• ÚVOD
  • PRAVIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ
  • KONTAKT
  • BŮH A MY
  • AKCE
  • ŽIVOT SBORU
  • KÁZÁNÍ
  • O NAŠÍ CÍRKVI
  • KNIHA HOSTŮ
  • RŮZNÉ

    Nastavit jako výchozí stránku!
  • Sbor Luterské evangelické církve a.v. (LECAV) v Praze

    [Na celou stránku (k tisku) ]

    Kázání na text Jonáš 1

    (předneseno při bohoslužbě 10.8.2003 )

    Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář." Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina. I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání. Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: "Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme." Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: "Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí." Losovali tedy a los padl na Jonáše. Řekli mu: "Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?" Odpověděl jim: "Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu." Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: "Cos to udělal?" Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl. Zeptali se ho: "Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo napokoji?" Neboť moře se stále více bouřilo. Odpověděl jim: "Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně." Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc. Volali tedy k Hospodinu: "Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš." I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit. Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.

    Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

    stalo se slovo Hospodinovo. Stalo se. Ano, slovo se děje. Slovo není jen tak nějaký shluk hlásek. Slovo je živé a má moc. Může buď zranit, nebo potěšit. Ublížit, nebo pomoci. Jak často nevážíme svá slova. Slovo také může ublížit, není-li vyřčeno. Mlčím-li, když mám promluvit. Kéž bychom dokázali mluvit i mlčet v pravou chvíli... Tedy stalo se slovo Hospodinovo. Bůh ví, kdy a co má promluvit. A Jeho slova jsou vždy pro dobro. Pro dobro mé, tvé, celého světa. Vždy, když bychom byli v pokušení o tom pochybovat, vzpomeňme na největší Boží Slovo, na To, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

    Tedy stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu. S tímto prorokem se setkáváme již ve 2. knize Královské, ve 14. kapitole, kde Hospodin skrze něj promluvil slovo k izraelskému králi Jarobeámovi. Hospodin zjevuje svou vůli, své slovo, různými způsoby. Ale asi nejčastěji skrze své služebníky. Ale jak to sami znáte, člověk je křehká nádoba. A je neposlušný. A svéhlavý. Ve slovech Jonáš, syn Amítajův, tedy můžeme číst i Jonáš, syn Adamův, syn neposlušného otce. Ano, všichni jsme syny Adama a dcerami Evy, dokud se zcela neoddáme Tomu, který těm, kteří Ho přijali a věří v Jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Tedy Hospodin si použil tohoto svého nedokonalého služebníka Jonáše. Jaká radost, neboť v tom je pro nás naděje, že si může používat i nás!

    Tedy Hospodin řekl Jonášovi: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář." Nevím, co se komu z vás vybaví při vyslechnutí slova vstaň, ale mně se vybaví budík. Ten nepříjemný strojek, který člověka budí do nového dne a nedá a nedá mu dospat. Ale již několik let mám budíček, na kterém lze nastavit různé zvuky. Mezi jinými též zvony. Od té doby si je nastavuji. A do nového rána mne budí zvony a já chválím Pána, že mi k mým dnům přidává den další. Vše tedy záleží na přístupu. Můžeme slyšet Boží slovo - ať už k nám promluví skrze Písmo Svaté, skrze nějakého člověka či jinak - a říci si: co zas po mně Bůh chce! A nebo můžeme slyšet Boží slovo, a říci Pánu: Mluv, tvůj služebník slyší, a dále: Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mne poslal. Můžeme mít Boží výzvu k dobrodružnému životu Lásky za odporné burcování ze sladkého spánku naší netečnosti - a nebo za láskyplné povzbuzení k novým a novým cestám s Pánem. Dokonce můžeme ve slovech: vstaň a jdi! zaslechnout i ono Ježíšovo osvobozující: Vstaň a choď, jemuž předchází: odpouštějí se ti hříchy. Tedy Hospodin řekl Jonášovi: Vstaň a jdi do Ninive. Ale Jonáš měl zřejmě na ten den i na dny další zcela jiné plány. Ano, i to se může stát, že Bůh má s naším životem či s nějakým jeho obdobím zcela jiné plány nežli máme my. Nebo že má na nějakou záležitost zcela odlišný pohled od našeho pohledu. Že nám zkříží naše plány. A teď - co my na to? Jak zareagujeme? Uznáme, že Hospodin cestu svévolníků podvrací (Ž 146,7), a že jsme-li svévolníci, máme si nechat Hospodinem svou svévolnou cestu podvrátit a na Jeho cestu se obrátit?

