• ÚVOD
  • PRAVIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ
  • KONTAKT
  • BŮH A MY
  • AKCE
  • ŽIVOT SBORU
  • KÁZÁNÍ
  • O NAŠÍ CÍRKVI
  • KNIHA HOSTŮ
  • RŮZNÉ

    Nastavit jako výchozí stránku!
  • Sbor Luterské evangelické církve a.v. (LECAV) v Praze

    [Na celou stránku (k tisku) ]

    Kázání na text L 19, 28-42

    (předneseno při bohoslužbě 13.4. 2003 )

    Po těchto slovech pokračoval Ježíš v cestě do Jeruzaléma. Když se přiblížil k Betfage a k Betanii u hory, která se nazývá Olivová, poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte naproti do vesnice, a jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! Zeptá-li se vás někdo, proč je odvazujete, odpovězte mu: `Pán je potřebuje.´" Šli, kam je poslal, a nalezli vše, jak jim řekl. Když oslátko odvazovali, řekli jim jeho majitelé: "Proč to oslátko odvazujete?" Oni odpověděli: "Pán je potřebuje." Přivedli oslátko k Ježíšovi, hodili přes ně své pláště a Ježíše na ně posadili. A jak jel, prostírali mu své pláště na cestu. Když už se blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli. Volali: "Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!" Tu mu řekli někteří farizeové ze zástupu: "Mistře, napomeň své učedníky!" Odpověděl: "Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení." Když už byli blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: "Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím.

    Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

    když se Ježíš se svými učedníky přiblížili k Betfage a k Betanii, což bylo jen kousek od Jeruzaléma, poslal Ježíš dva ze svých učedníků do vesnice pro oslátko. U toho bych se chtěla na chvíli zastavit. Proč zrovna oslátko? Osel byl v Izraeli protikladem válečných ořů. Bylo to pokojné zvíře. Již to samo o sobě vyjadřovalo Ježíšův program pokoje. Osel bylo zvíře nejen chudých, ale i králů... Lukáš zde píše: oslátko, na němž dosud nikdo neseděl. Ano, právě takové zvíře, jež ještě nikdy nenosilo jho a jehož dosud nebylo používáno k práci, právě takové zvíře se hodilo pro pravého Krále. Stalo se tak, aby se naplnilo proroctví proroka Zachariáše, kde v 9. kapitole 9. verši čteme: "Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti." A hned v následujícím verši čteme slova, která jsou proroctvím o Ježíšově poslání pokoje: "Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně; válečný luk bude vymýcen. Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři od Řeky až do dálav země." Ale nejen proroctví Zachariášovo se zde naplňuje. Již v 1. knize Mojžíšově ve 49. kapitole, kde Jákob před svou smrtí žehná svým synům, čteme ono proroctví, které jsme vyslechli v dnešním 1. čtení: "Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení. Své oslátko si přiváže k vinné révě, mládě své oslice k révoví. Oděv svůj vypere ve víně, háv knížecí v krvi hroznů. Oči bude mít tmavší než víno, zuby bělejší než mléko." Háv knížecí vypere v krvi hroznů. To je předpověď Ježíšova utrpení, toho, že za nás prolije svou krev. A On to věděl. Ale zástupům to nedošlo. Byl sám- přestože obklopen mnoha lidmi, provolávajícími Mu slávu. Ale k tomu se ještě dostaneme.

    Nyní se vraťme k Olivové hoře, před Betfage a Betánii. Ježíš tedy posílá dva ze svých učedníků do vesnice pro oslátko, které najdou uvázané. Všimněme si poslušnosti majitelů oslátka. Stačilo říci: Pán je potřebuje, a oni Mu je poskytli. A co potřebuje Pán od nás, co od nás potřebují naši bratři a sestry? Ptáme se na to? A když to zvíme, jsme ochotni pomoci? Nezapomeňme, že Ježíš řekl: "Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili."

    Ale pojďme dál. Zástupy lidí prostírali Pánu Ježíši své pláště na cestu. Výraz úcty a oddanosti. Stejně jako volání Hosanna. Výraz úcty a oddanosti. Ale na jak dlouho?! Než zjistí, že Ježíš není ten, za koho ho považovali, že není takový, jakého si ho v mysli vytvořili. Než bude vzat do vazby, než půjde do tuhého. Pak volání hosanna začne utichat a u leckterých se změní ve volání: Ukřižuj! Přestanou házet Pánu Ježíši na cestu pláště a začnou Mu házet pod nohy klacky, mohli bychom říci obrazně. A co my? Když se objeví problémy, trápení, situace, v nichž si nevíme rady, modlitby, které Pán nevyslyší tak, jak bychom si představovali, nepřestáváme se svými chválami, se svým oslavováním Boha, se svým následováním? Opravdové chválení Boha je totiž právě následování. Pán nepotřebuje jen naše písničky, chození do kostela, občasné modlitby. Pánu nestačí jen naše Hosanna a Hallelujah ve chvílích radosti. Nestačí pokládat Pánu před nohy své pláště. On potřebuje naše srdce. On touží po našich srdcích! Ano, o to jde, položit Ježíši k nohám své srdce. Vydržet s Ním až ke kříži a nevzít si srdce nazpět. To je LÁSKA. Mám jednoho známého, je to křesťan, již starší bratr, a když před několika lety vážně onemocněl, jeho žena mu řekla: Přece se tu o tebe nebudu starat, klidně si chcípni. A odešla od něj. To je děsivý příklad toho, jak umí být lidské srdce nestálé. Ale vydržet až na kříž, s Bohem i s lidmi, to je LÁSKA.

