[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text L 2, 40 -52

(předneseno při bohoslužbě 2.3. 2003 )

Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když my bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: "Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali." On jim řekl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

po svém zvláštním početí a narození žil Ježíš jako každé jiné dítě- s tím rozdílem, že nezlobil- protože jak víme, tak Ježíš za celý svůj život nespáchal ani jeden hřích. Ale jinak se vyvíjel docela normálně- tělesně, duševně i duchovně. Rostl v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. Jsou různé dohady, zda Ježíš nějakým způsobem věděl už od narození, že je Boží Syn, či zda se to dozvídal od Hospodina postupně, přiměřeně svému věku. Já osobně se domnívám, že vzhledem k tomu, že Ježíš byl plně člověk, a jako člověk se postupně vyvíjel- v dnešním textu čteme, že rostl v moudrosti, tedy nebyl plně moudrý již od narození, tedy vzhledem k tomu se domnívám, že Hospodin respektoval dětskou dušičku Ježíše a vědomí o tom, kým je a také vědomí o tom, proč tu na světě je, co má dělat a co ho čeká, Mu dával postupně. Základní věci o Hospodinu se Ježíš naučil od své matky Marie a od Josefa. Jistě ho také naučili číst v Židovské Bibli a také se i k Hospodinu modlit. A jak rostl a hovořil s Hospodinem na modlitbách, začal Jej stále víc poznávat a Hospodin se mu také dával stále více poznávat. Kromě rodičovského vyučování o Hospodinu a modliteb rostl Ježíš v poznání Hospodina i ve společenství Božího lidu. Maria s Josefem chodili jistě každou sobotu do synagogy a zúčastňovali se i dalších, větších náboženských slavností. Během sobotních vyučování i během větších slavností se Ježíš dozvídal od různých učitelů a mudrců leccos o Bohu, o Jeho charakteru i o Jeho jednání s lidmi během historie. Tedy z toho vyplývá, že pro utvoření a další utváření vztahu člověka s Bohem je třeba jednak se vůbec o Bohu dozvědět- a čím dřív se člověk o Bohu dozví, tím dřív Jím může začít být formován, dále je třeba číst Bibli- Boží slovo, dále s Bohem hovořit na modlitbách, mít s Ním živý vztah, a také je důležité společenství- rozjímat a také žít Boží slovo mezi ostatními a spolu s ostatními bratry a sestrami.

Ale vraťme se zpět k Ježíši a Jeho rodičům. Maria s Josefem chodívali každý rok na velikonoční svátky do Jeruzaléma. To bylo z Nazareta asi něco kolem 120 kilometrů. Tolik toužili po té veliké slavnosti na připomenutí si spásného Božího činu- vyvedení Izraelců z Egypta, že každý rok putovali přibližně 5 dnů tam a stejně dlouho zpět. Ostatně, touha po setkání s Bohem a spoluvěřícími v chrámu bývala za starých dob vůbec veliká, připomeňme si jen žalm 84., který jsme četli v dnešním 1. čtení, nebo žalm 122., kde ve verších 1. a 2. slyšíme: "Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdeme do Hospodinova domu! A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme." Tedy Maria s Josefem pro tuto svou touhu neváhali putovat přes sto kilometrů tam a přes sto zpět. A jak je tomu s námi a s naší touhou, s naším hladověním po obecenství s Bohem, s Jeho slovem, s Jeho stolem, s Jeho a našimi bratry a sestrami? My to zdaleka nemáme tak daleko, jako to měli Maria s Josefem, ale přiznejme si, nezdá se nám někdy ta hodinka cesty městskou hromadnou dopravou jako "strašná oběť"? Opravdu, jak je tomu s naší touhou?

Tedy Maria s Josefem chodívali každoročně o velikonocích na pouť do Jeruzaléma. Také když bylo Ježíši dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. Tam, kde slyšíme: šli, je v originále psáno: vystoupili. Tohoto slova se užívá vždy, když se hovoří o vstupu do Jeruzaléma. Není zde myšleno jen to, že Jeruzalém a zvláště chrám je vystavěn na horách, ale hlavně je zde myšleno na duchovní výstup. Člověk vystupuje k Bohu. Z všedních dní, kdy na Boha myslíme- no, přiznejme si- tak- tak, vystupujeme do neděle, do svátku, do dnu Božího, do chrámu. Kéž bychom však již nesestoupili a tam nahoře, v Boží svatosti, v Boží Lásce, toužili zůstat i přes dny všední... Kéž by se z nedělních křesťanů stali křesťané nonstop...

