• ÚVOD
  • PRAVIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ
  • KONTAKT
  • BŮH A MY
  • AKCE
  • ŽIVOT SBORU
  • KÁZÁNÍ
  • O NAŠÍ CÍRKVI
  • KNIHA HOSTŮ
  • RŮZNÉ

    Nastavit jako výchozí stránku!
  • Sbor Luterské evangelické církve a.v. (LECAV) v Praze

    [Na celou stránku (k tisku) ]

    Kázání na text Mk 5, 21-43

    (předneseno při bohoslužbě 4.5. 2003 )

    Když se Ježíš přeplavil v lodi opět na druhou stranu, shromáždil se k němu veliký zástup, když byl ještě na břehu moře. Tu přišel k němu jeden představený synagógy, jménem Jairos, a sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil: "Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!" Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj. A byla tam žena, která měla dvanáct let krvácení. Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu. Když zaslechla o Ježíšovi, přišla ze zadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: "Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu vysvobozena!" A rázem přestalo jí krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: "Kdo se to dotkl mého šatu?" Jeho učedníci mu řekli: "Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: `Kdo se mne to dotkl´?" I rozhlížel se, aby našel tu, která to učinila. Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla celou pravdu. A on jí řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!" Když ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: "Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ mistra?" Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: "Neboj se, jen věř!" A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. Když přišli do domu představeného synagógy, spatřili velký rozruch, pláč a kvílení. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí." Oni se mu posmívali. On však všecky vyhnal, vzal s sebou otce dítěte, matku a ty, kdo byli s ním, a vystoupil tam, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum," což znamená: "Děvče, pravím ti, vstaň!" Tu děvče hned vstalo a chodilo; bylo jí dvanáct let. A zmocnil se jich úžas a zděšení. Přísně jim nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali něco k jídlu.

    Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

    na počátku dnešního textu jsme slyšeli, že Ježíš se opět přepravil na druhou stranu moře. Nejprve bych chtěla uvést na pravou míru, že v podstatě nešlo o moře, ale o Tiberiadské jezero, které však bylo poměrně dost velké, a proto se někdy též nazývá Galilejské moře. Často se stávalo, že Ježíš s učedníky přejeli na jednu stranu tohoto jezera, tam Ježíš někoho uzdravil a zas se plavil na druhou stranu. Proč to? Nebylo by ekonomičtější, když chtěl Ježíš svým kázáním a svými činy oslovit celé území Palestiny, to vzít postupně, město po městě, kraj po kraji, a ne přebíhat a přejíždět sem a tam? Jistě, z hlediska lidského, a ani ne tak lidského, jako spíš zákonického či chcete-li byrokratického, by to jistě ekonomičtější, ano i logičtější bylo. Ovšem Pán Ježíš uvažuje poněkud jinak. Pán Ježíš se totiž nechává vést Božím Duchem. A Boží Duch Mu ukazuje v každou chvíli Jeho života, kam má jít. Pro Boha totiž není neekonomické přejet na druhou stranu jezera třeba "jen" proto, aby byl uzdraven jeden jediný člověk. Pán Ježíš přišel pro svět jako celek i pro každého jedince zvlášť. Pro nás lidi není někdy jednoduché najít rovnováhu mezi službou společnosti jako celku a mezi konkrétní pomocí konkrétním jednotlivcům. Nechme se proto vést Božím Duchem, neboť jen tak můžeme najít tu pravou rovnováhu.