    Jonáš nechtěl jít do Ninive. Nevíme přesně proč. Možná se bál ninivských, že ho zabijí. Nebo že by byla pravda to, co říká ve 4. kapitole, že se bál, že Hospodin se nad ninivskými slituje? Nebo se mu prostě nechtělo prorokovat... Není to tragédie, když prorok, Bohem povolaný prorok, nechce prorokovat? Není tragedie, když církev, která je povolána k šíření evangelia, k hlásání Božího Slova a Boží vůle do dnešní doby, když mlčí? Když mlčí třeba k bombardování Afganistanu, zná-li jasné Boží přikázání Nezabiješ?... Nevíme, proč se Jonášovi do Ninive nechtělo. To věděl jen Jonáš a Hospodin. Ale fakt je, že Jonáš do Ninive jít nechtěl. A nešel. Vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Podle výzkumů leží Taršíš nejspíš ve Španělsku, což bylo pro Jonášovu dobu na konci světa. Údajně tam měla být i brána do podsvětí, takže Jonáš se domníval, že se tam schová před tváří Hospodinovou. Asi zapomněl, že před Hospodinem se neukryje nikde. Připomeňme si slova 7.-10. verše 139. žalmu: "Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při najzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mně chopí." Tedy Jonáš se snaží utéci před Hospodinem, před Jeho posláním. Možná sami tyto útěky známe. A zná je i církev. Když se podíváme na dějiny církve od 1. století po dnešek, jak často utíká od poslání Ježíšova, který se skláněl k chudým a ubohým, na jednodušší cesty bohatství a světského úspěchu... A jaké jsou důsledky těchto útěků? K tomu se vrátím později. Nyní sledujme další Jonášovy kroky. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina. Ano, ti, kdo mají na to, aby si zaplatili plavbu na drahé zámořské lodi či jiné vymoženosti, si často myslí, že jsou v suchu, za vodou či jak se tomu dnes ještě říká, že peníze jim otevřou každé dveře a že mohou jít svou cestou, nezávisle na Hospodinu. Ale ve skutečnosti se za cestu od Hospodina platí mnohem víc. Je-li ta cesta dokončená, cena za ni je život. Ano, člověk může utéci od Hospodina jen za cenu vlastního života - a to života věčného. To je to, co je ve hře mezi Hospodinem a Satanem. Člověk se může rozhodnout. Jak je psáno v 5. knize Mojžíšově, ve 30. kapitole, 19. a 20. verši: "...Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu." Ale pokračujme ve sledování Jonáše. Všimněme si třech po sobě následujících slov sestoupil: sestoupil do Jafy, vstoupil na loď - v originále je i tady slůvko sestoupil, a ještě o pár veršů dál - sestoupil do podpalubí. Vidíme, že v této jeho cestě byla ohromná degradace, sešup dolů. Od proroka k dezertérovi. To nevypadá dobře. Tento příběh se neodvíjí nejlépe. A bude ještě hůř. I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání. Nejen skrze slovo k nám promlouvá Hospodin, ale i skrze různé životní okolnosti, situace. A je-li to nutné, i skrze životní bouře. Hospodin chtěl Jonáše zastavit. Doufal, že se Mu to skrze tu bouři podaří. Že se nad sebou Jonáš zamyslí. I na církev přicházejí různá období, v nichž je skrze okolnosti volána svým Pánem k zastavení, k tomu, aby se zamyslela, zda jde správným směrem, případně se k tomu správnému směru navrátila. Ale ještě něco k té bouři bych chtěla říci. K tomu, že je za ni odpovědný Jonáš. Jonáš totiž zapomněl kromě jiného na to, že je odpovědný i za další lidi. Ano, nežijeme ve světě sami, a hřích každého z nás má vliv i na další lidi. Když se já přecpávám, jiný hladoví. Když se já nepostavím jasným slovem proti bezpráví, mohou to odnést tisíce lidí. A když pro naše hříchy přicházejí Boží napomenutí a soudy, trpí tím i ostatní.

