• ÚVOD
  • PRAVIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ
  • KONTAKT
  • BŮH A MY
  • AKCE
  • ŽIVOT SBORU
  • KÁZÁNÍ
  • O NAŠÍ CÍRKVI
  • KNIHA HOSTŮ
  • RŮZNÉ

    Nastavit jako výchozí stránku!
  • Sbor Luterské evangelické církve a.v. (LECAV) v Praze

    [Na celou stránku (k tisku) ]

    Kázání na text J 19, 23-27

    (předneseno při bohoslužbě 9.4. 2004 – Velký pátek )

    Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten byl beze švů, od shora vcelku utkaný. Řekli mezi sebou: "Netrhejme jej, ale losujme, čí bude.!" To proto, aby se naplnilo Písmo: `Rozdělili si mé šaty a o oděv můj metali los.´ To tedy vojáci provedli. U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, hle, tvůj syn!" Potom řekl tomu učedníkovi: "Hle, tvá matka!" V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.

    Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

    dnes je Velký pátek - připomínka ukřižování Pána Ježíše Krista. Nejsmutnější den v dějinách lidstva. Smutnější než bartolomějská noc, kdy bylo povražděno v Paříži asi dvacet tisíc hugenotů. Smutnější než bombardování Drážďan, kdy během jedné noci zahynulo 100 tisíc lidí. Smutnější než výbuch atomové bomby v Hirošimě, kde bylo kolem 75 tisíc bezprostředních obětí a dalších 100 tisíc lidí zemřelo na následky ozáření. Ano, Velký pátek je nejsmutnější den v historii lidstva - přestože na golgotském kříži umírá „pouze“ jeden člověk - jakýsi potulný kazatel Ježíš, zvaný Kristus, původem z Nazareta. Nejsmutnější proto, že v tomto Ježíši z Nazareta tu na kříži umírá sám Boží Syn, nevinný, Láska sama. Nejsmutnější proto, že umírá kvůli hříchům lidí a systémů všech dob - že umírá kvůli těm, kdo během té bartolomějské noci vraždili - i za ty, kdo jimi byli povražděni, že umírá kvůli těm, kdo bombardovali Drážďany - i za ty zabité drážďanské civilisty, že umírá kvůli těm, kdo atomovou bombu vymysleli, zkonstruovali, poručili hodit a hodili - i za oběti atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki. Nejsmutnější proto, že Ježíšova smrt v sobě pojímá i předjímá všechny smrti, minulé i budoucí, všechno utrpení světa od prvního až do posledního hříchu, to všechno je tu nakumulováno v několika hodinách utrpení, umírání a smrti nevinného Beránka, Božího Syna, Ježíše Krista. To všechno, včetně našich hříchů, kvůli kterým umírá, to všechno, včetně našeho utrpení a naší smrti, které vykupuje.

    Než byl Pán Ježíš přibit na kříž, byl vysvlečen ze šatů. Snad akorát ta bederní rouška, s níž je zobrazován, Mu zůstala. Snad aspoň tu trochu studu měli Jeho popravčí. A co my? Když jsme na někoho naštvaní, když se do někoho pustíme, také víme, kde se zastavit, nebo ho chceme docupovat, zesměšnit, zostudit, docela? A uvědomujeme si při tom, že je to Ježíš, kterého cupujeme, že je to Ježíš, kterého zesměšňujeme, zostuzujeme, zbavujeme ochrany neboli svlékáme ze šatů, že je to Ježíš, kterého přibíjíme na kříž?