A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. A když všechno vykonali... Ano, přiznejme si, jak často se stále ještě domníváme, že víra, křesťanství, je o výkonech, o tom, něco konat. I bohoslužbu chápeme většinou tak, že my sloužíme Bohu. Ale není tomu náhodou trochu jinak? Vzpomeňme jen na pečlivou Martu, jak Pánu Ježíši chystala pohoštění. Měla plno práce, aby Ho obsloužila, a stěžovala si na svou sestru Marii, že jí nepomáhá a místo toho sedí u Ježíšových nohou a naslouchá Mu. Ale Pán Ježíš jí řekl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Je jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde." Jinými slovy: Marto, vztah se mnou není o výkonech, ale o naslouchání, o Lásce... Pojď se mnou také jen tak pobýt, a najdeš jiný vztah ke všemu, včetně své práce, uspořádáš si hodnoty, poznáš priority, a hlavně: budeš nasycena... A pak můžeš teprve sytit své hosty. Ano, nejdřív je třeba se posilnit u Boha, nechat se Jím nasytit, Jeho slovem, Jeho tělem, Jeho Láskou, a v této síle pak mohu jít dál a sloužit. Tedy v bohoslužbě, a vůbec, v celém životě, je to Bůh, který nás sytí, Bůh, který nám v Ježíši Kristu slouží- ano, je to skandální, však Petr také při poslední večeři nechtěl připustit, aby mu Ježíš myl nohy, ale On přišel proto, aby nám sloužil... A my máme jít v Jeho šlépějích a v Jeho síle pak sloužit svým bližním... Ale vraťme se znovu k Marii a Josefovi. Zatímco oni když vše vykonali, vraceli se domů, Bůh s Ježíšem ještě nebyl hotov a tak Ježíš zůstával doma- u Boha. Spočíval v Jeho příbytku...

A Jeho rodiče to nevěděli. Nevšimli si toho. Mysleli, že je někde v zástupu mezi jinými poutníky. Možná, že i ty si myslíš, že stačí, když Ježíš je tak obecně v církvi, že není třeba mít Ho přímo při sobě, a že tě neznepokojuje, když nejsi v Jeho těsné blízkosti. Když s Ním třeba den nechodíš, nehovoříš... Ale to by tě znepokojovat mělo. Neboť nestačí, že Ježíš je tak obecně v církvi, je třeba, aby byl při tobě, abys byl ty při něm. Po jednom dnu to došlo i Marii s Josefem a začali Ježíše hledat. To je moudrý přístup. Když máš pocit, jako by se ti Ježíš ztrácel, respektive ty Jemu, začni Ho hledat. Začni přemýšlet, kdes Ho mohl nechat, na jaké křižovatce ses dal jinou cestou nežli On... Maria s Josefem hledali Ježíše nejprve mezi příbuznými a známými. Tam jej však nenašli. Ano, je dobré a potřebné hledat Ježíše ve svých bratřích a sestrách, zvláště dobré je hledat a nacházet Ho v těch potřebných, ale tím to nekončí. To ostatně mohou i ti, kdo Boha neznají, pomáhat svým bližním. A přitom v nich ještě Ježíše najít nemusí. Zkusila bych ten proces hledání Boha, hledání Ježíše, objasnit na základě veršů z Písně písní, z 3. kapitoly, verše 1-4: "Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Našli mě strážci obcházející město: "Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?" Potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého tolik miluji. Uchopila jsem ho a už ho nepustím." Na svém lůžku. Člověk nejprve hledá smysl života, lásku, sám u sebe. Ovšem dřív nebo později zjistí, že smysl, láska, není v něm, že je to něco, co ho přesahuje. Jde tedy do ulic, na náměstí, zkrátka mezi lidi, a hledá smysl, hledá lásku, tam. V lepším případě ve službě bližním, ve smutnějších případech doslova na ulici, nebo na náměstích ve všelijakých diskotékách či ještě pochybnějších klubech. Ale stále nenalézá. Teprve až když pochopí, že smysl života nenajde ani u sebe, ani u druhých lidí, a jde dál, za, nad, teprve pak najde. Maria s Josefem, když nenašli Ježíše mezi poutníky, vrátili se do Jeruzaléma. Ano, to je to správné řešení. Vrátit se ke kořenům, k základu, k centru, vystoupit na horu... Tak je možno najít Ježíše... Ale ještě něco k tomu, že se Maria s Josefem domnívali, že Ježíš jde s nimi v zástupu, a On nešel... Je to síla, ale představme si, že se tohle může stát i církvi... Církev se domnívá, že je Ježíš v jejím středu, a zatím dávno odbočila na jinou cestu... Nebo Ho nechala na hoře v Jeruzalémě, nechala Ho pro ty slavnosti, pro ty neděle, a údolím všedního života jde bez Něj... Jak důležité je modlit se za církve i jednotlivé sbory, aby se jim toto nestalo...

