[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text L 24, 13-35

(předneseno při bohoslužbě 27. 4. 03 )

Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emauzy, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: "O čem to spolu rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!" On se jich zeptal: "A co to bylo?" Oni mu odpověděli: "Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli." A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: "Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi." Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

v den, kdy byl Ježíš vzkříšen, a ještě nějakou dobu potom, se zjevil na vícero místech vícero lidem. Marii Magdalské u hrobu, jak jsme to četli minule, učedníkům v místnosti, kde byli zavření, báli se a truchlili, jiným zas jinde a jinak. No a těm dvěma, o kterých jsme četli dnes, se zjevil na cestě do vesnice Emauzy. Je zajímavé, že se zjevoval tolika různým lidem a v tak různých situacích. Proč to tak dělal? Protože On ví, jak koho oslovit. Jak koho povzbudit. Jak komu rozdmýchat v srdci oheň lásky, radosti a pokoje, který svět nemůže dát ani vzít. Každý člověk je jiný, každý jinak reaguje na různé věci, každý je citlivý na jiném místě. Ježíš zná srdce každého člověka, a nejen tehdejších svých učedníků, ale zná i srdce naše, svých dnešních učedníků, moje, tvoje, a i srdce všech lidí, co jich jen na světě žije, a ví, jak se má dát komu poznat.

Ale vraťme se k dnešnímu textu. Dva z Ježíšových učedníků- zřejmě nikoli z 12 nejbližších, nýbrž z širšího kruhu, jdou do vesnice Emauzy. Nevíme, proč tam jdou. Možná utíkají z Jeruzaléma, nechtějí dopadnout jako Ježíš, možná odcházejí z Jeruzaléma proto, že jim je tam příliš smutno, že to tam na ně všechno padá, všechno jim připomíná Ježíše a Jeho smutný konec, možná jdou jen tak na výlet, možná v Emauzích bydlí nebo tam mají rodiny, příbuzné či známé... To všechno je možné, a možná bylo těch důvodů více najednou. Tedy dva učedníci jdou spolu z Jeruzaléma do Emauz a rozmlouvají spolu o tom všem, co se událo. To znamená, že si povídají o ukřižování. Toho teď mají plnou hlavu. Možná i zavzpomínají na živého Ježíše, jak jim s Ním bývalo dobře, ale je to jen vzpomínka, je to už minulost, a nyní jim zbývají jen oči pro pláč. Přítomnost je smutná, a budoucnost před sebou nevidí pražádnou. Možná jste už někdy něco podobného zažili. Že jste měli pocit, jako by se vám všechno zhroutilo a neviděli jste před sebou žádnou budoucnost a možná jste od toho někam utíkali nebo se někam vraceli, ale nevěděli jste, co si počít. Možná něco takového prožíváte právě teď. Nebo vás to- nedej Bože- teprve čeká. Ať je to tak či onak, mám pro vás dobrou zprávu. Jak tak spolu ti dva učedníci šli a svorně smutněli, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. To je přeci úžasné! Když je nám nejhůř, nejsme sami, ale Ježíš se k nám připojuje a jde s námi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. I to známe. Někdy je to malá víra, někdy je to moc velký smutek, někdy nějaká naše vina, a podobně, různé důvody může mít to, že nepoznáváme Ježíše, i když jde s námi. Vypráví se takový příběh, možná ho někteří z vás znáte, jak jde člověk po poušti, už nemůže, je zcela vysílen, až se nakonec přeci jen z posledních sil doplazí k cíli- k oase s vodou. Když se trochu vzchopí, ptá se Ježíše: Pane, vím, žes šel po té poušti kus se mnou, viděl jsem v písku dvoje stopy. Ale pak, když mi bylo nejhůř, kdes byl? Byly tam už jen jedny stopy... A Ježíš mu odpoví: To jsem tě nesl...