    Když už byl Pán Ježíš vysvlečený a přibitý na kříž, rozdělili si vojáci Jeho šaty. Zbýval ještě spodní šat. Ten byl beze švů, od shora vcelku utkaný. Byla by škoda jej roztrhat, to by pak neposloužil žádnému, jen by měli všichni hadr na podlahu. Řekli si tedy mezi sebou: "Netrhejme jej, ale losujme, čí bude.!" To přeci zní logicky. Ano, to je logika tohoto světa. Krutá logika. Pod křížem hrát hazard o šaty ukřižovaného. Když už visí, tak ať z něho máme co nejvíc. Co nejvíc užitku, co nejvíc legrace... Představte si, že umíráte a ti, kdo jsou ve vaší blízkosti, se vás nevšímají, nýbrž metají los o vaše kombiné... To je přeci něco tak ponižujícího a smutného a absurdního... Jenže ti vojáci nevěděli, že tím Boha neponíží, nýbrž naopak, vyvýší, neboť se tím, co prováděli, naplnilo proroctví, vyřčené ve 22. žalmu - mimochodem žalmu, který se Ježíš modlí na kříži: „Rozdělili si mé šaty a o oděv můj metali los.“ Mimochodem, to není tak neobvyklé chování, to, co dělali ti vojáci - že si umírajícího Ježíše nevšímali a metali los o Jeho spodní šat. Takhle se docela často chovají příbuzní před smrtí a po smrti starých lidí - rodičů, prarodičů...

    Naštěstí u Ježíšova kříže stáli i lidé, kteří tam přišli, protože Pána Ježíše milovali. Stál tam jeden z Ježíšových učedníků, Ježíšova matka, sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Zvláštní - Ježíš měl 12 učedníků, tedy těch nejbližších, a ještě mnoho dalších, a pod křížem stojí jen jeden učedník a tři ženy. Jo, když Ježíš rozmnožoval chleby a ryby, když uzdravoval, to s Ním byly celé zástupy lidí. Ale na Golgotu, tam se jim nechtělo. Tam to smrdí popravištěm, odtamtud se držme raději dál. Takové asi bylo tehdy jejich uvažování. Tehdy, jejich... A nejsme my dnes na tom podobně? My, kteří se snažíme býti Ježíšovými učedníky a následovníky, nejsme leckdy spíše než následovníky Ježíšovými následovníky Jeho nevěrných a nestatečných učedníků? Ano, jistě, chodíme do kostela, ale to nás nic nestojí, naopak, je nám tu dobře, poslechneme si kázání, popovídáme s přáteli... Ale co když máme projevit křesťanskou lásku v praxi, když nás to něco stojí, něco času, něco peněz, něco energie? A nebo co když je k tomu nedej Bože potřeba odvaha? Jsme hotovi být i tehdy křesťany, být i tehdy s Ježíšem, jako v neděli v kostele? Nebo se raději uklidíme do klidu svých domovů a počkáme se svým křesťanstvím zas na neděli?

    Tedy u kříže stál jen jeden z Ježíšových učedníků a tři ženy. O Ježíšových učednících jsme již mluvili, nyní se pojďme zamyslet nad těmi ženami. Že tam byla Ježíšova Matka Marie, nás až tak nepřekvapuje. Spíš by nás překvapilo, kdyby tam nebyla. Matka přeci musí být se svým dítětem, když trpí. Ano, měla by. Ale ani to není zdaleka samozřejmé. Jak často jsme dnes svědky toho, že žena není ochotna pro své dítě udělat ani to, že by ho 9 měsíců nosila pod srdcem, když už ho počala! Natož aby se o něj starala nebo dokonce s ním nesla těžkosti jeho života. Kéž by byly všechny matky takové, jako Maria! Pak tam byla ještě Marie Kleofášova, Mariina sestra, o níž se toho více nepíše, a Marie Magdalena. Kdysi velká hříšnice, nyní oddaná učednice Pána Ježíše. Komu se mnoho odpouští, mnoho miluje. Tedy tyto ženy došly až ke kříži. Cestou na Golgotu se Pán Ježíš setkal i s mnoha dalšími ženami, jak jsme četli v dnešním evangelijním čtení (L 23, 26-28). Ty nad Ním dokonce plakaly a naříkaly, bylo jim Ho líto... Ale Pán Ježíš jim vidí do srdce, vidí, že je to jen citová lítost, nikoli lítost jdoucí do hloubky, nikoli lítost, která by je pohnula k činu lásky - nikoli lítost, která by jim dala odvahu dojít s Ním až na Golgotu.

