• ÚVOD
  • PRAVIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ
  • KONTAKT
  • BŮH A MY
  • AKCE
  • ŽIVOT SBORU
  • KÁZÁNÍ
  • O NAŠÍ CÍRKVI
  • KNIHA HOSTŮ
  • RŮZNÉ

    Nastavit jako výchozí stránku!
  • Sbor Luterské evangelické církve a.v. (LECAV) v Praze

    [Na celou stránku (k tisku) ]

    Kázání na text Gn 3, 8-24

    (předneseno při bohoslužbě 7.3. 2003 )

    Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." Bůh mu řekl: "Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?" Člověk odpověděl: "Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl." Proto řekl Hospodin Bůh ženě: "Cos to učinila?" Žena odpověděla: "Had mě podvedl a já jsem jedla." I řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu." Ženě řekl: "Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout." Adamovi řekl: "Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš." Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých. Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je. I řekl Hospodin Bůh: "Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky." Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.

    Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

    minulou neděli jsme rozjímali nad hříchem prvních lidí a nad tím, že mechanismus vzniku hříchu a jeho následky jsou stále stejné, tehdy jako dnes. Dnes bych se chtěla spolu s vámi zamyslet nad tím, jak na hřích prvních lidí reagoval Bůh a jak oni reagovali na Něj a On zase na ně - zkrátka zamyslet se spolu s vámi nad prvním rozhovorem Boha s lidmi po hříchu.

    Hospodin Bůh se procházel za denního vánku po zahradě. Slyšíme-li: procházel, nechápejme to tak, jako by Bůh měl nohy a vůbec nějaké tělo. Bůh je duch. A říkáme-li, že se Hospodin procházel po zahradě, myslíme tím na Jeho přítomnost uprostřed lidí. Byl mezi nimi, a byl tam jako přítel - ne jako žalobce, soudce či kat, ti se neprochází, ti kráčejí rychle k cíli. Byl tam jako přítel, procházel se mezi lidmi a toužil po kontaktu s nimi - přestože věděl, že zhřešili... To je úžasné, že smíme znát Boha, který je naším přítelem, přestože hřešíme... Který nás nezavrhuje a touží se s námi procházet, touží být s námi v láskyplném kontaktu...

    Ano, touží být s námi v láskyplném kontaktu. Ale my před Ním tak často utíkáme, tak často se skrýváme... Nezapřeme vskutku své praotce, Adama a Evu. Ti totiž, když zjistili, že je jim Bůh nablízku, ukryli se před Ním. Jednak to bylo hloupé, ukrývat se před někým, před kým se stejně ukrýt nemůžeme, kdo ví o každém našem kroku, a jednak to bylo nelogické, ukrývat se před Tím, který nás miluje. Jak vidíme, hřích poznamenal nejen lidskou morálku, ale i lidskou inteligenci, schopnost uvažovat logicky...

    Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" Není tím myšleno, že by nevěděl, kde se člověk skrývá. Jak jsem již řekla, Bůh ví o každém našem kroku. Těmi slovy chtěl Bůh spíš člověka přivést k zamyšlení nad jeho duchovním stavem, nad tím, kam se to dostal, když uvěřil hadovi a zbaštil to ovoce. Chtěl ho dovést k závěru: Jsem v pytli. Chtěl jsem být jako Ty a místo toho je ze mne bezbranná troska. Smiluj se nade mnou, Bože!

    Této odpovědi se však Bůh, žel, nedočkal. Místo toho mu člověk odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." Ano, člověk se bál. Strach. To je další smutný důsledek hříchu. Před hříchem člověk neměl strach. Důvěřoval Bohu. Věděl, že Bůh je Láska a proč mít strach z Lásky? Ale jakmile vstoupil hříchem do bližšího kontaktu se Satanem, začal pomalu ale jistě přebírat jeho styl myšlení, emocí a podobně. A Satan se Boha bojí. To ho ovšem, žel, nevede k poslušnosti, nýbrž k ještě větší zlobě a nenávisti. Strach nevede k poslušnosti, k životu dle Boží vůle, a když, tak jen dočasně a vždy je to provázeno takovým utrpením, takovou vnitřní křečí, že tuto cestu stejně člověk většinou brzy opustí. Buď pozná, že Bůh je Láska a že z Něj strach mít nemusí, nebo se na Něj vykašle.

