• ÚVOD
  • PRAVIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ
  • KONTAKT
  • BŮH A MY
  • AKCE
  • ŽIVOT SBORU
  • KÁZÁNÍ
  • O NAŠÍ CÍRKVI
  • KNIHA HOSTŮ
  • RŮZNÉ

    Nastavit jako výchozí stránku!
  • Sbor Luterské evangelické církve a.v. (LECAV) v Praze

    [Na celou stránku (k tisku) ]

    Kázání na text Mt 11, 25-30

    (předneseno při bohoslužbě 11.1. 2004 )

    Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

    tento přečtený text ke mně v poslední době hodně mluví. Zvláště jeho druhá část - pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Musím říci, že jsem v poslední době moc unavená. Utíkám se tedy den co den k Pánu Ježíši a On mi dává vždy novou sílu pokračovat v Jeho dílu. Proto jsem se rozhodla se s vámi o úvahy nad tímto textem podělit.

    V ten čas řekl Ježíš: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.” Kdo byli - a kdo jsou - ti moudří a rozumní? A kdo byli - a jsou - ti maličcí? Představme si prototyp takového v očích světa moudrého a rozumného člověka Ježíšovy doby: sebevědomý, sebejistý, nábožensky patřičně vzdělaný a vysoce postavený. A dnes? Sebevědomý, sebejistý, pokud možno vysokoškolsky vzdělaný, s vysokým IQ, úspěšný podnikatel, nebo intelektuál... O kom se dnes řekne, že je rozumný, že uvažuje rozumně, realisticky, ekonomicky, tržně...?

    Ale Hospodin je Bohem dětí! Bohem těch, kdo se z Jeho Lásky stali blázny pro tento svět. Bohem těch, které má tento svět pro jejich horlivost pro Zákon Hospodinův za utopisty, snílky, Don Quijoty... Ti moudří a rozumní v očích tohoto světa, ti sebejistí a sebevědomí, totiž nejsou otevřeni pro Boží plány, pro novou, Boží realitu nového, Božího, nebeského království, které se má začít uskutečňovat už teď a tady, mezi námi... Zatímco ti, kteří znají své omezené síly, své omezené schopnosti, kteří jsou si vědomi omezenosti svého poznání, ti, kteří znají svou hříšnost... - ti si uvědomují, jak moc potřebují Boha. Ti si uvědomují, jak moc smutno by jim bylo bez jejich nebeského Tatínka, jak moc by bez Něho byli bezradní, bezbranní a bezmocní... Ti jsou přístupni Božím plánům (v oblasti života osobního i v oblasti života společnosti), ti jsou přístupni Boží Lásce, Boží bláznovské zvěsti kříže... Božímu Evangeliu. Kam patříme my - mezi ty rozumné nebo mezi maličké? Každý nechť zpytuje sám sebe... A kam chceme patřit? A chceme to skutečně? Se všemi důsledky, jaké to bude mít pro náš způsob života? Ještě je třeba podotknout, že hranice mezi maličkými a rozumnými není mezi dělníky a doktory, mezi dětmi a dospělými... Vede úplně napříč. Maličkým může být stejně tak vysokoškolský profesor jako automechanik. Kdo můžeš pochopit, pochop...

    Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Tady bych chtěla připomenout slova apoštola Pavla z 13. kapitoly 1. listu Korintským ( 1 K 13, 9-10; 12): “Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.” Plnost poznání je tedy v Božím království. Odtud zná Syn Otce a Otec Syna. Ale s Ježíšem k nám Boží království přichází. Zde cítíme ono zvláštní napětí mezi: ještě ne - a - přeci již... Tedy v tom “přeci již” k nám přichází Ježíš. A chce nám zjevit Otce. Ve 27. verši dnešního textu čteme: “ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.” Znamená to tedy, že jsou i lidé, jimž by to Syn zjevit nechtěl? Ne. Vždyť čteme v Lukášově evangeliu v 19. kapitole: “Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.” (L 19,10). A to se týká všech lidí. Neboť všichni jsou mrtví pro své hříchy. Tedy Syn - Ježíš - chce všem zjevit Otce. Chce. Velmi chce. Velmi touží. A stojí u dveří našich srdcí a klepe. Ale násilím dovnitř nemůže. To znamená, že těm, kteří Mu neotevřou, nemůže zjevit Otce. Přestože velmi chce. Ale oni nechtějí... Proč nechtějí? Proč nechceme? Protože jsou - protože jsme - rozumní. A ti, jak jsme si již řekli, nemají ve svém srdci pro Boha místo... Ale chvála Jemu - On nepřestává ťukat...

    Ještě bych chtěla říci něco o tom, co znamená ZNÁT Otce, POZNAT Otce. Slůvko poznat se v Bibli používá kromě jiného pro intimní vztah muže a ženy - jak čteme hned v první knize Mojžíšově: “I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla...” (Gn 4,1). Znát Otce, poznávat Otce, tedy neznamená jen věřit v Něho. Spíše to znamená důvěřovat Mu, být s Ním v úzkém kontaktu, hovořit s Ním na modlitbách, číst Jeho dopis LÁSKY - Bibli, žít s Ním, snažit se žít v souladu s Jeho vůlí, následovat Ho, nechat se Jím přetvářet k Jeho obrazu... Nakolik my známe Otce? A nakolik Ho toužíme znát - opět, se všemi důsledky...?

    Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Nejdříve bych chtěla upozornit na jednu snadno přehlédnutelnou, leč dosti důležitou okolnost Ježíšova pozvání. Ježíš nabízí své odpočinutí těm, kdo se namáhají a jsou obtíženi břemeny. Není to tedy tak, jak si to někteří vykládají, že u Ježíše je klid, bezpečí, odpočinek, prostě pohodička, tedy stačí si o Něm přemýšlet, rozjímat, a žít si pohodlný život - příliš se neangažovat pro druhé, vždyť to by mne vyrušovalo z onoho klidu, z onoho odpočinutí... Takhle to tedy není. Ježíš nabízí své odpočinutí těm, kteří se namáhají a jsou obtíženi břemeny.

    Co to znamená a jak to vypadá v praxi, toto Ježíšovo pozvání a zaslíbení? Tak zaprvé to znamená, že člověk, který se namáhá a je obtížen břemeny, může vědět, že pod těmi břemeny nepadne. To ovšem neznamená, že pod nimi nepadá. Spíš je tomu tak, že se tak lopotí, že už pod tíhou břemen padá, už už se zdá, že dopadne na zem, když tu najednou se objeví laskavá náruč Ježíšova a člověka zachytí. A podrží ho tak dlouho, jak potřebuje, a pak ho zas pošle zpět; tak, človíčku, odpočinul sis, a teď zas do práce, a neboj, až zas nebudeš moct, já jsem tu. Já jsem...

    Ale uveďme si příklady takového odpočinutí u Ježíše, abychom viděli, že to platí pro všechny naše životní situace, pro všechny druhy břemen, a to i pro ty zdánlivě malé a každodenní. Vezměme si například takového člověka, který pracuje na noční směny a k tomu se ještě angažuje jako dobrovolník v charitativní činnosti. Bývá často unavený až vyčerpaný. A tu přichází Ježíš s nápadem: opustit všechny své aktivity a odjet alespoň na týden někam do samoty - odpočívat, modlit se... Když si to volno dotyčný netroufne udělat, Ježíš má i náhradní řešení. Dopustí chřipku či angínu, horečky, a človíček přeci zůstane alespoň na pár dnů v klidu... Nebo: pilná žena, již v důchodu, ale stále pracující - na volné noze, ovšem vzhledem k její píli ta noha není až tak moc volná, a ženu to vyčerpává. A Ježíš dopustí, že najednou není pár dnů práce, a přichází vítaný odpočinek... Nebo: farářka. Každý týden napsat jedno kázání a jednu biblickou hodinu, v neděli bohoslužba, v úterý biblická hodina, mezi tím nějaké ty pastorační rozhovory, péče o několik psychicky labilních jedinců, a k tomu ještě škola... Někdy už je toho na člověka moc. A tu Bůh zařídí, že se v tom všem přeci jednou za čas, když už je nejhůř, najdou dva tři volné dny, kdy je možnost s manželem někam vypadnout a odpočívat...

    Ano, to vše je odpočinutí u Ježíše - i když to může na první pohled vypadat světsky. A proč ne? Vždyť žijeme ve světě, a Ježíš přišel a přichází do tohoto světa. Ale i jiné podoby může mít odpočinutí u Ježíše. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout, totiž znamená také: když máte nějaké trápení, nějakou bolest, nemoc a přijdete s tím ke mně, tak já vám to pomohu nést. Když jste se mnou, je každé vaše břímě lehčí... Jistě s tím má každý z nás bohaté zkušenosti...

    Ježíšovo: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout, ovšem platí i pro naše obtížení hříchy. Tehdy nám Ježíš říká: Tak ty jsi udělal zas něco nedobrého, viď. A vidím, jak tě to trápí. Pojď ke mně, pojď, pověz mi o tom, vybreč se u mně, a už na to nemysli, neboť já už jsem ti to odpustil. A to je ulehčení, že! To je odpočinutí! To má pak člověk pocit, jako by se vykoupal v čisté vodě. A vždyť také ano. To Ježíšova krev ho obmyla...

    Tak tohle všechno byl osobní rozměr Ježíšova darovaného odpočinutí. A nyní bych chtěla ještě zmínit společenský či chcete-li společenstevní rozměr Ježíšova pozvání k odpočinutí. Jistě uznáte, že mít hlad nebo nemít střechu nad hlavou, to je veliké břímě. A Ježíš chce dát všem, kteří je nesou, odpočinutí, to znamená chleba a střechu nad hlavou. A protože církev má být tělem Kristovým, je na ní, aby zvala ty, kteří mají hlad a nemají střechu nad hlavou, do tohoto Kristova odpočinutí, tedy aby se starala o to, aby měli chleba a měli střechu nad hlavou. Aby se o to starala všemi způsoby, kterými to jde: charitativně, sociálně, politicky... A nedělá-li to, neděláme-li to, vzbuzují-li hladoví a bezdomovci u nás či ve světě jen pasivní soucit, jsme skutečně tělem Kristovým? Je skutečně Ježíš v našem středu?

    Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vezměte na sebe mé jho znamená: následujte mne. Tedy: následujte mne a učte se mé tichosti a mé pokoře a dojdete odpočinutí. Ježíš tiše a pokorně, poslušně a s LÁSKOU sestoupil z nebe k nám, na zem, a přijal tělo člověka. Tiše a pokorně, poslušně a s LÁSKOU snášel všechny těžkosti, které ho denně potkávaly (a že jich nebylo málo). Tiše, pokorně, poslušně a s LÁSKOU vzal na sebe kříž a zemřel za nás. Takto když jej budeme následovat a takto nést svá denní a životní břemena, své křížky i své kříže, dojdou naše duše pokoje a odpočinutí. A vůbec, následování Ježíše, chození po Jeho cestách, v Jeho šlépějích, už to samé přináší duši pokoj. Jdu-li po své cestě, konám-li svou vůli, nemám pokoj. Mé svědomí je obtížené. Jak to říká Augustin: “Stvořil jsi nás pro sebe, a nepokojné je srdce člověka, dokud nespočine v Tobě, ó Bože!”

    Vždyť mé jho netlačí, a břímě netíží. Když jsem se zamýšlela nad tímto posledním veršem, musím přiznat, že jsem v něm neměla moc jasno. Vždyť přeci následování Ježíše s sebou nese i těžké chvíle. Je pravda, že nám je Ježíš pomáhá nést, ale že by to vůbec netížilo, to se mi nějak nezdá. A tak jsem se podívala, jak tento verš překládají Kraličtí. Neboť ti mají leckdy přesnější a výstižnější překlad, než je ekumenický překlad Bible. A nezklamali. Poslyšte: Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké. Následovat Pána Ježíše je vskutku rozkošné, je to úžasná radost. Jak čteme v 16. žalmu, 5. a 6. verši: “Hospodin je podíl mně určený, je můj kalich; můj los držíš pevně, Hospodine. Měřící provazce mi padly v kraji blaha, moje dědictví je velkolepé.”

    A nyní ono: břímě mé lehké. V doslovném překladu z řečtiny znamená břímě: těžký náklad. Tedy Pán Ježíš říká: můj těžký náklad je lehký. To neznamená, že by netížil, těžký náklad nemůže netížit, ale netíží příliš, protože je lehký. Zní to zdánlivě nelogicky, ale to je právě jeden z Božích paradoxů, které asi neumíme - nebo snad nemůžeme - v plnosti pochopit. Ale není třeba, abychom to v plnosti pochopili. Je třeba, aby abychom Ježíše následovali, v Jeho tichosti a pokoře, v Jeho poslušnosti a Lásce. Staňme se maličkými - staňme se dětmi, které prostě důvěřují svému tatínkovi, že je v jejich trápeních nenechá samotné, že jim vždy pomůže, odlehčí, dá jim odpočinout. Staňme se dětmi - nebo jim patří nebeské království. A to je poslední, největší a věčné odpočinutí v náruči Boží. Amen.

    Pomodleme se:

    Hospodine, náš dobrý Otče, děkujeme Ti za to, že Ty jsi přemostil onu propast, která nás, hříšné, dělila od Tvého odpočinutí, že Tys ji přemostil tím, žes k nám poslal Pána Ježíše. Pane Ježíši, děkujeme Ti za to, žes přišel. Nemusel jsi, ale přišel jsi, z Lásky k Otci a z Lásky k nám. A chceš nám zjevit Otce a chceš nám dát odpočinutí. Toužíme stát se maličkými, abychom Tvé odpočinutí uměli přijmout. Ale ještě nám v tom tolik věcí překáží... Tolik harampádí pýchy, sebejistoty, neposlušnosti a pohodlnosti máme ve svém srdci, a tak málo místa pro Tebe... Prosíme, Pane Ježíši Kriste, pomoz nám svou Krví a svým Svatým Duchem naše srdíčko vyčistit, abys do něj mohl vstoupit a přebývat s námi a my s Tebou. Duchu Svatý, na Tebe očekáváme, prosíme, osvěť naše srdce Boží milostí a rozniť je Boží Láskou. Trojjediný Bože, Otče, Synu, Duchu Svatý, Bože plný Lásky, odpuštění a pokoje, Tobě buď sláva na věky. Prosíme Tě Pane za všechny pronásledované, nemocné, umírající, smutné, osamělé, bezdomovce, lidi ve válkách... Prosíme Tě i za náš sbor, za naše nemocné - za Evičku i za ostatní, prosíme Tě za naši církev, za všechny církve, za všechny lidi, prosíme Tě za mír a spravedlnost... Prosíme Tě Pane za celý svět, za celý vesmír. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.