• ÚVOD
  • PRAVIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ
  • KONTAKT
  • BŮH A MY
  • AKCE
  • ŽIVOT SBORU
  • KÁZÁNÍ
  • O NAŠÍ CÍRKVI
  • KNIHA HOSTŮ
  • RŮZNÉ

    Nastavit jako výchozí stránku!
  • Sbor Luterské evangelické církve a.v. (LECAV) v Praze

    [Na celou stránku (k tisku) ]

    Kázání na text Jonáš 2, 1-10

    (předneseno při bohoslužbě 24. 8. 2003 )

    Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl: "V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!"

    Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

    před 14 dny jsme opustili Jonáše uvrženého námořníky do moře. Sledujme dnes, co se s ním dělo dál. Představte si, že byste v novinách četli tuto zprávu: Muž vržen z lodi do moře. Co byste si asi řekli? Chudák, to se asi utopil. A čtete dál: Pohltila ho velká ryba. Tak si řeknete: chudák, má to zpečetěné. Ale s Jonášem tomu bylo zcela jinak. Když ho námořníci hodili do moře, nastrojil Hospodin velikou rybu, ale nikoli aby Jonáše zahubila, sežrala, ale aby ho právě zachránila před utonutím v moři. Ano, pokud nějakou situaci nastrojí, připraví Hospodin, pak to jistě není pro naši záhubu, ale po naše dobré a pro naši záchranu. Ale, řekneme si, to zní jako pohádka, že ho ryba pohltila a nesežrala. Ale, bratři a sestry, nezní jako pohádka, že se může stát z Šavla Pavel, či z atheisty člověk oddaný Kristu? Určitě takové lidi sami znáte. Víte, mně se zdá, že více práce měl Hospodin s Jonášem, aby ho dovedl k poslušné lásce, nežli s rybou, aby Jonáše nesežrala.

    Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Konečně! Po tolika promarněných chvílích, kdy se měl modlit a nemodlil se, se teď Jonáš modlí. Jak zvláštní modlitební komůrka... Zajímalo by mne, proč se Jonáš tak najednou začal modlit. Jestli z vděčnosti za to, že je na živu, nebo ze strachu, že ho ryba sežere, nebo si zkrátka uvědomil, jaký byl pošetilec, když od Hospodina utíkal a nemluvil s Ním a tak začíná znovu... Nevíme. Možná tam bylo z každého důvodu trocha. Hlavní je, že se začal modlit. V převážné části své modlitby líčí Bohu, jaký měl strach, než ho ta ryba pohltila, a děkuje mu za záchranu v podobě ryby. Mnohý by si řekl: z deště pod okap, z moře do útrob ryby, ale Jonáš v tom vidí Hospodinův spasitelný zásah. Přečtěme si znovu 3. a 4. verš: "V soužení jsem volal k Hospodinu, a on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. Vhodil jsi mně do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily." Bratři a sestry, musím říci, že takřka totožnými slovy jsem se modlila před jednoho slunečného letního odpoledne před 2 lety. Šli jsme v Bystřici s manželem k Olši, že se možná vykoupeme. Manželovi se zdála voda studená a tak plavat nešel, ale já se nakonec osmělila a začala plavat. Bylo tam dost mělko, ale plavat se dalo. Byl trochu proud, takže mi dalo trochu práce vyjít zpět na břeh, ale podařilo se, a já šla zpět k manželovi, jestli to nechce přeci jen zkusit, že je voda fajn. Nechtěl, tak jsem řekla, že si ještě jednou zaplavu. A plavala jsem, a když už jsem chtěla skončit a jít ke břehu, zjistila jsem, že to nejde. Proud zesílil a já nemohla vstát. Proud mne nesl pořád dál. Tak jsem se modlila - no, říkám, ta modlitba se velmi podobala té Jonášově, možná i proto, že jsem měla Jonáše v živé paměti, neboť den předtím jsem o něm hovořila na biblické hodině v Třinci. A po dalších pár metrech, chvála Bohu, Hospodin nastrojil takový větší kámen, o který jsem se mohla zachytit, modlit se a doufat, že mne Standa přijde hledat. Po chvíli mne skutečně přišel hledat a spolu s jedním pánem mi pomohli na břeh. Byla jsem zachráněna. Tedy mohu, byť jen zčásti, lépe chápat, jak se asi Jonáš v tom moři cítil.

    Ale pojďme k dalšímu verši: "A já jsem si řekl: jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám!" Pohleďme, Jonáš si myslel, že ho Hospodin nechce vidět. Ale nebyl to právě on, Jonáš, kdo utíkal od Hospodina, kdo se chtěl před Ním skrýt? Kdo chtěl dokonce i raději zemřít, než sloužit Pánu? A nyní, když je tomuto svému "cíli" blízko, chce najednou žít, a být na blízku Hospodinu? Kdy už konečně pochopíme, že Hospodin a život, Ježíš a život, jsou spojité nádoby, a že naší nejvnitřnější touhou je žít a žít s Ním? A kdy podle toho začneme jednat?