Ale vraťme se zpět na cestu z Jeruzaléma do Emauz. Ježíš se ptá těch dvou mužů, k nimž se cestou připojil: O čem to spolu rozmlouváte? Pán Ježíš se přidává nejen k naší cestě životem, nejen že je s námi, nýbrž se přidává i k našemu přemýšlení, k našim rozhovorům... Zajímá Ho, o čem přemýšlíme, co nás trápí, co nás těší, jaké otázky řešíme... Tedy ptá se učedníků: O čem to spolu rozmlouváte? Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!" Není nám ta odpověď povědomá? Já se trápím, mí přátelé spolu se mnou, ale Ty, Pane, Ty jako bys to nevěděl. Jak Pánu Ježíši křivdíme! Ale On se nehněvá, naopak, přijímá námi hozenou rukavici, přistupuje na dialog tak, jak my ho jsme schopni v dané chvíli vést. Totiž ono třeba se i hádat s Ježíšem, hádat se s Bohem, je lepší, než se s Ním vůbec nebavit, než s Ním přerušit komunikaci. Tedy Pán přijímá náš styl hovoru. A odpovídá učedníkům: A co to bylo? Když myslíte, že to nevím, tak mne poučte, řekněte mi to. Řekni mi o svých starostech, o svých bolestech, úzkostech, pochybnostech, řekni mi, co tě trápí, všechno toužím vyslechnout, mluv se mnou, hlavně se mnou mluv... Víte, když jsem ještě žila u rodičů, pamatuji, že mezi nimi bývala dost často tichá domácnost. A to je nejhorší. Ve škole jsem měla raději vždycky chlapeckou společnost, než společnost děvčat, protože kluci jsou takoví přímější, když si něco udělají, tak se poperou, vzduch se tím vyčistí a za chvíli je to v pořádku. To holky spíš spolu jak dlouho nemluví... Tedy Pán Ježíš přistupuje na jakýkoli dialog. Učedníci Mu tedy začnou vyprávět o Jeho ukřižování i o tom, že se proslýchají nějaké zvěsti, že snad údajně vstal z mrtvých, že hrob je prázdný, ale Jeho nikdo neviděl, a ta andělská zjevení, kdo ví, zda to nebudou spíš ženské představy než nějaká skutečná zjevení... Jak jsme nepoučitelní! Tak nejdříve pláčeme nad Ježíšovým ukřižováním, a když je nám zvěstováno, že byl vzkříšen, tak tomu pro změnu nevěříme a stále zůstáváme ve svém smutku. Ježíš učedníkům a také nám říká: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Ano, Starý zákon je plný proroctví o Mesiáši. A též plný o láskyplném jednání Boha s lidmi a o jejich vzdorovitosti a o Jeho milosrdenství a o jejich nevděčnosti a o Jeho vůli a o jejich nechápavosti a neposlušnosti... Bůh, jak znal lidi, tušil, co s Jeho Synem udělají. Ovšem už tehdy plánoval, že pokud Ho zabijí, On Ho vzkřísí.

Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi. Pán Ježíš se nevnucuje. Naváže kontakt, jde s námi, povídá nám o sobě, ale dává nám svobodu, jestli Ho chceme přijmout pod svou střechu či nikoli. Nechce být nezvaným hostem. Čeká, až Ho pozveme. Pak s velikou radostí pozvání přijme. Učedníci, když už jsou u vesnice, kam šli, a vidí, že Ježíš je připraven jít dál, začnou Ho přemlouvat: Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje. Toto jejich přemlouvání má dvě roviny, tak jako má mít dvě roviny náš vztah k Pánu Ježíši. První z rovin je, že učedníkům je smutno, a tento muž k nim tak povzbudivě mluví, že nechtějí o jeho přítomnost přijít a zůstat opět sami, zvlášť když už je k večeru, a má-li člověk v srdci nějaké trápení, večery, jak jistě každý z vás už někdy prožil, bývají nejhorší. S přibývající tmou na člověka všechno víc doléhá... A tak by večer rádi prožili v přítomnosti tohoto člověka. Ano, to je první rovina vztahu člověka a Pána Ježíše, člověka a Boha. Je třeba, aby si člověk uvědomil, že s Bohem, s Ježíšem, je mu lépe než bez Něj, že Ježíš má slova potěšení a povzbuzení, že Ježíš přináší do všech temnot světlo. A nyní k druhé rovině. Učedníkům bylo toho jejich souputníka líto, při představě, že by takhle na noc šel dál, osamělý, a kdo ví, zda by se mu někde podařilo sehnat nocleh. Zvou ho tedy, aby zůstal u nich. Ano, to je ta druhá rovina našeho vztahu k Bohu. Láska k bližním. Láska nejen jako ušlechtilý cit, láska nejen ve slovech, nýbrž láska také a především v praktických činech. Je večer, kde bys sám chodil, přespi u nás. Jsi sám, nemáš s kým pojíst, nebo jsi chudý a nemáš za co pojíst, přijď k nám. Nemáš zimní čepici, já mám dvě, tu máš, vezmi si. A tak dále a tak podobně, láska je vynalézavá, když se zcela oddáte životu lásky, uvidíte, co všechno vás bude napadat, jak pomoci druhým lidem...