    Ale pojďme dál. Čteme, že se k Pánu Ježíši shromáždil velký zástup, ještě když byl u moře. Jen si všimli, že připlouvá, jeden to musel říci druhému a když loď přirazila ke břehu, už tam na Ježíše čekaly davy. Přitahoval je. Svými slovy, svými činy, celou svou bytostí... A kde jsou dnes ty davy? Vždyť Ježíšova slova zůstávají stále stejně mocná, a Ježíšovy činy též... Proč tedy se dnes nehrnou za Ježíšem davy? Víte, oni se hrnou. Ale ne u nás. Oni se hrnou většinou v chudých zemích. Tam, kde lidé žijí solidaritu a Lásku, tam kde nemohou jinak než se spoléhat na to, že jim Bůh v jejich bídě pomůže, a On pomůže, tam se hrnou za Ježíšem zástupy, tam opravdu denně uvěří velké množství nových lidí. Ale proč ne u nás? Víte, my ještě příliš spoléháme na sebe. Na to, že si pomůžeme sami. Na to, že se bez Boha obejdeme. A to nejen ti, kdo v Něj nevěří, ale co hůř, i ti, kdo v Něj věří. Možná jsem to tu už v nějakém kázání či biblické hodině zmiňovala, pak se omlouvám, ale mně ten příběh přijde stále velmi aktuální. Jak námořníky na moři přepadne obrovská bouře a kapitán navrhne: Pojďme se modlit. A kdosi z námořníků odpoví: To už jsme na tom tak špatně? Ano, takový přístup míváme často k Bohu. Hledáme Jeho pomoc, až když jsme na tom tak špatně, že už si nevíme rady. Pak přicházíme prosit o radu a o pomoc Boha. A neuvědomujeme si, že do spousty průšvihů bychom se nedostali, kdybychom prosili Boha o radu a o pomoc už dřív. Je lepší chodit k lékaři na preventivní prohlídky než tam přijít až s rozběhlou nemocí...

    Ale pojďme dál. Když tedy Ježíš vystoupil z loďky, přišel k němu Jairos, představený synagogy, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil: "Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!" Tyto verše jsou zajímavé z několika důvodů. Prvním důvodem je, že Jairos rozpoznal v Pánu Ježíši toho, který může jeho umírající dcerce pomoci. Jistě už o Něm a o Jeho mocných činech slyšel, ale to samo o sobě by nestačilo, kdyby Mu neuvěřil. Kdyby Mu totiž neuvěřil, nežádal by Ho o pomoc. Mnoho lidí slyší o Pánu Ježíši, o Jeho Lásce, o Jeho svatém a hříšného člověka z hříchu uzdravujícím životě, smrti a vzkříšení, o Jeho Láskou naplněném životě, smrti a vzkříšení, uzdravujícím člověka ze zoufalství beznaděje, mnoho lidí o Něm slyší, ale nevěří tomu, a tak od Pána Ježíše nic nečekávají, o nic Ho neprosí. Ale Jairos Pánu Ježíši věřil a proto Ho prosil o pomoc. Prosil Ho úpěnlivě, dokonce Mu padl k nohám... A to je další zajímavá věc. Jairos, představený synagogy, pokleká před tulákem Ježíšem... Ve Starém Zákoně lidé většinou padají na kolena před Hospodinem, výjimečně před králem. Tedy Jairos musel v Ježíši poznat Božího Syna, nebo alespoň Božího posla. Kéž by více představených sborů a církví skutečně padalo Ježíšovi k nohám, celým svým životem kéž by se Mu odevzdávali, a ve všem se na Něj obraceli a na Něj spoléhali a Jemu důvěřovali. Kéž by nebyli moudří sami u sebe, ale moudrost a radu hledali u svého Pána... A to platí nejen o duchovních, nýbrž i o všech věřících.

    Ale pojďme dál. Jak reagoval Pán Ježíš na Jairovu vroucí prosbu? Šel s ním. Ano, když někdo pozve Ježíše do svého domu, když Ho o něco upřímně prosí, Pán Ježíš jde. Nenechá se dvakrát prosit a jde. Na to se můžeme plně spolehnout, že když Pána Ježíše pozveme do svého života, On půjde s námi. A když se jde ve dvou, znáte to, jde se lépe. Ve dvou jde všechno lépe. Ve dvou s milovaným člověkem. A s Ježíšem tuplem. Kdo pozval do svého života Ježíše, už nikdy není sám. Na radost, na bolest, na nic.