    Bohu bylo líto, že člověk nereaguje na Jeho podanou ruku a nečiní pokání. Nevzdává to však a mluví k člověku dál. Říká: "Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?" Neobviňuje člověka, nýbrž se ho dalšími otázkami snaží přivést k přiznání hříchu a k pokání. Toho se ovšem opět nedočká. Člověk Mu totiž odpovídá: "Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl." Místo aby Adam uznal svou vlastní vinu, svaluje ji na Evu - a nejen to - on ji vlastně svaluje na samotného Boha. Vždyť Mu vlastně říká: Cos mi to dal za šmejd? Ta ženská je hrozná, to ona mne svedla, a protože jsi mi ji dal Ty, vlastně za to můžeš Ty... Jak zcela opačně jedná Kristus! Hříšný člověk svaluje svou vinu na jiného, a též na Boha. Kristus, bezhříšný, bere naše hříchy na sebe...

    Ale pojďme dál. Adam obvinil ženu, že mu nabídla ovoce. Bůh se tedy obrací na ni - s nadějí, že třeba ona se postaví ke své vině zpříma. Ptá se jí: "Cos to učinila?" Žena Bohu odpovídá: "Had mě podvedl a já jsem jedla." Tedy ani ona svou vinu nepřiznává a svaluje ji na hada. A nejen to. Nejen že to jeden svaluje na druhého, ale ono tu dokonce nepadlo ani slovo o tom, že zhřešili. Ani stín lítosti, ani stín pokání... Strach, výmluvy... to vše je falešná cesta, která nevede ke smíření s  Bohem a ku pokoji, nýbrž vede jen k dalším a dalším strachům, výmluvám a hříchům...

    Poté, co muž ani žena nejeví známky lítosti, promluví Bůh k hadovi. Toho se neptá. S tím se nevybavuje. Tomu jen prostě oznámí: "Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu." Správnější překlad z originálu však zní: budeš proklet. Tedy ne že by hada, potažmo satana proklínal Bůh. Ne. Satan je prokletý, zlořečený, neboli odloučený od Boha a v podstatě nešťastný, protože se sám od Boha svým hříchem odloučil a setrvává v něm a nechce se k Bohu vrátit. Ano, to je to jeho prokletí - být bez Boha. Co se týče toho plazení se po břiše, tak to nám jistě nechce sdělit, že dříve had chodil vzpřímeně, nýbrž chce naznačit, že zlo a pýcha budou pokořeny, že ten, kdo se povyšuje nad Boha, bude nakonec ponížen do prachu.

    A nyní slova: Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. Tomuto místu, tomuto verši se říká protoevangelium, neboli první evangelium, první radostná zpráva o Boží milosti a Lásce, jež nakonec zvítězí nad zlem, první proroctví o Tom, který jednou přijde, bude zabit - to je ono slovo: ty jemu rozdrtíš patu, a vstane a bude slavit poslední vítězství nad satanem - to je ono slovo: ono ti rozdrtí hlavu.

    Ženě pak Hospodin řekl: "Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout." Vzhledem k tomu, že víme, že Bůh je Láska, asi těžko můžeme chápat tento verš doslova - že Bůh je odpovědný za to, že žena v těhotenství trpí. On to spíš dopustí, nezabrání tomu. Nechává člověka poznat přirozené důsledky hříchu - přirozené důsledky odvrácení se od Boha, který dává život, pokoj a chrání od všeho zlého, a obrácení se k tomu, který působí všeliké utrpení, včetně smrti. Hospodin ženě dává zahlédnout, jak tomu bude v důsledku hříchu s rodinnými vztahy, jak budou hříchem dotčeny a pokrouceny. Ta Hospodinova slova o tom, že muž bude nad ženou vládnout, nejsou příkazem, že to má tak být, naopak, jsou varováním, že kde je hřích, tam vzniká nerovnost, nadvláda jedněch nad druhými... Jako by říkal ženě: Vzpomeň si na mne, až to budeš prožívat, vzpomeň si, že jsem tě varoval, že to tak dopadne, když se ke mně nevrátíte... Že beze mně ztratíte mnoho z lásky, která je vám vlastní, mnoho ze štěstí, které jste měli a mohli prožívat...

