• ÚVOD
  • PRAVIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ
  • KONTAKT
  • BŮH A MY
  • AKCE
  • ŽIVOT SBORU
  • KÁZÁNÍ
  • O NAŠÍ CÍRKVI
  • KNIHA HOSTŮ
  • RŮZNÉ

    Nastavit jako výchozí stránku!
  • Sbor Luterské evangelické církve a.v. (LECAV) v Praze

    [Na celou stránku (k tisku) ]

    Kázání na text Jonáš 4

    (předneseno při bohoslužbě 7. 9. 2003 )

    Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k Hospodinu a řekl: "Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil." Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?" Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil." Bůh se však Jonáše otázal: "Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?" Odpověděl: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti." Hospodin řekl: "Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?"

    Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

    když Jonáš prošel celým Ninive - jednou či vícekrát, to nevíme, a ohlásil tam Boží soudy, vyšel z města ven a nedaleko od města si udělal přístřešek s výhledem na město. Tam čekal, až uplyne těch 40 dní, co se bude dít. A ono nic. Na co že to čekal? Na Boží trest? Na zničení Ninive? Na to se tak těšil, to považoval za tak strhující drama, že si na to prostě musel počkat? To je strašné, to je až morbidní. Jonáš, prorok Hospodinův, prorok živého Boha, se tu chová spíš jako prorok smrti. Zdá se, že asi špatně pochopil své poslání ve městě. Asi myslel, že má ninivským prostě ohlásit jejich hříšnost a zničení města a že je hotová věc, že to nastane. Ale což neviděl jejich pokání? Buď neviděl - člověk má někdy sklony nevidět co vidět nechce, nebo si myslel, že jim to stejně nebude nic platné, že Hospodin už se rozhodl je zlikvidovat tak jako tak. Tak málo zná svého Boha? Což již zapomněl, jak se smiloval nad ním hříšným, jak ho vysvobodil nejprve z vln moře a pak z útrob velryby, když činil pokání? Nebo se domníval, že Hospodinovo milosrdenství se týká jen Izraelců, a nikoli také pohanů? Nebo si myslel, že je menší hříšník, než ninivští, a proto se nad ním Hospodin smiloval, kdežto nad nimi že se nesmiluje? Nevíme, která z těchto myšlenek a představ mu táhla hlavou. Víme však, že to byly myšlenky a představy špatné. Byly o odsouzení a trestu - zatímco Boží myšlenky jsou o pokání, odpuštění a Lásce. A co my, máme v tomto směru Boží smýšlení nebo spíše smýšlení Jonášovo? Přejeme si, aby všichni lidé poznali své špatné činy, litovali jich, činili pokání a Hospodin se nad nimi smiloval, nebo jsou lidé - třeba nějací vrahové či boháči nebo někdo, kdo nám či někomu nám blízkému ublížil, že jsou lidé, jimž bychom Boží odpuštění nepřáli nebo o nichž jsme přesvědčeni, že jsou tak zlí, že jistě skončí v pekle? Bůh však miluje všechny lidi a nad všemi se chce smilovat. A i kdyby až v poslední vteřině svého života upřímně litovali svých hříchů, Bůh jim odpustí. Naplňuje nás to radostí, nebo pohoršením? Jak se cítíme, když si představíme, že se Bůh smiloval třeba i nad takovým Hitlerem, pokud v posledním okamžiku svého života činil pokání? Máme z toho radost, nebo nás ta představa odpuzuje? Máme v tomto ohledu smýšlení Boží, smýšlení Kristovo, nebo smýšlení Jonášovo?

    Jonáš byl velmi rozezlen. Hněval se na Hospodina. Hněval se, že Hospodin neudělal to, co by byl udělal on, Jonáš, na Jeho místě. Hněval se na Něj, že je příliš milosrdný. Hněvá se na Něj, ale přesto se nepřestává modlit. Je to sice podivná modlitba, znovu v ní ospravedlňuje to, co už jednou vyznal jako hřích, tedy že před Hospodinovým úkolem utekl do Taršíše, prosí Boha, aby mohl umřít - vskutku svérázná modlitba, ale je to modlitba. A je upřímná. Jonáš si na nic nehraje. Říká Hospodinu to, co si myslí. Co na srdci, to na jazyku. Tak to má být. Víte, domnívám se, že jedna z věcí, v nichž se můžeme od starozákonních svědků učit, je upřímnost modlitby. Oni si nebrali servítky, hovořili s Bohem upřímně. Ano, někdy až trochu drze. Ale hovořili. A to je to hlavní. Nic nepředstírat, na nic si nehrát, a hlavně nemlčet. Nebojme se, že bychom mohli Hospodina urazit. On není urážlivý. Jemu můžeme říci všechno. Stejně nám vidí do srdce, tak co bychom před Ním skrývali? Je lepší říci: Bože, hněvám se na Tebe, když to tak cítíme, než říkat: Bože, jsi tak dobrý a svatá je vůle Tvá a přitom se na Něho v srdci hněvat.