    Tedy Pán Ježíš odešel s Jairem. Velký zástup, který na Něj čekal u jezera, jde za Ním a tlačí se na Něj. Když už si na Něj počkali, tak si Ho přeci nenechají odejít. Jdou za ním, i když nevědí, kam je dovede. Protože jistě ne všichni věděli, kde Jairos bydlí, a navíc ne všichni slyšeli Jairovu rozmluvu s Ježíšem. Jdou tedy za Ježíšem, i když nevědí, kam je dovede. Hlavní pro ně je, že jsou v Jeho blízkosti. Nic jiného teď pro ně není důležité. Kéž i my bychom šli s tímto zástupem. Ne slepě, protože je to zástup, tak jdeme s ním, ale proto, že jde za Ježíšem. Kéž i my bychom šli za Ježíšem, kamkoli nás povede svým Svatým Duchem, i když nevíme, kudy ta cesta půjde. Ale známe cíl. Boží království. Ano, když budeme Pána Ježíše následovat po Jeho cestě Lásky, nebudeme mít sice jednoduchý život, leckdy nebudeme vědět, kam jdeme, kde skončíme dnes, kde zítra, kde budeme spát, zda budeme mít střechu nad hlavou a podobně, ale víme, kam tato cesta vede v dlouhodobé perspektivě, tedy kde je její a tedy i náš cíl. V Božím království.

    Tedy zástup šel za Ježíšem a tlačil se na Něj. Každý Mu chtěl být co nejblíže. To je krásné. Kéž i my bychom se nedrželi jen opodál Ježíše, kéž bychom jen nepřihlíželi, ale kéž každý z nás by toužil být Pánu Ježíši co nejblíže- svou vírou, svou nadějí, svou láskou, celým svým životem.