Pán Ježíš tedy přijal pozvání učedníků a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" Jistě znáte to úsloví, že pravý přítel se pozná, když dojde na lámání chleba. Myslím, že toto úsloví má svůj kořen právě tady, ve verši, že učedníci poznali Pána Ježíše právě při lámání chleba. Lámání chleba je symbolem lásky, která se dává, symbolem solidarity, symbolem společenství... A to všechno daruje Ježíš. Pak se učedníci diví, že Ho nepoznali už při cestě, kdy s nimi hovořil a vykládal jim Písma. Vždyť jim hořela srdce, bylo jim najednou hřejivěji, nadějněji... Ale nepoznali Ho. Ano, slovo je důležité. Ale někdy k pravému poznání samo ještě nestačí. Kdežto čin lásky, lámání chleba, spojující stolovníky ve společenství, to je dovršení slova. Zde už Ho učedníci poznávají. A tak i my, toužíme-li, aby lidé Krista poznali, máme především žít spolu navzájem i se všemi lidmi v lásce, být solidární, milosrdní, všemi možnými způsoby se zasazovat o dobro. Jak říká Pán Ježíš: "Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (J 13, 34-35). Kéž by tomu tak opravdu bylo... Kéž by tomu mezi námi bylo tak, jak jsme četli v dnešním čtení ze Skutků apoštolských. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.

Když učedníci Pána Ježíše poznali, zmizel jejich zrakům. Ano, teď už Ho nepotřebují vidět, když vědí, že žije. Dal jim víru, naději a lásku, a s tímto vybavením a s Jeho neustálou pomocí- protože On je v Duchu Svatém stále s námi, se jim půjde světem mnohem lépe. A najednou už necítí potřebu někam utíkat. Naopak. Vracejí se do Jeruzaléma. Nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: "Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi." A oni jim pak na oplátku vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal Ježíš poznat, když lámal chléb. Ano, Ježíš nás vede do společenství. Tam se máme navzájem povzbuzovat ve víře a v naději a žít lásku. Ale nejen ve sboru máme žít lásku, nýbrž všade, kde zrovna jsme. Doma, na návštěvě, v práci, v tramvaji, všade. Já říkám máme žít lásku- ale spíš bych měla říci smíme žít lásku. Vždyť žít lásku není povinnost, nýbrž úžasná milost, úžasná radost, úžasné štěstí. A tak buďme šťastni. S Bohem Otcem, s Ježíšem, s Duchem svatým, s bratry a sestrami, se všemi lidmi. Spolu a se všemi lámejme chléb. A těšme se na hostinu Beránkovu v Božím království.

Pomodleme se:

Pane Ježíši, děkujeme Ti, že se nám dáváš poznávat. Každého z nás si k sobě vedeš zvláštní, osobitou cestou. Děkujeme Ti, že se nemusíme světem vláčet sami a že se nemusíme nechat vláčet našimi hříchy a hříchy světa. Děkujeme Ti, že Ty nás povzbuzuješ, potěšuješ, napomínáš, vždy v pravý čas nám říkáš, co zrovna potřebujeme slyšet. Dej, ať to od Tebe vždy chceme slyšet. Děkujeme Ti Pane, že díky Tobě není svět pouští, nýbrž že skrze Tebe a s Tebou se stává krásnou zahradou, i když to ještě není tak zjevné. Děkujeme Ti také za to, že Tě smíme poznávat při lámání chleba- ať již při lámání chleba tady ve sboru, či při pomoci našim bližním. Děkujeme Ti, náš dobrý hostiteli, za hostinu Tvé Lásky, jíž je celý život s Tebou, a těšíme se na věčnou hostinu s Tebou ve Tvém království. Prosíme Tě za všechny lidi, Pane, zvlášť za ty, kdo trpí, aby našli pomoc, za ty, kdo Tě hledají, aby Tě našli, za ty, kdo už nedoufají, aby v Tobě znovu našli naději pro sebe i pro celý svět, naději všemu navzdory, prosíme Tě za mír, prosíme Tě za to, abychom se Tebou nechali vést po cestách Lásky. Prosíme Tě, děj se Tvá dobrá vůle a přijď Tvé království. Amen.