smutek, pochybnosti, otázky... Strach z budoucnosti... Existoval jen přítomný okamžik. Jen Ježíš. Láska... Ano, nestačí jen víra. Víra sama v sobě obsahuje spoustu pochybností, nejistot, otázek... Je potřeba být osloveni Ježíšovou láskou. Být proměněni, zcela podmaněni Jeho hlasem. Jen On umí TAKHLE vyslovit mé jméno. Nikdo jiný. Jen On mne dokonale zná, dokonale chápe, dokonale miluje... Jen takto "polapen" už člověk nemůže a nechce zpátky. Jen z takovéhoto sladkého pouta lásky lze brát sílu v těžkých životních situacích. I tak může člověk zakolísat, klopýtnout- ale nemůže se Bohu ztratit. Nemůže sejít z cesty Života. Kam bychom jinam šli? Tam kde je On, tam je všechno, co dává smysl. Tam, kde On není, je jen prázdnota. Ale k tomuto poznání nemůžeme dojít sami. Je třeba být osloveni samotným Pánem...

    Maria se k Němu obrátila a zvolala: Rabbuni. V ekumenickém překladu čteme jen: obrátila. Ale v originále je, a přeložil to i Ondřej Petrů: k němu se obrátila. Přímo na něj. Předtím se jen obrátila od andělů dozadu a spatřila Ježíše. A nepoznala ho. Ale teď, když ji oslovil, se plně obrátila k Němu. Ano, osobní Boží oslovení je podmínkou k tomu, aby se člověk skutečně mohl obrátit. A skutečné plné obrácení se k Ježíši je podmínkou k tomu, abychom mohli Ježíše skutečně plně poznat. Marie poté, co ji Ježíš oslovil jménem a co se k Němu obrátila, zvolala: Rabbuni. V Součkově řecko-českém slovníku k NZ čteme takovýto překlad slova Rabbuni: stupňovaná forma slova Rabbi- můj pane. Tedy víc můj a víc Pán... Můj Pane, má Lásko, mé všechno... Co dodat... Nebylo potřeba více slov...

    Nato Ježíš Marii řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl." Zde je podle mého názoru opět vhodnější překlad Ondřeje Petrů: Nezadržuj mne. Marie zcela jistě a zcela přirozeně chtěla tu chvíli, asi nejkrásnější ve svém životě, co nejdéle prodloužit. Tento postoj známe i od učedníků při proměnění na hoře. Petr říká, že je jim tam dobře, a chce stavět stany. Ale Ježíš se tam dlouho nezdrží, za chvíli se vracejí do údolí a na Ježíše čekají nemocní, posedlí, hříšníci... I teď, po vzkříšení, má Ježíš ještě něco na práci. Ještě se musí tu i onde zjevit, tomu i onomu říci nějaké povzbuzení do nového začátku... Není tu jen pro Marii. A i Marie má úkol. Má jít zvěstovat evangelium. Nemůže tu zůstat s Ježíšem... A tak pro Ježíše opouští Ježíše. Pro službu, z lásky a z poslušnosti, obětuje Bohu svou touhu zůstat tu teď v tichosti s Ním, a vrací se do shonu každodenního žití. On přeci ví nejlíp, co je třeba udělat. Tak ho poslechnu. Přeci nejsem sama. On je se mnou. I když je trochu dál. Ale jednou budeme zase spolu, a ještě blíž, a navěky, a už se nebudeme muset loučit...

    Tak to bylo drama jednoho velkého setkání. Drama, které se týká i nás. Drama, ve kterém nemusíme být jen diváky. Můžeme být jeho účastníky. Mít účast na Ježíšově lásce, na Jeho životě, na Jeho utrpení, na Jeho smrti, ale i na Jeho zmrtvýchvstání. Mít naději, že sychravá zima skončí, a že přijde Jaro, a to že už neskončí... Tedy pojďme a chvalme Hospodina za tu naději všemu navzdory...

    Pomodleme se:

    Hospodine, Bože náš, Ty veliký a mocný, svatý, laskavý, milosrdný, milostivý, dobrotivý, není dost lidských ani andělských slov, jimiž bychom Tě mohli vynachválit za Tvou úžasnou, nekonečnou Lásku, s níž jsi vzkřísil Pána Ježíše a s Ním dal povstat i nám k novému životu a k nové naději. Děkujeme Ti, žes Jeho vzkříšením ukázal celému světu, celému vesmíru, všem lidským i duchovním bytostem, že to, jak Ježíš žil, je dobré a správné a dokonalé a že Láska je cestou k věčnému životu ve Tvém království. Pane Ježíši, díky, náš veliký a dobrý bratře, příteli, miláčku, díky Ti, žes žil Lásku, která Tě po té, co Tě ukřižovala naše zloba, vzkřísila. Díky, žes nám svým životem, smrtí a vzkříšením připravil věčný příbytek v království Tvého Otce. Díky za to, že znáš každého z nás jménem a že je umíš vyslovit tak jako nikdo jiný. Duchu Svatý, Duchu Lásky, díky za to, že nás vedeš za Ježíšem vzkříšeným. Díky, že nám ukazuješ cesty, které se Jemu líbí a po kterých máme chodit, cesty, které jsou pro nás ty nejlepší. Chválíme Tě, Bože, Otče, Synu a Duchu Svatý, za to, že Ty jsi Život a dárce života, Láska a dárce lásky, že Ty jsi počátek i cíl všeho dobrého směřování člověka, lidstva i celého vesmíru. Prosíme Tě za všechny lidi, Pane, zvlášť za ty, kdo trpí, aby našli pomoc, za ty, kdo Tě hledají, aby Tě našli, za ty, kdo už nedoufají, aby v Tobě znovu našli naději pro sebe i pro celý svět, naději všemu navzdory, prosíme Tě za mír, prosíme Tě za to, abychom se Tebou nechali vést po cestách Lásky. Prosíme Tě, děj se Tvá dobrá vůle a přijď Tvé království. Amen.