    Tedy za Ježíšem šel celý zástup. A každý z těch lidí si s sebou nesl své radosti i své bolesti. Tak je tomu i u nás, co přicházíme do tohoto sboru. Každý z nás má nějaké radosti i nějaké bolesti. Ty radosti bereme jako samozřejmé, kdežto s těmi bolestmi přicházíme za Ježíšem. Prosím, přicházejme za Ním i se svými radostmi. Děkujme Mu za to, co dobrého zažíváme, za to, co nám dělá radost... Podělme se s Ním o svou radost ze slunce, z květin, z vnoučat, ze společenství bratří a sester... Nicméně faktem zůstává, že člověk se obrací na Ježíše především s tím, co ho trápí. Tak jako Jairos. A tak jako žena, o níž také čteme v dnešním textu. Už dvanáct let trpí krvácením. Šlo zřejmě o nějakou gynekologickou chorobu. Slyšíme zde, že jí trpí už dvanáct let. To může být buď opravdu dvanáct let, nebo to může vyjadřovat plnost utrpení, neboť dvanáctka v hebrejské číselné symbolice znamenala plnost. Může to vyjadřovat, že ta žena už dál nemůže, že už trpí příliš dlouho a nikde žádná pomoc, že už je v koncích. U tolika lékařů už s tím byla, dokonce za ně utratila veškerý svůj majetek, a nic, vše jde akorát k horšímu. Kdo z vás trpí nějakou chronickou, dlouhodobou chorobou, ať již je to alergie, chronická bronchitida, chronický únavový syndrom, bolest zad či něco jiného, jistě zná, co je být posílán od doktora k doktorovi a v podstatě bez valného výsledku. A co hůř, chronická choroba má tendenci se spíše zhoršovat nežli zlepšovat. A navíc dnes už nám pomalu začíná hrozit, že poznáme i to, co znamená utratit za doktora veškeré jmění. Například pokud se budou dále zdražovat léky či pokud časem parlament schválí to, co už schválili na Slovensku, že člověk musí za pobyt v nemocnici platit nemalou částku. Tedy tato žena byla již zcela vyčerpaná. A není divu, když člověk často krvácí, tak je celý zesláblý. A tato žena, tak jako Jairos, uvěřila, že Ježíš jí může pomoci. Přiblížila se k Němu ze zadu a dotkla se Jeho šatu. Říkala si totiž: "Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu vysvobozena!" Proč nešla za Ježíšem přímo? Proč to řešila takhle? Podle tehdejších židovských předpisů byla totiž vzhledem ke svému krvácení kulticky nečistá. A koho by se dotkla, toho by také znečistila. A za to by jí určitě někdo z lidí kolem Ježíše vynadal. Nehledě na to, že by tím Ježíši znemožnila pohybovat se dál mezi lidmi- musel by se jít očistit. A také se dotkla jen Ježíšova šatu a jen ze zadu proto, protože po ta léta, co krvácela a byla tedy dle židovských zákonů kulticky nečistá, byla nábožensky i společensky zcela diskvalifikována a tak si odvykla přímé lidské komunikaci. Musela na tom být tedy špatně nejen fyzicky, ale i psychicky. Je to strašné, když fyzicky postižený člověk, který by naopak potřeboval víc lidské účasti, je lidmi pro své postižení odmítán a tím se dostává do izolace a trpí i psychicky. Tedy tato trpící žena se dotkla ze zadu Ježíšova šatu, protože věřila, že stačí jediný dotek a bude uzdravena. To byla víra! To byla důvěra! To byla Láska! Ano, Láska, neboť