    Ale vraťme se na loď, a podívejme se, co se tam dělo. Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: "Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej ke svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme." Když se člověk dostane do situace ohrožení života, začne se modlit. Pocit, že je tu něco nebo někdo, kdo mi může pomoci, když je mi nejhůř, je vlastní snad každému člověku. Stejně jako je vlastní každému strach ze smrti a touha žít věčně. Opět se zde potvrzuje pravda Božího slova. Vždyť je psáno v knize Kazatel, ve 3. kapitole, 11. verši: "...lidem dal do srdce i touhu po věčnosti...". Žel, často, když se člověk z ohrožení dostane, na Boha rychle zapomene. Ale ještě horší je, když se křesťan, který Boha zná, modlí pouze ve velkých obtížích, a v běžném životě se domnívá, že si poradí sám. Vypráví se o jednom kapitánovi, že když byl na moři, a přišla bouře, navrhl posádce, jíž tvořili křesťané, aby se modlili. A oni na to řekli: To už jsme na tom tak špatně? Je to smutné. Ale tady, u Jonáše, se setkáváme s něčím ještě nepochopitelnějším. Jonáš zná živého Boha, mohl by se modlit, ale on se nemodlí! Přestože jsou všichni na lodi v ohrožení života. Místo toho se zašije v podpalubí a spí. Další pokračování útěku před Bohem. Utíká do spánku. Ale i tam ho Hospodin nachází a ústy pohanského kapitána ho budí a volá k modlitbě. Již několikrát jsem slyšela od svých nevěřících přátel: "Vy věřící máte výhodu, že se můžete modlit." Uvědomujeme si to? Nebo máme modlitbu za nějakou křesťanskou povinnost? Uvědomujeme si, jak úžasná je to výsada, smět hovořit se samotným Králem králů? A také je to zároveň poslání. Kdykoli se dostane nějaká skupina lidí do potíží, křesťané v ní jsou jediní, kdo se mohou modlit. Kdo mohou volat o pomoc k Hospodinu. Nikdo jiný nemůže. Uvědomujeme si tu zodpovědnost? Dalo by se říci, že jsme jakýmisi prostředníky komunikace mezi tímto světem a Bohem. Již několikrát se mi stalo, že mne někdo z mých nevěřících přátel poprosil, abych se za něj modlila. Většinou šlo o nějakého nemocného člověka. A ta prosba bývá velmi podobná jako slova toho kapitána. Třeba mi tvůj Bůh pomůže. Já jako atheista se modlit nemohu, ale ty ano. Tak to zkus. Ano, atheisté nás někdy zahanbí ve své víře v účinnost modlitby věřícího. Ale vraťme se na loď. Zatímco kapitán budí ospalce Jonáše, lodníci losují, kdo je vinný za tu bouři. Los padne na Jonáše. A vyptávají se ho, odkud je, čím se zabývá a podobně. A on jim odpovídá. Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu. To je přímo vyznání víry. Slovem Hebrejové se Izraelité označovali ve vztahu k neizraelcům. Měla tak vyniknout určitá jinakost, vyvolenost izraelského lidu. Ale ta jinakost Božích služebníků by se měla dát přečíst i v jejich životě, nejen v jejich vyznání víry. Slova: Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, v souvislosti s Jonášovým útěkem, jímž dostal do problémů tolik lidí, zní spíše jako proklamace nežli vyznání. I na nás, křesťanech, by měla být vidět určitá jinakost, taková, která není vidět jen vnějškově - třeba že v neděli si nepřispíme, nýbrž přivstaneme a jdeme do kostela, ale také v