    Tento význam mají i Boží slova k Adamovi: "Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš." Navíc zde v originále není: Kvůli tobě nechť je země prokleta, nýbrž: Kvůli tobě bude země prokleta. Bůh Adamovi ukazuje, jaké bude mít hřích důsledky na zemi. A to, co Bůh ukazuje Adamovi i Evě, můžeme na sobě i kolem sebe zažívat stále. Hřích má své sociální, ekonomické, ekologické a další důsledky. A je to logické. Když se lidé odvrátí od Boha, přestanou se s Ním radit, co mají dělat, jak obhospodařovat zemi, jak pečovat o své zdraví, jak se chovat k sobě navzájem a tak dále, a začnou jednat podle svých vlastních nápadů, případně si nechají “poradit” tím zlým, pak to nemůže s námi a mezi námi a s naší modrou planetou vypadat a dopadat jinak.

    Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých. A už tu máme první známku povyšování se muže nad ženu. Protože člověk měl právo dávat jméno jen zvířatům, tedy tvorům, nad nimiž mu Bůh svěřil určité pravomoci. A když dává jméno ženě, snižuje ji na úroveň zvířete, popřípadě sám sebe staví na úroveň Boha.

    Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je. Předtím měli Adam s Evou jen vlastnoručně vyrobené sukničky z fíkového listí. Ovšem to, co člověk sám vyrobí, to nestačí na jeho ochranu. Jen Hospodin skutečně ví, co opravdu potřebujeme, jen On nám to může obstarat. A z čeho jsou kožené suknice? Z kůže. A kůže je ze zvířete. To znamená, že Bůh musel obětovat zvíře, aby přioblékl člověka. Tím mu dal také najevo, že mzdou hříchu je smrt. Kdyby nebylo hříchu, nemuselo by být kožených suknic a nemuselo by za lidi trpět nevinné zvíře. Nepřipomíná vám to něco? Není to snad předobraz utrpení a smrti nevinného Beránka Ježíše za naše hříchy?...

    I řekl Hospodin Bůh: "Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky." Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. Ta slova vypadají jako trest. Smrt je něco strašného. Ovšem - pomysleme si, že by hříšný člověk ve světě skrz naskrz prolezlém hříchem měl žít věčně. S utrpením, bolestmi, nemocemi... Představme si například takového člověka, který onemocní rakovinou, má bolesti, a ten člověk kdyby tu s těmi bolestmi byl věčně. To by pro něj asi bylo hotové peklo. Nebo bezdomovec kdyby měl navěky, každou zimu, znovu a znovu, mrznout pod mostem... Když se na to podíváme z této stránky, je to vlastně od Boha milosrdné, že připustil smrt. Smrt je zlá, smrt je smutná, smrt je loučení. Smrt je důsledkem hříchu a proto je od satana. Kdyby nebylo hříchu, nemuselo by být ani smrti. Lidé by žili šťastní a zdraví na ekologicky nezničené planetě v sociálně hříchem neporušené a tedy spravedlivé společnosti. Ale už se stalo a tak z tohoto hlediska Bůh připouští smrt jako určitého druhu vysvobození. A hlavně, jak jsme si již řekli, ústředním motivem všech dnes rozjímaných veršů je protoevangelium, uprostřed té vší bídy a vhledů do nepěkné budoucnosti nám svítí zaslíbení konečného vítězství dobra a Lásky skrze život, smrt a vzkříšení Pána Ježíše Krista. Skrze život Lásky, vydanosti, sebeoběti. Pána Ježíše následujme, Jeho život žijme, a tak konečnému vítězství Božímu služme. Amen.

    Pomodleme se:

    Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu. Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. Ano, v opravdovosti máš zalíbení, dáváš mi poznávat tajuplnou moudrost. Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh. Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal. Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti. Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti. Budu učit nevěrné tvým cestám a hříšníci navrátí se k tobě. Vysvoboď mě, abych nebyl vinen krví, Bože, Bože, moje spáso, ať plesá můj jazyk pro tvou spravedlnost. Panovníku, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu. Oběť, kterou bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš! Prokaž dobro Sijónu svou přízní, vybuduj jeruzalémské hradby. Pak se ti zalíbí oběti spravedlnosti, zápaly a celopaly, pak ti budou na oltáři obětovat býčky. Amen.