    Další verš dále popisuje, co Jonáš prožíval v hlubinách moře. V druhé půlce verše sedmého a ve verši osmém však již čteme: "Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě, ve tvůj svatý chrám." Ano, Jonáš si uvědomuje, že ho zachránil Hospodin! A co my, uvědomujeme si, když nás lékař vyléčí, když nám někdo pomůže s úkolem, pod nímž už padáme, když nás ruka blízkého člověka pohladí a osuší naše slzy, uvědomujeme si, že tehdy nám pomohl Hospodin? Nebo to vše bereme jako samozřejmost, náhodu, štěstí či pouze a jen lidskou pomoc? Jak jsme si řekli, mnohým přijde dnes příběh o Jonášovi, kterého ryba pohltila a nesežrala, jako pohádka. Našli by se však jistě i tací, a věřím, že by jich nebylo málo, kteří by to vysvětlili tím, že ryba měla nějakou trávicí poruchu či anomálii a že Jonáš měl prostě štěstí, že padl právě na ni, a že přeci dnes, v moderní době, v tom nebudeme hledat zázrak. Ale i kdyby měla nějakou anomálii, poslal právě ji k Jonášovi Hospodin, protože věděl, že ho nesežere. A Jonáš tomu věří a Jonáš Hospodina chválí. Chválíme i my Pána za vše, v čem nám pomůže? Nebo jsme spíše jako těch devět malomocných, kteří byli uzdraveni, a šli dál, jako by se nechumelilo, jako by se nic zvláštního nestalo, a Bohu nevzdali chválu? Mám ráda knihy Roberta Fulghuma, jsou plné laskavé moudrosti. A v jedné z povídek píše autor o svém dědečkovi, že se každý večer modlí: "Bože, děkuji ti, že jsem se najedl a nebyl sněden." Zní to trochu humorně, ale uvědomujeme si, jaký je to zázrak, že člověk přežije den nebo že se ráno smí znovu probudit? Při všech těch zločinech, nehodách a katastrofách, jichž ve světě stále přibývá? Měla jsem kamarádku, byla asi o šest let starší než já. Objevili jí rakovinu lymfatických uzlin. Jednou jsem u ní byla na návštěvě a ona mi řekla: "Víš, my teď s manželem tak Boha chválíme za každý nový den!" Trvalo mi nějaký čas, než jsem to pochopila. Ale dnes už to chápu, a i já děkuji Pánu za každý den, který přidá k mým dnům. Něco podobného je ostatně vyjádřeno i v žalmu 59., v 17. verši: "Já však budu zpívat o tvé síle, nad tvým milosrdenstvím hned zrána budu plesat. Vždyť ses mi stal nedobytným hradem, útočištěm v den soužení mého." Ta kamarádka před půl rokem umřela. Ale já věřím, že zpívá Hospodinu tam, kde už není času, kde je věčnost, radost a Láska.

    Ale vraťme se k Jonášovi. Jeho vděčná modlitba pokračuje a zároveň i končí takto: "Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!" Ano, i zde mluví Jonáš z vlastní zkušenosti. On sám se držel šalebných přeludů, utíkajíc před Hospodinem. A připravil se o to milosrdenství, o tu milost, komunikovat s Hospodinem, navíc sebe i jiné na lodi připravil o milost klidné plavby... Ale Hospodinovo milosrdenství je tak veliké, že i když před Ním Jonáš utíkal, milosrdný Pán ho dostihl a vykřesal v něm v tom studeném moři vzpomínku na horoucí Lásku Boží. A tak Jonáš může volat: "Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním." Nevíme, o jakém slibu zde Jonáš mluví. Jestli kdysi, když ho Hospodin povolal za proroka, Mu slíbil, že Ho bude poslouchat, a půjde, kam ho pošle, nebo jestli tam, v útrobách ryby, slíbil, že jestli je to ještě stále Hospodinova vůle, tak on tedy do toho Ninive půjde... Nevíme. Ale víme, že je znovu odhodlán plnit Hospodinu sliby, chodit po Jeho cestách... A nyní úplně poslední věta Jonášovy modlitby: "U Hospodina je spása!" To je něco, co Jonáš prožil. Prožil Hospodinovu pomoc, Hospodinovo vysvobození. A tu už nesejde na tom, zda tak jako ho Hospodin vysvobodil z moře a posadil ho do velryby, zachrání ho z velryby a pustí opět na světlo Boží, a nebo ho nechá v té velrybě... Kdo už jednou prožil, že Hospodin je spása, že jej vyvedl z hříchu, kdo prožil a uvěřil, že Pán Ježíš ho vyvedl z moci hříchu a tím z moci smrti, ten věří, že i kdyby zemřel, bude žít. Že patří Pánu Ježíši ve zdraví i v nemoci, v životě i ve smrti. Pán Ježíš se modlil na kříži: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil," ale to je jen začátek žalmu 22., v němž po líčení všech útrap a vší opuštěnosti slyšíme ve 22. verši: "A tys mi odpověděl." To je vskutku synovská víra a důvěra. A Bůh svému Synu skutečně odpověděl. Po třech dnech ho vzkřísil z mrtvých. A takovou důvěru smíme mít i my. Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: "Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku." Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Amen.

    Pomodleme se:

    Hospodine, Pane náš a Králi, děkujeme Ti, žes nás skrze svého Syna Ježíše Krista vysvobodil z moci hříchu a smrti a daroval nám věčný život. Děkujeme Ti, že když zhřešíme, dáváš nám šanci k lítosti a pokání a skrze Ježíšovu krev nám vždy znovu odpouštíš. Prosíme Tě, dej, ať vytrváme na Tvé cestě až do konce. Prosíme Tě též, dávej nám důvěru, že jsi s námi i v utrpení. Děkujeme Ti za všechno, za každou situaci, v níž jsi nám pomohl a my jsme to třeba ani nezaznamenali a neděkovali Ti za to. Děkujeme Ti tedy nyní a prosíme Tě, dej nám srdce vnímavé ke Tvé dobrotě, srdce vděčné za Tvé milosrdenství a za Tvou Lásku. Prosíme Tě za všechny trpící - nemocné, osamělé, hladovějící, bezdomovce, lidi ve válkách, za ty, kdo nenávidí - pomoz, Pane, smiluj se. Prosíme Tě za nás, kdo jsme tu shromážděni, za celý náš sbor a naše přátele, za naši církev i všechny ostatní církve, za všechny lidi, za celý svět. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.