• ÚVOD
  • PRAVIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ
  • KONTAKT
  • BŮH A MY
  • AKCE
  • ŽIVOT SBORU
  • KÁZÁNÍ
  • O NAŠÍ CÍRKVI
  • KNIHA HOSTŮ
  • RŮZNÉ

    Nastavit jako výchozí stránku!
  • Sbor Luterské evangelické církve a.v. (LECAV) v Praze

    [Na celou stránku (k tisku) ]

    Kázání na text Mt 6,13b

    (předneseno při bohoslužbě 23.11. 2003 )

    Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

    dnes končíme výklad Modlitby Páně. A dnes také končí liturgický církevní rok. Církevní rok začíná adventem, to jsou 4 neděle před Štědrým dnem. Advent je období, kdy se křesťané soustředí na čekání. To není vůbec lehké, čekat. Dobře čekat je velké umění. O tom si řekneme něco příště. Tedy v adventu si křesťané připomínají, jak dlouhá léta lidstvo čekalo na Spasitele, a připomínají si také, že očekáváme Jeho druhý příchod - tentokrát již ne v jesličkách, ale v moci a slávě. I když jedno bude stejné - přijde do pěkného chlíva. Pak jsou vánoce, kdy si připomínáme Ježíšovo narození, pak je mezidobí, pak je doba postní - doba pokání, příprava na velikonoce. A pak velikonoce, připomínka umučení, smrti a vzkříšení Pána Ježíše. Čtyřicet dní po vzkříšení si připomínáme posílení apoštolů i nás všech Duchem Svatým, a zas mezidobí. To je cyklus církevního roku. Je užitečný, neboť si v něm připomínáme všechny důležité události z Ježíšova života. A není to pouhé opakování, i když by se snad mohlo zdát, že rok co rok je to vždy stejné. Neboť rok co rok jsme - snažíme-li se o to, a necháme-li Boha na nás pracovat - rok co rok jsme Bohu blíž. Rok co rok více rosteme v poznání Kristovy Lásky a její aplikaci v našem životě. A tak to vlastně není cyklus, to, co jde rok po roce, ale spirála. Spirála, v níž stoupáme ke Kristu. Spirála, jež začala zdánlivě nenápadným: “Ano,” splynuvším z úst dívky Marie, a která pro každého z nás předběžně vyvrcholí v našem: “Ano” při setkání s naším Pánem v hodině naší smrti a slavně vyvrcholí vzkříšením, tím zjevným a slavným Božím ANO k nám. A jako předchuť té Boží slavné Lásky a láskyplné slávy pojďme dnes rozjímat nad závěrečnými slovy Modlitby Páně - neboť Tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.

    Nejprve něco málo ke slůvku: neboť. Jaký má v modlitbě Páně smysl? Domnívám se, že chce říci, proč se odvažujeme o to všechno, o co jsme v modlitbě prosili, proč se o to odvažujeme prosit. Proč? Neboť víme, že Bůh je mocen to vše vyplnit. Že je mocen odpustit kajícím jejich viny, dát všem chleba, zvítězit nad zlým, nastolit své království. Že je toho všeho mocen, neboť Jeho je království, i moc, i sláva na věky. Ano, my se modlíme s vírou a s důvěrou, že Ty, Bože, jsi toho mocen, že Ty na to máš. Modlíme se s vírou a důvěrou, že Ty budeš mít poslední slovo a že to bude slovo vykoupení, slovo Lásky, slovo pravého Krále, jediného hodného tohoto titulu.

    A nyní ke slůvku Tvé. Tvé je království, Tvá je moc, Tvá je sláva. To je velmi důležité, abychom si to uvědomovali. Abychom nechtěli hledat své království, abychom nechtěli prosazovat svou moc, abychom nehledali svou slávu, nýbrž abychom usilovali a pracovali pro Boží království a jeho spravedlnost, abychom toužili po naplnění Boží mocí Lásky, abychom vše, co děláme, dělali ne pro svou, ale pro Boží slávu. Ovšem tím slůvkem Tvé vyznáváme nejen to, že svůj život chceme zaměřit k Boží službě, nýbrž i vyznáváme, že i když se to nezdá, tak Země i celý vesmír patří Bohu, a Jeho je moc. V první epištole Janově v 5. kapitole v 19. verši čteme, že svět ve zlém leží. Ekumenický překlad zní: svět je pod mocí Zlého. Ovšem Ježíš nás učí vyznávat: Tvá je moc! Tvá, Bože! Ne toho Zlého. Ty jsi mocnější. On byl stvořen a jeho moc není tak veliká, jako Tvoje, stvořiteli, Otče, Bože Lásky, bez začátku a bez konce! A jeho moc skončí a Tvoje moc je vítězná!