jen tomu, koho milujeme, můžeme takto důvěřovat! A byla uzdravena. Byla vysvobozena ze svého trápení. A tím i ze své izolace. Ano, přicházíme-li k Pánu Ježíši, On nás vysvobozuje ze všech našich zajetí a izolací, vysvobozuje nás k novému životu v Lásce, společenství a též ve zdravém sebevědomí, vědomí vlastní důstojnosti, kterou má každý člověk už tím, že je chtěným Božím dítětem a kterou, když si ji člověk uvědomí, mu už nic a nikdo nemůže vzít. Láska, společenství, vědomí vlastní důstojnosti, vlastní hodnoty, osvobození od všech pout, spasení. To vše dává Ježíš. Někdy navíc i uzdravení. Vlastně vždy, ale někdy už v tomto čase. Ale jednou uzdraví všechny- v Božím království už nebude žádných nemocí...

    Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: "Kdo se to dotkl mého šatu?" Ano, Láska a konání dobra v tomto světě ovlivňovaném Zlým, který Lásce a dobru nepřeje a brání, Láska a konání dobra v tomto světě je někdy poněkud vyčerpávající. A Ježíš, který Lásku a dobro konal permanentně, to musel cítit obzvlášť. Když tedy pocítil, že z něho opět vyšla síla, tedy že se Ho někdo dotkl a byl uzdraven, otáčí se v zástupu a ptá se: "Kdo se to dotkl mého šatu?" Jeho učedníci mu řekli: "Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: `Kdo se mne to dotkl´?" Učedníci vidí jen dav. Ale Ježíš nikoliv. Ježíš rozeznává, že dav není jen dav, nýbrž i společenství konkrétních jedinců s konkrétními bolestmi, radostmi, potřebami... A nyní je v něm nějaký čerstvě uzdravený človíček, který jistě potřebuje do nového začátku pár hřejivých, povzbuzujících slov. Proto se Pán Ježíš rozhlíží, aby ho našel. Tu k Němu ta uzdravená žena přistupuje, padá Mu k nohám a s bázní a chvěním Mu říká celou pravdu. Neví, co ji čeká, zda jí Ježíš nevytkne, že Ho znečistila, nebo že je kvůli ní unaven nebo něco takového. Nezná Ho ještě tolik, neví, co od Něj teď může čekat... Ale On jí říká: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!" Nic jí nevytýká, naopak, potvrzuje to, co se stalo. Je uzdravena a Ježíš ji vysílá na další cestu životem s přáním pokoje- toho pokoje, který svět nemůže dát a ni vzít, toho pokoje, jehož dárcem je Bůh. Je to zvláštní, ale Pán Ježíš se na ni nezlobí, že Ho znečistila. A vzhledem k tomu, že se nejde očistit, vidíme, že se ani znečistěný necítí. On ukazuje, že čistota či nečistota je záležitostí srdce, nikoli nějakého krvácení, nečistých rukou a podobně. A nečistotu našeho srdce, naše hříchy, ty On bere rád a ochotně na sebe, aby nás od nich očistil, a nese je až na Golgotu a tam je rozpustí ve své svaté krvi, takže už neexistují a my jsme čisti. Ano, tak moc nás Ježíš miluje... Ještě bych se chtěla krátce zastavit nad Ježíšovými slovy: Tvá víra tě zachránila. Co to znamená, co tím chce Ježíš říci? Nu, to je celkem jednoduché. Kdyby mu nevěřila, nedotkla by se Ho. A kdyby se Ho nedotkla, nebyla by uzdravena. Tedy ji zachránila vlastně ne přímo víra jako taková, ale že na základě víry jednala. Věřila- dotkla se Ježíše- byla uzdravena.