našem každodenním životě. Jak má vyniknout křesťanská jinakost, když křesťan Bush v neděli kolem poledne amerického času, zřejmě krátce na to, co se vrátil z bohoslužby, nařídil útok na Afghánistán? Kéž by si lidé při pohledu na můj, na tvůj život nemuseli říci: tenhle člověk že je křesťan?! Podobně zděšeni byli i lodníci, když zjistili, že Jonáš prchá od Hospodina. Cos to udělal? Všimla jsem si, že atheisté mají často velmi dobrý postřeh na to, když křesťan udělá něco špatného. Ne že oni by to nedělali, ale tuší, že křesťan má žít jinak. Neodmítejme to zrcadlo, které nám občas nastavují, vždyť skrze ně k nám může mluvit Pán našich životů. Lodníci se zeptali Jonáše, co s ním mají udělat, aby moře přestalo bouřit. A on jim řekl, že ho mají hodit do moře. Jonášův útěk pokračuje. To, co by snad na první pohled mohlo vypadat jako kajícnost, jako uznání hříchu, je jen další fází útěku před Hospodinem. Jak by mělo vypadat pravé pokání? Jonáš by měl svého hříchu litovat, vyznat ho Bohu, prosit Ho za odpuštění a za konec bouře a slíbit, že do toho Ninive půjde. Toho však Jonáš ještě není schopen. Naopak, říká si, když mne hodí do moře, oni budou mít pokoj, protože bouře se uklidní, a já budu mít pokoj, protože se utopím a konečně uteču Bohu a těm Jeho úkolům. Ale to přeci není žádné pokání... Lodníci však Jonáše obětovat nechtěli. Chtěli zachránit sebe i jeho. Zkoušeli to všelijak, ale marně. Nakonec to udělali, ale jen velmi neradi. A prosili Hospodina, aby jim to odpustil. A moře přestalo bouřit. Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby. Lodníci poznali, že Hospodin je veliký a mocný Bůh. Bůh má moc každou situaci, i tu nejhorší, využít k něčemu dobrému. Tady nakonec Jonášův útěk využil alespoň tak, že v Něj mohlo uvěřit několik lodníků. Alespoň uvěřit. I když je čeká ještě dlouhá cesta, než poznají, že Hospodinu se líbí spíše poslušnost a oddaná láska nežli oběti, než poznají, že Hospodin není jen mocný, ale i milosrdný a laskavý. Ale podobně dlouhá cesta čeká i Jonáše. I on se toho musí o svém Bohu ještě mnoho dozvědět. Jak na této cestě s Hospodinem pokračovali lodníci, nám Písmo neříká. Ale s Jonášem ještě kus cesty ujdeme, a to, dá-li Pán, o příští bohoslužbě. A během těch dnů ujde každý z nás také kus cesty se svým Pánem. Kéž je ta cesta co nejpřímější, a naše kroky kéž jdou v Jeho šlépějích. Amen.

    Pomodleme se:

    Hospodine, Pane náš, Ty víš, že naše kroky jsou často náchylné následovat spíše útěk Jonášův nežli poslušnou cestu Lásky Tvého Syna a našeho Pána, Ježíše Krista. Prosíme Tě o Tvého Svatého Ducha, aby nás vodil po cestách přímých, aby v nás probouzel touhu po opravdovosti života, a aby nám stále připomínal, že Ježíš Kristus je ta jediná Cesta, Pravda a Život. Prosíme Tě, Pane, buď s námi v dalších dnech a dávej nám své požehnání. Prosíme Tě za všechny trpící - nemocné, osamělé, hladovějící, bezdomovce, lidi ve válkách, za ty, kdo nenávidí - pomoz, Pane, smiluj se. Prosíme Tě za nás, kdo jsme tu shromážděni, za celý náš sbor a naše přátele, za naši církev i všechny ostatní církve, za všechny lidi, za celý svět. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.