    O tom, co je, co znamená Boží království, jsme přemýšleli již nad prosbou: Přijď království Tvé. Ale přeci, alespoň krátce. Tvé je království. Ty jsi král. Ty jsi náš vládce. Tvé zákony pro nás platí a jimi se chceme řídit. Tobě se chceme klanit, Tebe chválit, Tebe obdivovat. Když toto vyznáváme, je to nejlepší prevence proti jakémukoli nepřiměřenému obdivu a slepé poslušnosti vůči jakýmkoli, byť sebelepším, politikům. Je to nejlepší prevence proti kultu osobnosti, je to nejlepší prevence proti nekritičnosti a výzva ke kritickému myšlení, kritickému zvažování a posuzování politiků, stran a politických programů. A také je to úžasné osvobození od strachu ze špatných vládců, špatných politiků, špatných zákonů, špatných nadřízených a podobně. Přikazuje-li nám někdo nebo něco udělat to, co je v rozporu s Božími zákony, není co řešit, je jasné, jak se rozhodnout. Vždyť je psáno, že: “Více sluší poslouchati Boha než lidí.” (Sk 5,29)

    Tvá je moc. Ne zbrojařských koncernů. Ne finanční oligarchie. Ne nadnárodních společností. Tvá je, ó Bože, moc! Nikdo nedokáže stvořit člověka ani zvíře ani květinu. Ničit, to ano. To dokážeme. Ale stvořit ne. To dokáže jen Bůh. A nikdo nedokáže proměnit člověka - sobce v člověka plného lásky. Jo, naopak, to dokážeme. Zkazit dobré lidi. Ale přetvořit člověku srdce kamenné v srdce z masa, srdce milující, to dokáže jen Bůh. A nikdo nedokáže člověka vzkřísit z mrtvých. Ano, překonat zástavu srdce či dechu, dostat člověka z klinické smrti, to ano. To se občas lékařům povede. Ale vzkřísit člověka, takovou moc má jen Bůh. Možná mi namítnete - ale kde je ta Boží moc, vždyť všade vítězí destruktivita. Silní a bohatí vítězí nad slabými a chudými. Ale - bratři a sestry - je tomu opravdu tak? Nejsou ti, kdo otročí penězům, vlastně chudáci? A ti, kdo vyvíjí, vyrábí a používají stále nové a nové zbraně, nejsou to vlastně slaboši? A nejsou silnými osobnostmi naopak ti, kdo se dokáží obětovat? Julius Fučík, Maruška Kudeříková, Martin Luther King, arcibiskup Romero... ? Nebo z jiného soudku - Anežka Česká, paní Zdislava, pater Damián - Otec malomocných z ostrova Molokai, Matka Tereza?... Matky, které se zřeknou jídla ve prospěch svého dítěte? Člověk, který by měl tisíce důvodů nenávidět a přesto se rozhodne odpustit a milovat? Není v tom síla? Síla, která vynikne právě ve slabosti? Apoštol Pavel byl dost nemocný, podle biblických historiků měl pravděpodobně buď nějakou oční chorobu nebo epilepsii. A několikrát volal k Bohu, aby ho toho zbavil. Možná si už říkal, že to je strašné, proč ho ten Bůh neuzdraví. Ale, jak jsme si již mnohokrát říkali, Bůh není všemocný v tom smyslu slova, jak si to představujeme. Tedy je, ale nemůže častou svou všemocnost projevit z důvodu působení satana, lidského hříchu a podobně. Ovšem co může vždy, je, dát člověku svou milost a sílu. V tomto smyslu i Pavlovi odpověděl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." Nebo, jak překládají kraličtí: “Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se.” Moc skrze ne-moc. Moc skrze bez-moc. To je moc Boží. To je vítězná moc Boží, jak nám přišel svým životem říci Pán Ježíš. Žijte Lásku, ať to stojí, co to stojí, třeba by vás to stálo i život. Na kříži byl zcela bezmocný. A přeci setník, který viděl Ježíše umírat touto potupnou smrtí a ještě se slovy: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?”, řekl: “Ten člověk byl opravdu Syn Boží.” Ano, Ježíš byl cokoli, jen ne chudáček. Ježíš byl i ve své smrti velký a mocný - byť bezmocný. Byl mocný svou Láskou, odpuštěním nepřátelům, poslušností a oddaností Otci. A Otec projevil svou moc - tentokrát opravdu mocně - a Ježíše vzkřísil. A podobně se vede a povede i nám. V očích světa se můžeme zdát býti bezmocnými, možná se i my sami tak leckdy cítíme, tváří v tvář mocným a bohatým tohoto světa. Ale opak je pravdou. Milujeme-li, jsme ti nejbohatší a nejmocnější lidé na světě. Zatím to není příliš vidět. Ale poslední slovo bude mít Bůh - ten, který vzkřísil Ježíše.