    Když Ježíš ještě mluvil s uzdravenou ženou, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: "Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ mistra?" To musela být pro Jaira strašná rána. Dcera mu zemřela. A navíc mu vytýkají: Proč ještě obtěžuješ mistra? Co asi v té chvíli Jairos cítil? Neměl vztek na tu čerstvě uzdravenou ženu, že se s ní Ježíš zdržel, i když ona přeci nebyla tak naléhavý případ jako jeho dcera, a kvůli tomu jeho dcera umřela? Kdo ví, co všechno za bolest a hořkost měl v tu chvíli Jairos v srdci, ale Ježíš mu včas pomohl. Říká: "Neboj se, jen věř!" Věř, všemu navzdory. Nevzdávej to se mnou, se sebou, se svou dcerkou, s tímto světem. Nevzdávej to a věř, všemu navzdory. Neboj se. Já jsem silnější než ty, já jsem silnější než svět, já jsem silnější než smrt. Neboj se, jen věř!

    Když přišli do domu představeného synagógy, spatřili velký rozruch, pláč a kvílení. Ve starém Izraeli bývalo zvykem, že se u mrtvého člověka sešli hudebníci a plačky, aby mrtvého svým smutným hraním, kvílením a pláčem oplakávali. Někteří lidé, zvláště ženy, si z oplakávání udělaly živnost, a pozůstalí si je najímali a platili jim za to. Pán Ježíš vešel do domu a řekl: "Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí." Oni se Mu posmívali. On však všecky vyhnal, vzal s sebou otce dítěte, matku a ty, kdo byli s ním, a vystoupil tam, kde dítě leželo. Co tím Pán Ježíš myslel, když řekl, že dítě neumřelo, ale spí? Chtěl tím snad říci, že špatně odhadli stav děvčete, že je jen v kómatu a nikoli mrtvé? Nikoli. Ježíš zde přirovnává smrt ke spánku a chce tím říci, že pro Něj je vzkřísit člověka tak jednoduché, jako probudit ho ze spánku. Také nám tím dává najevo, že se nemusíme smrti bát, protože díky tomu, že On přišel, je jen dočasná a že On nás jednou přijde probudit k novému životu. Na znamení toho, že tam, kde je On, nemá smrt ani ti, kdo s ní kšeftují, jako jsou smuteční hudebníci a plačky, co pohledávat, vyhání je Ježíš všechny ven. Bere s sebou jen otce a matku toho děvčátka a tři své učedníky a jde do dětského pokoje. Bere děvčátko za ruku a říká jí: "Talitha kum," což znamená: "Děvče, pravím ti, vstaň!" Tu děvče hned vstalo a chodilo; bylo jí dvanáct let. A Ježíš řekl rodičům, aby jí dali něco k jídlu. Ježíš se tím, že vzal mrtvé děvče za ruku, znovu kulticky znečistil. Ale jak jsme si již řekli, On to tak nebere, On vidí čistotu a nečistotu v něčem jiném. Přeci nebude brát ohled na nějaké kultické předpisy, když jde o zdraví či dokonce o život člověka! Láska a milosrdenství, to je jediný předpis, který Pán Ježíš dodržuje v každé vteřině svého života. Předpis, který nepochází od lidí, ale od samotného Boha. Předpis, který má Ježíš vetkán do srdce a který chce svým slovem a svým Duchem vetkávat do srdcí i nám. Tedy Ježíš vzkřísil dívenku a říká jejím rodičům, aby jí dali něco k jídlu. Člověk by čekal jinou radu. Třeba že mají vzdát Bohu chválu nebo něco takového. Ale Ježíš jim říká, aby dali děvčátku najíst. Proč? Inu, asi věděl, že právě to teď potřebují slyšet. Ježíš vidí člověku do srdce a tak věděl, že Jairos i jeho žena jsou Bohu vděční a že Mu budou děkovat. Ale věděl též, že by ze samé radosti a vděčnosti mohli zapomenout na něco, co je také potřebné, a to, dát děvčátku, které je zesláblé dlouhou nemocí, najíst. Jak s oblibou říkám, nejen Božím slovem živ jest člověk. Ano, vše má svůj čas. Prosby, chvály, díkůčinění, ale i jídlo. Pán Ježíš není povznesen nad naše hmotné potřeby. Naopak, On touží, aby byly všechny naše potřeby, duchovní, duševní i hmotné- naplněny. Vždyť proto přišel.

    A jak se s tím mnohdy po Ježíšově mocných činech setkáme, Ježíš rodičům i učedníkům přísně nařídil, aby o vzkříšení děvčátka nikomu nevyprávěli. Má to dva důvody. Prvním důvodem je, že Ježíš nechce, aby v Něj lidé uvěřili kvůli zázrakům. Neboť On nepřišel na zem kvůli zázrakům, nýbrž kvůli naší spáse, aby nás povolal k životu Lásky. A druhý důvod je, že ještě nebyl připraven k otevřené konfrontaci s židovskými náboženskými představiteli. Ještě měl mnoho co vykonat. Ještě nepřišel Jeho čas...

    Pomodleme se:

    Pane Ježíši, děkujeme Ti, že Ty jsi ten, který nás miluje. Že Ty jsi ten, kterého my můžeme milovat a ve kterého můžeme doufat. Že Ty jsi ten, který nás vysvobozuje ze všech pout- z izolace, z beznaděje, z nedostatku sebedůvěry, sebeúcty, z hříchu, ze smrti. Chválíme Tě za to, že díky Tobě se nemusíme bát smrti, protože tak jako Tebe probudil ze spánku smrti Tvůj Otec, tak jednou probudíš i nás, řekneš nám: Příteli, přítelkyně, pravím ti, vstaň, a pojď se mnou pojíst! a my povstaneme k novému životu, k životu, jež nekončí. Pane, prosíme Tě za všechny nemocné, zvláště za těžce nemocné, za chronicky nemocné. Buď s nimi, buď s námi, potěšuj, pomáhej, a můžeš-li, i uzdravuj... Díky, že díky Tobě už o žádné nemoci nemusíme říkat, že je nevyléčitelná, protože Ty každou vyléčíš- nejpozději v Božím království. Prosíme Tě i za umírající, aby se nebáli, aby v Tebe doufali, a na probuzení pohlazením Tvé laskavé ruky se těšili. Prosíme Tě za všechny lidi, za celý svět, a prosíme Tě, abys už brzy přišel se svým královstvím lásky. Amen.