• ÚVOD
  • PRAVIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ
  • KONTAKT
  • BŮH A MY
  • AKCE
  • ŽIVOT SBORU
  • KÁZÁNÍ
  • O NAŠÍ CÍRKVI
  • KNIHA HOSTŮ
  • RŮZNÉ

    Nastavit jako výchozí stránku!
  • Sbor Luterské evangelické církve a.v. (LECAV) v Praze

    [Na celou stránku (k tisku) ]

    Kázání na text Iz 58, 1-12

    (předneseno při bohoslužbě 23.3. 2003 )

    "Volej z plna hrdla, bez zábran! Rozezvuč svůj hlas jako polnici! Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko. »Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.« Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: »Tu jsem!« Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne." Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům.

    Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

    Hospodin vybízí proroka, aby volal z plna hrdla a bez zábran, aby rozezvučel svůj hlas jako polnici. A proč to? Co tak důležitého má volat, aby to všichni slyšeli? Má Božímu lidu ohlásit jeho nevěrnost, jeho hříchy. To není vůbec jednoduché poslání. Kdo rád slyší o svých hříších? A co může čekat ten, kdo někomu mluví o jeho hříších, za reakci? Reakce mohou být různé. Může se dočkat samozřejmě vděčnosti, ale to se, žel, stává málokdy. Daleko častěji se ovšem dočká odmítnutí, odvržení, pronásledování, nebo dokonce zavraždění, jak to vidíme třeba u Pána Ježíše či u Jana Křtitele. Přesto Hospodin vybízí proroka, aby volal z plna hrdla a bez zábran. Jistěže člověk mající takové poslání má určité zábrany, neboť si je vědom možných důsledků toho, když bude volat z plna hrdla to, co volat má. Jde o to, aby ty přirozené zábrany, ta obava z důsledků, nezvítězily nad Boží vůlí. Velmi mne v tomto smyslu oslovuje přečtený text z proroka Ezechiela. Když člověk vidí nějaké nepravosti, má na ně ukázat. Neukáže-li, stává se spoluviníkem. Ovšem měl by tak činit s láskou. Ne jako ten, kdo nevidí kládu ve vlastním oku a druhému chce z oka vyndávat třísku. Měl by tak činit s vědomím, že i on sám je hříšný, ovšem na tomto místě, při kárání hříchů, zde stojí a mluví jako vyslanec Boží. A nemylme se, povolání kárat hříchy a volat k pokání není jen věcí farářů, ale každého křesťana. Stejně tak jako je i věcí každého křesťana, včetně faráře, nechat si druhými na své hříchy ukázat a snažit se svůj život napravit. Víte, člověk by měl být vděčný, když ho někdo upozorní na nějaký jeho hřích. Je to služba Lásky. Přirovnala bych to k tomu, když někdo člověka upozorní na nějaké nebezpečí. Když jsme byli minulou neděli na Náměstí Míru zapálit svíčky a modlit se za mír, tak mi najednou kamarádka říká: Edo, hoří ti sukně! Díky ní jsem mohla včas svíčku posunout od své sukně dál a na sukni byl očouzený jen docela malý kousek. Byla jsem za to kamarádce vděčná. A to byla maličkost. Co teprve hřích, to je horší než oheň...

    Ale pojďme dál v dnešním textu. Hospodin pokračuje v promluvě ke svému služebníkovi: "Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko. »Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.«" Ano, lidé by chtěli mít Boha blízko. To je dost otřesné přání. Chtěli by Boha mít- vlastnit, ovládat, a chtěli by, aby jim byl blízko, aby se jako džin na zavolání objevil a splnil jim jejich přání. Aby takto Bůh fungoval, jsou Mu ochotni přinášet nějaké ty oběti, občas se postit a podobně. Ptají se tedy Boha, co mají dělat, aby jim byl takto blízko. A rozčilují se a zlobí se na Něj, když to nefunguje. »Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.« A Bůh jim odpovídá. Bůh nám odpovídá. Ovšem- přiznejme si- je to taková odpověď, jakou chceme slyšet? Říká: "Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení?" Půst má být, jak jsme o tom mluvili minulou neděli, soustředěním na Boha, na Jeho vůli, přibližováním se k Němu... A má nést tedy ovoce Lásky a spravedlnosti. Ovšem když se někdo postí, domnívaje se, že už to stačí k tomu, aby si Hospodina naklonil, a že jinak si může žít jak chce, vést spory, honit dělníky a tak dále- všimněme si, že Hospodin mluví do všech oblastí, nejen do osobního, ale i do společenského života- když se tedy člověk postí a jinak si žije svévolně, pak to opravdu není půst dle Boží vůle.