    Tvá je sláva. Nebo také - Tvá je nádhera. Tvůj je lesk. Opravdu věříme, že Boží sláva, Boží nádhera, je to nejkrásnější, to nejžádoucnější, to, po čem nejvíc toužíme, to nejvíc hodné chvály a velebení? Nebo považujeme za slávu a čest mít tučné konto, nóbl vilu, nablýskané drahé auto, tituly, kariéru, společenské uznání, společenský vliv, postavení, krásné šaty, šperky...? To se nám líbí, to nám dělá dobře? Když nás lidé velebí, chválí, závidí nám...? Neuvědomujeme si, že to je pomíjivost? Oč krásnější je třeba takový východ či západ slunce... Vznešené ticho chrámu... prosluněná lesní mýtina... Úsměv dítěte... V tom všem - čistém, tichém, nevinném - je jakási předchuť, příslib, odraz - Boží nádhery, Boží slávy...

    Tvé je království, i moc i sláva. Je. Ne že není. I když se to nezdá. I když to tak nevypadá. I když to zatím není příliš zjevné. Ale je to tak. Tvé je království i moc i sláva. A navěky. To je něco! Kam se hrabou finanční oligarchové se vším svým bohatstvím - akciemi, cennými papíry, zlatem... Hadry a kousky plíšku jsou to, to jejich bohatství... Vždyť to časem setlí... Jak čteme ve 49. žalmu, 17. a 18. verši: “Jen se neboj, bohatne-li někdo a množí-li slávu svého domu; zemře, nic nevezme s sebou, jeho sláva za ním nesestoupí.” A zbrojařské koncerny? Ty zbankrotují, protože v Božím království už zbraně nebudou... A lidská moc? Co bude s ní? Vrátí se tam, kam patří. Do Božích rukou. Jak je psáno v knize Zjevení, ve 21. kapitole, 24. verši: “Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu.” Ne, dnes to skutečně tak nevypadá, že Boží je království, moc i sláva, alespoň ne pro povrchního pozorovatele. Ale jednou to bude zjevné. A tehdy se naplní to, co čteme ve Zjevení Janově, v 5. kapitole, 13. verši: “A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: "Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!"” Amen.

    Pomodleme se:

    Bože, náš svatý, veliký, nádherný, láskyplný Otče! Králi, který máš v rukou celý svět a nic a nikdo Ti ho z rukou nemůže vyrvat! Chválíme Tě, vyvyšujeme Tě, děkujeme Ti za Tvou Lásku. Věříme a doufáme, Pane, v Tebe, ve Tvoji moc, projevující se tak podivuhodně v naší bezmoci, ve Tvou slávu, jejíž odlesk můžeme vidět v očích smějícího se dítěte, v posvátném tichu chrámu, ve východu či západu slunce, ve Tvé království, jež přichází a přijde a už od nás nikdy neodejde, v království Tvé Lásky, jež nebude mít konce. Prosíme, dej, ať nehledáme své království, svou moc a svou slávu, ale vždy jen Tvé království, Tvou moc a Tvou slávu. Prosíme Tě Pane za všechny pronásledované, nemocné, umírající, smutné, osamělé, bezdomovce, lidi ve válkách... Prosíme, zjev i v nich a právě v nich, bezmocných, svou moc... Prosíme Tě i za náš sbor, za naše nemocné - za Evičku i za ostatní, prosíme Tě za naši církev, za všechny církve, za všechny lidi, prosíme Tě za mír a spravedlnost... Prosíme Tě Pane za celý svět, za celý vesmír. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.