    Tedy Jonáš se hněvá na Boha a prosí Ho, aby si vzal jeho život, že je pro něj lépe umřít, než žít a dívat se na město, jemuž Hospodin odpustil. Tak moc Jonáše sebralo, když zjistil, že Hospodin jedná jinak, než on si představoval. Tak moc ho sebralo, že jeho theologie se ukázala býti mylnou. A místo aby přiznal, že byla mylná, on na ní stále trvá a domnívá se, že Hospodin udělal chybu. Kdy už konečně pochopíme, že my jsme to, kdo se mýlí, a ne Hospodin. Kdy už konečně pochopíme, že On ví, co je správné, a my se máme učit od Něj, a nikoli poučovat Jeho...

    Když Hospodin viděl, že Jonáš plane hněvem, ptá se ho: "Je dobře, že tak planeš?" Jonáš však Mu odmítá na tuto otázku odpovídat. Přerušuje komunikaci. Když tedy Hospodin viděl, že Jonáš stále plane hněvem a ne a ne se uklidnit, řekl si, že by potřeboval asi trochu zchladit hlavu. Tak dal nad Jonášem vyrůst skočci - to je keřovitá rostlina, která rychle roste a dosahuje až přes 2 metry výšky. A trefil se. Jonášovi to opravdu pomohlo. Seděl ve stínu skočce a měl z něj velkou radost. Ano, Hospodin ví, jak nám pomoci, jak zchladit naše horké hlavy, jak nás uklidnit, potěšit, povzbudit. A další, co je zajímavé, je, že Jonáše potěšila taková maličkost jako stín stromu. Z toho si vezměme příklad a učme se radovat z maličkostí a také být za ně vděčni Bohu - brát je jako dary Jeho laskavého a láskyplného srdce.

    Příštího dne však Hospodin nastrojil červa, aby skočec nahlodal. To se také stalo a skočec uschnul. To, spolu s rozpáleným sluníčkem, byl další pokus, jak vysvětlit Jonášovi, proč se Hospodin nad Ninive smiloval. Když už byl Jonáš z toho horka na padnutí - však to známe z letošního léta, byl zas děsně rozhněván a zas si přál umřít. Bůh se ho opět ptá - jako před časem: "Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?" A Jonáš - světe div se, jaký pokrok, Hospodinovi tentokrát už odpovídá: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti." Kdyby byl Hospodin člověk, jako jsme my, mohl by se na Jonáše pro tuto jeho drzou, vzdorovitou a neústupnou odpověď naštvat. Ale On je svatý, dokonalý, moudrý, velkorysý a hlavně milující Bůh, a proto si nevšímá Jonášova vzdoru a říká mu, co mu chce říci: "Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?" Jak vidíme, tak Hospodin si ke každému srdíčku dokáže najít cestičku. A když to nejde přes lidi, zkusí to třeba přes zvířátka či rostliny. Každý člověk, i ten sebevětší drsňák, má v sobě citlivou strunu. Jen jde o to ji najít a na ni zahrát a na tom dobrém a krásném, co se v něm ozve, začít stavět. Třeba jedna moje spolužačka z gymplu byla opravdu dost velký drsňák, ve vztahu k lidem jako by neměla cit, ale když jsme šli jednou se třídou na nějakou vycházku, v rámci přírodopisu nebo čeho, to už si nevzpomínám, potkali jsme cestou krásné malé kotě. A ta spolužačka, Saša se jmenovala, ta vám úplně roztála, vzala ho do náručí a tak krásně s ním rozmlouvala... Ano, někteří lidé mají problém být hodní a citoví k lidem, ale dokážou to třeba ke zvířátkům. Ale hlavní je, že to vůbec dokážou. A na tom lze stavět. Jonášovi bylo líto skočce. Obyčejné keřovité rostliny. Dávala mu potěšení, byla jeho společníkem v jeho hněvu, uklidňovala ho, měl z ní radost. A ona mu uhynula. Bylo mu jí líto a měl zas vztek. A Hospodin mu vysvětluje: Vidíš, človíčku, tobě je líto té rostliny, která ti dělala společníka jen krátkou dobu. Přesto ses s ní sžil, přirostla ti k srdci a když zahynula, je ti jí líto. A teď se zkus vžít do mne: jak by mně nemělo být líto města Ninive, kde kromě spousty takovýchto rostlin žije také spousta dobytka, a hlavně spousta lidí, tvorů stvořených k mému obrazu, tvorů s věčnou duší... Lidí bláhových, nerozumných, lidí, kteří nevědí, co činí, nedokáží kolikrát rozeznat dobro od zla, pravici od levice... Neplatí to i o nás? Domnívám se, že ano, a je to povzbudivé. Často se pleteme, mýlíme, nedokážeme často rozeznat, co je moudré a dobré, pro nás, pro náš národ, pro celý svět, v osobním životě tápeme, v politických rozhodnutích tápeme... Ano, jsme bláhoví, nerozumní... A přesto má pro nás Hospodin zvláštní, neproměněnému člověku tak nepochopitelnou a člověku proměněnému pochopitelnou jen z částky, tak prazvláštní slabost, a tou slabostí je Láska...