    Ale vraťme se k textu. Zástupy tedy- zatím- provolávají slávu Ježíši. V zástupu byli ovšem i farizeové, a někteří z nich říkali Ježíši: "Mistře, napomeň své učedníky." Odpověděl jim: "Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení." Farizeům se nelíbilo, že zástupy provolávají Pánu Ježíši slávu. A mohli to odůvodnit poměrně dost zbožně. Sláva a chvála přeci patří jen Bohu. Jistě, i oni čekali Mesiáše, ale představovali si ho poněkud jinak. Tenhle Ježíš je často kritizoval. To se jim nelíbilo. To přeci nemůže být TEN KRÁL, na kterého čekáme. Ten přeci ocení naši zbožnost... Ano, je jednodušší vzdávat chválu Bohu, na kterého už jsme si zvykli, se kterým to už umíme, jehož přikázání dokážeme plnit na jedničku (nekrademe přeci, nevraždíme...), než tomuto člověku Ježíši. To přeci nemůže být Boží Mesiáš. Tak divně rozvádí a vykládá ta přikázání, a mluví o utrpení- to se nám nelíbí, to není ON, a tomu přeci chválu vzdávat není nutné a ani možné, a vůbec, je to pěkně bezbožné! Takhle nějak asi uvažovali farizeové. A neuvažujeme tak někdy i my? Není i pro nás bezpečnější ten neviditelný Bůh, jehož si snad dokonce ještě představujeme jako vousatého milého a v podstatě neškodného stařečka na obláčku, poněkud vzdálený, než Bůh, který k nám přichází v Ježíši, tak konkrétní, denně nás konfrontující s realitou, jak žil On a jak žijeme my, Ježíš, příklad LÁSKY až do krajnosti?

    Tedy farizeové chtěli, aby Ježíš zakázal svým učedníkům provolávat Mu chválu. On jim však odpověděl: Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení. Ano, to, že do Jeruzaléma vjíždí Jeho Král, Bůh, bylo tak veliké a tak zjevné, byla to tak moc PRAVDA, že kdyby mlčeli učedníci, snad opravdu by tu slávu musely provolávat kameny. Že kameny nemluví? Ale však ony by si nějaký ten způsob oslavy našly, a Bůh, který stvořil všechno, by jim jistě rozuměl. Nemysleme si, že my, křesťané, jsme jediní, kdo mohou vzdávat Bohu chválu. Když my přestáváme (a že leckdy přestáváme), Bůh přijme chválu třeba i od těch, které považujeme a kteří i sami sebe leckdy považují za nevěřící. Ale třeba Pána následují až ke kříži- a to je možná v Jeho očích víc, než naše HOSANNA, zmlkající při prvních problémech... A ještě na druhý možný význam Ježíšovy věty: Budou-li oni mlčet, bude volat kamení, bych chtěla upozornit. Budou-li oni, tedy my, Ježíšovi následovníci, mlčet, přestaneme-li provolávat svými slovy i činy, celým svým životem Bohu chválu, bude volat kamení, budou volat zbraně. Ano, když nezní v kostelech i v lidských srdcích a životech Živé Slovo Ježíšovy Lásky, když křesťané nežijí křesťansky, když ustupují tomuto světu, pak na jejich místo přichází zlo, hřích, lhostejnost, nenávist, násilí. Kameny- zbraně.

    Když už byl Ježíš blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: "Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím." Když se v Bibli hovoří o Jeruzalému, znamená to jak město Jeruzalém, jeho obyvatele, tak i celý Izrael, celý Boží lid. Ježíš vidí Jeruzalém a pláče nad ním. A co kdyby přijel třeba do Prahy? Nezaplakal by také? Anebo- nezaplakal by při pohledu do našich církví, do našich sborů, do našich srdcí? A přesto Ježíš do Jeruzaléma vjel, vešel do chrámu, vyčistil ho od kupců, učil v něm, a když Ho po několika dnech ukřižovali, nespílal jim, ale modlil se za ně. Ano, za ně, za své vrahy, umírá. Za Jeruzalém. Za Prahu. Za naši církev. Za všechny církve. Za mně, za tebe, za každého z nás. Za hledající, za nevěřící. Za všechny. A vjíždí i k nám, do našich měst, do našich sborů, do našich rodin, do našich srdcí, přestože ví, jaké jsou, a touží je očistit, a zvěstovat nám svou LÁSKU. Otevřme Mu svá srdce...

    Pomodleme se:

    Hospodine, Pane náš, děkujeme Ti za to, že k nám přicházíš tak blízko, že jsi nás navštívil ve svém milovaném Synu a našem Pánu Ježíši Kristu. Děkujeme za to, že jsme směli poznat, že On je Pán pánů a Král králů. Pane Ježíši, tak jak jsi vjel do Jeruzaléma a děti v Tobě rozpoznali Krále, dej, ať i my jsme jako děti, ať i my v Tobě rozpoznáváme Krále. Prosíme Tě, tak jako jsi vjel do Jeruzaléma, vejdi do našich srdcí, a očisti je od nánosů hříchů, kterými jsme se v posledním týdnu provinili proti Tobě a proti svým bližním, aby byla čistá pro Tebe, abychom se mohli účastnit se na stole Tvé Lásky. Pane, prosíme Tě i za brzký konec války v Iráku, aby bylo co nejméně obětí, prosíme Tě za to, aby nenásledovala žádná podobná válka, prosíme Tě za situaci v Izraeli a Palestině, prosíme Tě také, aby se přestala rozšiřovat ta nemoc SARS, prosíme Tě za naše zdraví, za sílu k dobrému dílu v této zlé době, prosíme Tě jeden za druhého, za nás za všechny, za náš sbor, za naši církev, za všechny církve, za všechny lidi. Prosíme Tě, buď Tvá vůle a přijď Tvé království. Amen.