Po třech dnech našli Maria s Josefem Ježíše v chrámě. Seděl mezi učiteli- nebo se to dá přeložit též jako uprostřed učitelů, naslouchal jim a dával jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se (nebo ještě přesněji- žasli) nad rozumností jeho odpovědí (nebo přesněji- nad jeho pochopením a jeho odpověďmi). No považme, jak zvláštní situace to byla. Dvanáctiletý kluk- představme si jen někoho z našich příbuzných či známých dětí tohoto věku- tedy 12letý kluk sedí mezi theology a diskutuje s nimi. To jistě nebylo obvyklé. Ale co nám chce tato výpověď říci. Tak jednak- naslouchal jim. To je velmi důležitá zpráva. Ježíš nám umí naslouchat. Umí naslouchat našim představám, našim touhám, našim snům. A co víc- nevysmívá se jim. Bere nás vážně. Umět naslouchat a snažit se vcítit se, pochopit, je velmi důležité. Kéž i my bychom se tomu od Ježíše učili... Dále- píše se zde, že Ježíš dával theologům otázky. To se dá chápat dvěma způsoby- a na každém z nich je podle mne něco pravdy. Tedy jednak se to dá chápat tak, že Ježíš klade theologům otázky, na něž sám zná odpověď, ale chce je dovést k tomu, aby se nad těmito otázkami zamýšleli a k odpovědi se též- s jeho pomocí- dobrali. Tak tomu jistě bylo. Ovšem druhý způsob pochopení- a jak jsem již řekla, i na něm dle mého názoru něco je, že Ježíš prostě ještě ne vše o Hospodinu znal a tak se prostě ptal. Jak jsme si již řekli na začátku našeho uvažování, Hospodin bral ohled na Ježíšovu dětskou dušičku a neřekl Mu vše hned při narození. Mluvil k němu skrze rodiče, skrze Písmo svaté, mluvil s Ním na modlitbách, mluvil k Němu prostřednictvím společenství, v němž Ježíš žil, prostřednictvím učitelů v synagoze, a zde k Němu mluvil prostřednictvím moudrých theologů. Tedy to, co se odehrávalo v tom chrámě, byl skutečně dialog. Něco Ježíš theologům skrze moudré otázky a též odpovědi a výklady sděloval, a něco Hospodin skrze theology o sobě sděloval Ježíši. Byla to skutečně intenzivní a zvláštní situace. Zvláštní dvěma způsoby. Jednak zvláštní tím, že se zde setkáváme se skutečně moudrými a také Ježíši naslouchat ochotnými theology, a jednak zvláštní tím, že je zde 12letý kluk, který má tak mimořádné poznání o Hospodinu, kterému to tak dobře myslí a který si troufne na theologickou disputaci s theology. Pro nás, kteří už víme, že Ježíš je Boží Syn, už to tak překvapující není, ale pro ty theology, kteří před sebou viděli prostě moudrého a odvážného, možná jim přišlo že až trochu drzého kluka, který si s nimi prostě diskutuje, pro ně to musel být skutečně šok. Ovšem kromě toho, že Ježíš byl skutečně mimořádně chápavé dítě, pro nás z toho plyne i něco dalšího. Nepodceňujme obecně děti. Neříkejme si: to je jen dítě, to je jen dětský názor, když nám nějaké dítě něco řekne. Přemýšlejme o jeho slovech. Co když k nám skrze ně mluví Bůh? Vždyť Ježíš říká: "Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království." (Mt 18,3). A také: "Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu." (Mt 21,16).