    A co je tedy půst dle Boží vůle, jak má člověk žít, aby byl Hospodinu blízko- ano, člověk aby byl blízko Hospodinu, Jemu k dispozici, a ne naopak...? Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít, lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší, obléci nahého, nebýt netečný k vlastní krvi. A tak se pojďme zamyslet, zda se my postíme dle Boží vůle. Lámeme chléb s hladovými? Zajímá nás vůbec, kdo v našem okolí žije jen tak tak na hranici životního minima či dokonce pod ní, a snažíme se mu pomoci? A zajímá nás osud bezdomovců, přemýšlíme, jak bychom jim mohli pomoci, nebo nad nimi ohrnujeme nos, maximálně se za ně občas pomodlíme? Ale je psáno, že je máme přijímat do domu... Jsou pro nás ta slova pasé, nebo jsou pro nás živá a provokující nás k zamyšlení? Rozevíráme ve svém srdci okovy svévole a poddáváme se v každé oblasti života vůli Boží? Usilujeme o to, aby i ve společnosti bylo každé jho, každá tíha, jež na lidech leží, rozbita? Aby byla rozbita tíha nezaměstnanosti, tíha bezdomovectví, tíha neustálého zdražování? Ano, to vše je pro lidi v naší zemi jhem, tíhou, a my máme usilovat o to, aby toto jho bylo rozbito. Usilujeme o to, aby bylo na světě rozbito jho válek? Usilujeme o mír? Ano, o tohle všechno bychom se měli přičiňovat, chceme-li žít život dětí Božích. Ale jak tomu je s námi ve skutečnosti? Neutíkáme spíše do svého soukromí, do svého malého domácího bezpečí, místo abychom žili život následování Krista? A pak se divíme, že Bůh nevyslýchá naše modlitby. Nemodlíme se tak, aby to bylo slyšet na výšinách, je psáno. Nemodlíme se celým svým životem. Jak se zpívá v jedné písni, půst není jen věcí úst. Stejně tak ani modlitby nejsou jen věcí úst. Ba dokonce ani jen věcí našich srdcí, nestojíme-li za nimi celým svým životem. Nemůžeme se zkrátka dost dobře modlit za bezdomovce, aniž bychom byli ochotni se za ně nějak zasadit, nějak jim pomoci- každý podle svých možností- a neříkejme si na svou obranu, že my žádné možnosti nemáme! Bůh vidí do našich srdcí, do našich bytů, do našich peněženek... A tak je to se vším. S našimi modlitbami za mír, s našimi modlitbami za naše příbuzné, přátele, se vším. Modlitba musí jít ruku v ruce s praktickým životem, jinak to není modlitba, ale rádoby zbožná samomluva.

    My však toužíme po vyslyšení modliteb! My toužíme po světě lepším, krásnějším, po lepších vztazích mezi lidmi, po lásce, po spravedlnosti... A přesně po tom touží i Hospodin. Ale čeká, až po tom budeme i my toužit celým svým životem, toužit po tom a zasazovat se o to. Až budeme ochotni přijímat kárání našich hříchů a činit pokání, ale také až budeme ochotni kárat hříchy jiných a volat je k pokání, nehledě na následky, které to pro nás může mít. Je třeba volat, je třeba naslouchat, je třeba slyšet, je třeba poslechnout, je třeba jít, je třeba konat, je třeba žít, je třeba milovat. To je Boží cesta, to je cesta Kristova, a to má být i cesta naše. Je to cesta úzká, nelehká, ale má úžasná zaslíbení. Půjdeme-li po ní, tehdy vyrazí jak jitřenka naše světlo a rychle se zhojí naše rána. Před námi půjde spravedlnost, za námi se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláme a Hospodin odpoví, vykřikneme o pomoc a on se ozve: »Tu jsem!« Tehdy nám vzejde v temnotě světlo a náš soumrak bude jak poledne. Hospodin nás povede neustále, bude nás sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá našim kostem; budeme jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z nás vzejdou, opět postavíme, co založila minulá pokolení. Nazvou nás těmi, jež zazdívají trhliny a obnovují stezky k sídlům. Ano, to je úžasné zaslíbení! To je úžasná vize, to je úžasný cíl. A k tomu my máme a můžeme směřovat. Nebude to lehké, bude nás to bolet, ale nenechme se odradit. Neboť právě takový život Lásky je ta jediná cesta, která vede k cíli. To nám ukázal Hospodin tím, že svého Syna Ježíše, který touto cestou šel, vzkřísil z mrtvých.

    Pomodleme se:

    Hospodine, náš Bože, děkujeme Ti za Tvé slovo. Děkujeme Ti za Tvé slovo Lásky, které nás objímá, které nás potěšuje, které nás povzbuzuje k cestě, které nás napomíná a volá k pokání, které nám dává sílu jít za Ježíšem a žít Lásku. Prosíme Tě Pane, dej nám pokoru, abychom poznávali, uznávali a vyznávali před Tebou své hříchy, litovali jich a činili pokání. Prosíme Tě, dej nám sílu a odvahu, abychom Tvé k absolutní Lásce burcující slovo dokázali předávat dál, včetně toho, že budeme druhým ukazovat jejich hříchy a volat je k pokání. Dej Pane, ať se modlíme, postíme, žijeme tak, aby nešlo jen o naše ústa, o naše žaludky, o naše náboženské potřeby, ale aby šlo skutečně o život, o Lásku. Pane, prosíme Tě za mír. Prosíme Tě za brzké ukončení války v Iráku, prosíme Tě, abys obměkčil srdce prezidenta Bushe a všech ostatních, kteří Irák napadli, aby s tím přestali. Dej, Pane, ať ta válka nepřeroste v 3. světovou válku, dej, ať nejsou ani na jedné straně používány zbraně hromadného ničení. Dej, Pane, světu mír. Přijď, Pane, přijď do našich srdcí, do našich životů, konej v nás a skrze nás svou vůli s tímto světem. Tobě se odevzdáváme a jen v Tebe doufáme. Amen.