    Nevím jak vy, ale já nemám ráda příběhy s otevřeným koncem. Když se dívám na nějaký film či čtu nějakou knihu a přijde závěr... a ono nic, žádné rozuzlení, žádná pointa, žádný jasný konec, vše je otevřeno, ponecháno na čtenáři... ne, nemám to ráda, mám z toho vždy takový zvláštní pocit nejistoty... Ovšem, na druhé straně, když si to tak člověk vezme, tak vlastně celý náš život je takovým příběhem s otevřeným koncem. Dokud žijeme, nevíme, co nás v životě ještě potká. Nevíme, jak budeme na tu či onu situaci reagovat, nevíme, jak naložíme se svým životem, do čích služeb ho dáme... Je to příběh s otevřeným koncem a jen na nás záleží, jak ho naplníme, jak ho dopíšeme, jak ho dovršíme... Kniha Jonáš je také knihou s otevřeným koncem. Nevíme, zda Jonáš pochopil, co se mu Bůh snažil vysvětlit, zda se nechal získat Boží milosrdnou Láskou, či nikoli. Rádi bychom to věděli. Ale co dělat. Ostatně - možná zde nebyl napsán závěr proto, že ho máme dopsat každý z nás svým životem. Je to tedy pro každého z nás výzva. Pochopím? Přestanu se hněvat? Přijmu Boží způsob uvažování - přijmu jeho Lásku? Do svého srdce, do svého života?... Kéž jsou ta pokračování a dovršení našich životů co nejkrásnější...

    Pomodleme se:

    Hospodine, Pane náš a Králi, děkujeme Ti, žes nás skrze svého Syna Ježíše Krista vysvobodil z moci hříchu a smrti a daroval nám věčný život. Děkujeme Ti, že když zhřešíme, dáváš nám šanci k lítosti a pokání a skrze Ježíšovu krev nám vždy znovu odpouštíš. Prosíme Tě za všechny lidi, aby našli odvahu a sílu a pokoru činit pokání. Prosíme Tě za všechny, kdo se domnívají, že jsou spravedlivější než ostatní, ukaž jim, že se mýlí, že všichni lidé jsou hříšníci, zcela závislí a Tvé Lásce a Tvém milosrdenství. Dej, ať se nepovyšujeme, dej, ať nesoudíme. Dej, ať všem přejeme a u Tebe vyprošujeme spásu a věčný život ve Tvém království. Prosíme Tě za všechny trpící - nemocné, osamělé, hladovějící, bezdomovce, lidi ve válkách, za ty, kdo nenávidí - pomoz, Pane, smiluj se. Prosíme Tě za nás, kdo jsme tu shromážděni, za celý náš sbor a naše přátele, za naši církev i všechny ostatní církve, za všechny lidi, za celý svět. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.