    Kdo vlastně došel s Ježíšem až na Golgotu? Je to zajímavá směsice těch, kteří ho skutečně milovali, a Jeho popravčích. Jak je psáno ve Zjevení Janově v 3. kapitole, 15. verši: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký!“ Ano, nejhorší je lhostejnost a také polovičatost. Většina učedníků ani naříkající ženy na Golgotu nedorazili...

    Ježíš tedy visí na kříži a je Mu těžko. Má kruté bolesti a navíc prožívá velkou duchovní krizi, velkou duchovní vyprahlost, modlí se: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ A v této situaci, kdy tak moc trpí, Pán Ježíš je schopen myslet na druhé. Vidí pod křížem matku, která již byla v té době vdovou (protože kdyby ještě Josef žil, nepotřebovala by nikoho, kdo by se o ni staral), a vidí svého milovaného učedníka Jana, a říká matce: "Ženo, hle, tvůj syn!", a říká Janovi: "Hle, tvá matka!" Dává tedy matku do opatrování Janovi - protože ví, že na něj je spoleh, a zároveň dává Jana do opatrování své matce - protože ví, že ona bude pro něj duchovní posilou, zkrátka že se budou podpírat navzájem. Ano, lidé se navzájem potřebují, potřebují pomoc, blízkou duši, hezké slovo, potřebují se navzájem povzbuzovat ve víře, naději a lásce... Jak je psáno: „Jedni druhých břemena neste a tak plňte zákon Kristův.“ (Gal 6,2). Proto také existují sbory - jsou to vlastně takové širší rodiny... Tedy na to všechno myslel Pán Ježíš na kříži, když viděl pod křížem svou matku Marii a svého učedníka Jana. A jak je to s námi? Dokážeme vidět také jiné trápení nežli svoje, dokážeme od sebe odhlédnout a vidět druhé, vidět jejich trápení, jejich potřeby, a snažit se jim pomoci?

    Je Velký pátek - připomínka ukřižování Pána Ježíše Krista. Nejsmutnější den v dějinách lidstva. Nejsmutnější - ale zároveň nejslavnější. Nejslavnější proto, že je vítězstvím poslušnosti Boží vůli nad vzpourou proti Bohu, vítězstvím svatosti nad hříchem, vítězstvím života nad smrtí, ano, vítězstvím pravdy nad lží, vítězstvím Lásky nad nenávistí. Nikoli nějaká pseudorevoluce, která dokázala akorát vrhnout zemi do nejhlubšího kapitalismu se všemi jeho sociálními bídami, ale utrpení, ukřižování a potupná smrt Pána Ježíše Krista to je, která je vítězstvím nad všechna vítězství. Nikoli hromadění majetku a moci, a z druhých dělat oběti, ale sebeobětující Boží Láska je to, co člověka přenáší ze smrti do Života, z království temnoty do Království Božího. To je Cesta, kterou máme následovat. Cesta, která sice takřka nutně vede na kříž, ovšem tam nekončí, ne, tam nekončí, a vede dál, vede do té země, o které - co lze o ní říci - snad jen to, že: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1 K 2,9). Amen.

    Pomodleme se:

    Pane Ježíši, děkujeme Ti za celý Tvůj život, jež byl jedním velkým ANO Otci i nám. Bolí nás Pane, že jsme zavinili to utrpení, kterého jsi tolik prožíval, zvláště na kříži, což si dnes připomínáme. Prosíme Tě, odpusť nám to, obmyj nás svou svatou nevinnou Krví a učiň z nás, Tvých vrahů, své přátele a Boží děti. Prosíme Tě Pane za všechny lidi, kteří denně umírají hlady či jsou zabíjeni ve válkách a mají tak podíl na Tvém utrpení. Prosíme, odpusť nám, kde jsme komu mohli pomoci a nepomohli. Pane, prosíme Tě, smiluj se pro své nevinné utrpení nad všemi lidmi, neboť všichni Tvé smilování potřebují, smiluj se nad celým tímto světem, který jsi vykoupil svou Krví, a přijď již brzy ve slávě vzkříšení. Amen.