• ÚVOD
  • PRAVIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ
  • KONTAKT
  • BŮH A MY
  • AKCE
  • ŽIVOT SBORU
  • KÁZÁNÍ
  • O NAŠÍ CÍRKVI
  • KNIHA HOSTŮ
  • RŮZNÉ

    Nastavit jako výchozí stránku!
  • Sbor Luterské evangelické církve a.v. (LECAV) v Praze

    [Na celou stránku (k tisku) ]

    Kázání na text Ž 130

    (předneseno při bohoslužbě 30.11. 2003 )

    Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

    dnes máme první neděli adventní. Na adventním věnci jsme zapálili první adventní svíci. Co vlastně znamená tento symbol - adventní věnec? Věnec je od nepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti. I Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství. Adventní věnec je holdem tomu, který je očekáván, a který zároveň již přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť On je "Světlo světa" (J 8,12). Dnes máme rozžhnutou jednu svíci. A každou neděli budeme rozžíhat vždy o jednu svíci více. Jako symbol, že příchod našeho Spasitele, Ježíše Krista, se blíží víc a víc. O vánocích si připomeneme Jeho příchod v podobě novorozeněte, a zároveň, s každou nedělí, ale i s každým dnem, se přibližuje Jeho druhý příchod, příchod ve slávě.

    Ale nyní již k přečtenému žalmu, který je základem našeho dnešního adventního zamyšlení. Tento žalm patří k poutním písním a byl s největší pravděpodobností zpíván antifonním způsobem, to znamená, že vždy část zpíval předzpěvák, část sbor, další část opět předzpěvák a další část opět sbor. Asi tím způsobem, jako my zpíváme antifony. V žalmu oslovuje Boha jak jednotlivec, tak celé společenství Božího lidu.

    Ústředním motivem tohoto žalmu se mi jeví být čekání. Žalmista vyznává Bohu své viny a líčí Mu situaci, v níž se - z velké části právě v důsledku těchto vin - ocitl. On jako jednotlivec - neboť každý člověk je hříšný, i Izrael jako celek. Dá se předpokládat, že žalm vznikl v nějaké pro Izrael ne příliš šťastné době. Mohlo to být například v Babylonském zajetí. Tomu by odpovídal i motiv vykoupení, který se zde objevuje. Toto vykoupení má opět dvě dimenze. Jednak osobní, vykoupení, vysvobození člověka z jeho vin, to znamená Boží odpuštění, a jednak vykoupení, vysvobození Izraele ze zajetí - případně z jiného průšvihu.

    Žalmista zpívá: Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. Možná to sami znáte, pocit, že se propadáte do bezedných hlubin - ať již jsou to hlubiny nějaké viny, hříchu, nebo hlubiny nějaké osobní tragedie, neštěstí... Nebo situace ve společnosti. Kolikrát již jsme za posledních 14 let slyšeli, že už jsme se odrazili ode dna - ale ono to stále tak nevypadá, naopak, zdá se, že padáme stále hlouběji a hlouběji a dna nevidět. Stále se zdražuje, platy a důchody však rostou jen nepatrně, zcela neúměrně tomu zdražování, bezdomovců přibývá... Koho z nás, obyčejných lidí, by to netrápilo... A protože nás to trápí, a navíc známe Toho, ke kterému smíme volat každé své trápení, každou svou prosbu, tak k Němu voláme: Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. Vyslyš, kéž vyslechne... Žalmista cítí potřebu opakovat dvakrát tutéž prosbu - prosbu o naslouchání a vyslyšení jeho modliteb. Proč? Jako by měl v hloubi srdce obavu, že Hospodin mu nenaslouchá. Z čeho tato jeho obava plyne? Z čeho tato naše obava plyne? Nu, logicky z toho, že se za něco modlíme už třeba dlouho a nic. Žádná odpověď. Tak si říkáme: Slyší mne vůbec ten Bůh? Jak dobře tyto pochybnosti známe...

    Ovšem žalmista jde dál. Jde až na kořen těchto svých obav. Říká Bohu: Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ano, měl-li by Bůh na zřeteli stále všechny naše viny, hříchy, soustředil-li by se na tuto stránku naší osobnosti, pak by nám nemohl ani naslouchat, aby se Mu z nás neudělalo špatně. To všechno si žalmista uvědomuje a vlastně tím své viny i viny národa vyznává. Ale ani u toho nezůstává. Jde dál. Chválí Boha a zároveň zvěstuje nám všem: Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. Ano, když litujeme svých hříchů, Bůh nám je odpouští. To je úžasné - nádherné a veliké. Jako Bůh sám. Tak vzbuzuje bázeň. Kdyby nebyl milosrdný a neodpouštěl, vzbuzoval by strach. Ale takhle vzbuzuje posvátnou bázeň - úctu a lásku.

    Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení, on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí. Čekám na Jeho slovo. Slovo odpuštění, slovo vykoupení. Když člověk lituje svých hříchů, Bůh mu odpouští. Hned. Bez čekání. Ovšem důsledky hříchu, ty člověk nese déle. Někdy má problém sám sobě odpustit, někdy má problém s tím, že mu nedokáže odpustit ten člověk, proti kterému se provinil... Často po hříchu, i když Bohem odpuštěném a zapomenutém, zůstávají v duši člověka vnitřní zranění... Je třeba modlit se, aby Bůh tato naše vnitřní zranění uzdravil. Někdy to spraví čas, ale někdy až věčnost... Tam na své hříchy zapomeneme, tam se všechna naše vnitřní zranění uzdraví...

    Ale žalmista touží nejen po odpuštění vlastních hříchů, nýbrž i po vykoupení Izraele z područí hříchu, a ze situace, do níž se dostali též velkou měrou v důsledku svých hříchů. Touží po osvobození Izraele ze zajetí a po novém začátku, duchovním i politickém. A tak čeká na Hospodina. Čeká na Jeho slovo. Čeká žalmista a čeká celý lid. Na Hospodinovo slovo slitování a vykoupení. Čeká na Mesiáše. A On nejde a nejde. Poslyšme, jak tuto situaci prožívá prorok Abakuk: “Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ. Proč mi dáváš vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš? Doléhají na mne zhouba a násilí, rozrostly se spory a sváry.” (Abk 1, 2-3). Ale Hospodin proroka uklidňuje: “Zapiš to vidění, zaznamenej je na tabulky, aby si je čtenář mohl snadno přečíst. Vidění už ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli; prodlévá-li, vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá.” (Abk 2, 2-3) A to slovo Hospodinovo, slovo lásky, milosrdenství a vykoupení, to slovo, na které čekal žalmista i prorok i celý lid, to slovo přišlo. To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. (J 1,14) Ovšem - průšvih. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (J 1,11) Nepřijali Ho v Betlémě pod střechu, nepřijali Ho, když jim kázal Lásku a život, nepřijali Ho, když uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. Ano, jedinci Ho přijali. Apoštolé a další. Těm dal moc stát se Božími dětmi (J 1,12), vykoupil je z područí hříchu a smrti, dal jim nový život. Ovšem gró Izraele Ho nepřijalo. Proto se žádný nový začátek ve velkém, nový začátek pro celý Izrael, nekonal. Naopak, brzy následovalo dobytí Jeruzaléma a zničení chrámu. A tak to vypadá a dopadá celá dvě tisíciletí. Ne, nebyla to dvě křesťanská tisíciletí. Tak jako za doby prvních křesťanů, v průběhu těch dvou tisíciletí někteří lidé přijali Pána Ježíše do svých srdcí, do svých životů, a žili Jeho život Lásky, to ano. Ale žel, ti, kdo víru v Ježíše Krista hlásali, přinášeli lidem často spíše křesťanskou ideologii nežli živé Evangelium. A tak vznikaly státy s křesťanskou ideologií, nikoli však státy vpravdě křesťanské. Kdyby totiž byly skutečně křesťanské, nebyla by ta dvě tisíciletí plná válek - světských i náboženských, vedených povětšinou tzv. křesťanskými panovníky. Kdyby byly skutečně křesťanské, dávno by nebylo bohatých králů a chudých poddaných, nýbrž nikdo by už dávno hlady netrpěl.

    A tak znovu čekáme. Čekáme na druhý příchod Pána Ježíše Krista. A voláme slovy žalmisty: “Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby.” A voláme slovy proroka: “Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ. Proč mi dáváš vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš? Doléhají na mne zhouba a násilí, rozrostly se spory a sváry.” A Hospodin, jako tehdy lidu Izraele, i nám dnes odpovídá a utěšuje nás: “Zapiš to vidění, zaznamenej je na tabulky, aby si je čtenář mohl snadno přečíst. Vidění už ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli; prodlévá-li, vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá.”

    Pomodleme se:

    Hospodine, Pane náš, děkujeme Ti, že smíme vědět, že Ty slyšíš naše modlitby, naše naříkání, že znáš naše bolesti a naše touhy. Pane, prosíme Tě, naplň nás důvěrou, že tak jako jsi vyslyšel nářek Izraele a poslals světu Spasitele, Ježíše Krista, vyslyšíš i nás a Kristus znovu přijde a vykoupí nás z bídy, hříchu a smrti. Děkujeme Ti za to, že Jej smíme znát, že už dnes, kdykoli se k Němu obrátíme, přichází do našich srdcí, odpouští nám hříchy, potěšuje nás a stává se Pánem našich životů.

    Prosíme Tě Pane za všechny pronásledované, nemocné, umírající, smutné, osamělé, bezdomovce, lidi ve válkách... Prosíme Tě i za náš sbor, za naše nemocné - za Evičku i za ostatní, prosíme Tě za naši církev, za všechny církve, za všechny lidi, prosíme Tě za mír a spravedlnost... Prosíme Tě Pane za celý svět, za celý vesmír. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.