Když rodiče spatřili Ježíše, jak v chrámě diskutuje s theology, užasli (nebo též: ulekli se, zhrozili se). Proč asi? Možná si řekli: Co si to ten kluk dovoluje, diskutovat s velkými theology? Co je obtěžuje svými dětskými nápady? Vždyť to se vůbec nesluší! Nebo si řekli: Jak je to možné, náš syn diskutuje s theology, už ve 12 letech? Ach, poklidné dětství končí, jak to bude pokračovat, čeho se ještě dočkáme, k čemu si Ho to Bůh volá? Nejspíš je napadlo obojí zároveň. A také na ně zřejmě až teď v plnosti dolehl šok a úzkost z toho, že se jim Ježíš na tři dny ztratil. A tak Maria Ježíšovi řekla: "Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali." Jak přirozená a zcela pochopitelná reakce! Která matka by reagovala jinak? Znám to z vlastní zkušenosti, když jsem po svém uvěření chtěla jít za Bohem cestou, po níž mne vedl, moje maminka a moje babička reagovaly stejně. A to jsem byla podstatně starší, než 12 let. Ježíš však svým rodičům řekl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" Pojďme si tuto Ježíšovu reakci rozebrat. Nejdřív první větu: Jak to, že jste mne hledali? Ne, nejde o výčitku, byť se to tak může na první pohled jevit. Ne, Ježíš nevyčítá. Nevyčítal tehdy svým rodičům a nevyčítá ani dnes nám. Spíš je to údiv. A formulace tohoto Ježíšova údivu byla s největší pravděpodobností ovlivněna tím, že Mu bylo 12 let. Vše se Mu jeví jako přirozené. Je přirozené, že musí být v chrámě, tak by mělo být přirozené i to, že to musí všichni vědět, a proč Ho tedy hledali? Kdyby byl starší, asi by se zeptal jinak. Proč jste mne hledali s takovou úzkostí? A proč vás dřív nenapadlo, že budu v chrámě? Ale pojďme k druhé, klíčové Ježíšově otázce. Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? Nevěděli. Nebo spíš- neuvědomili si to. Pozapomněli. Pozapomněli na to, že Ježíš má jiného, vyššího otce, než je Josef. A že když On zavolá, když On povolá, Ježíš musí- a chce- jít. A tam, kde Ho chce Otec mít, chce být. Pozapomněli, že lépe jest poslouchati Boha nežli lidi. Že když člověk po mně něco chce, byť to byl můj rodič a já nezletilý či již zletilý, to je jedno, potomek, byť by to byl můj nadřízený a já jeho zaměstnanec, pokud chce něco jiného on a něco jiného Bůh, není co řešit. Poslechnu Boha. Pro rodiče to někdy nemusí být vůbec lehké, když Bůh vede jejich syna či dceru jinou cestou, než by si pro něj či pro ni představovali oni. Kéž by si však dokázali uvědomit, že oni mají svého potomka od Boha jen propůjčeného, i když byl počat normálně a ne nadpřirozeně, jako Ježíš, že stejně patří především Bohu. A další, co je v Ježíšově reakci důležité, že o Hospodinu mluví jako o svém Otci. Nevíme přesně, co tím myslel. Jestli v tu dobu již věděl, že je Boží Syn, či jestli zatím teprve objevil vztah k Bohu jako Otci. Ale ať tak či onak. Bůh je Otec. Zvláštním, jedinečným způsobem Otec Ježíše Krista, svého jediného Syna, ale je i Otcem nás všech. Tento důraz na poznání Boha jako laskavého a milujícího Otce nám přináší právě Ježíš. V celém Starém Zákoně je Bůh označován jako Otec jen ve třinácti verších. Lidé Ho vždy brali spíš jako svého Pána, Vladaře, Soudce a podobně. Ale Ježíš, Jeho pravý Syn, jenž zná nejlépe Jeho charakter, nám představuje a zdůrazňuje právě Boha jako Otce. Jako tatínka, k němuž se můžeš kdykoli a s čímkoli obrátit a můžeš mít jistotu, že On tě slyší a co nejlépe se o tebe postará a hlavně, že tě miluje a že je stále s tebou.

Ale Maria a Josef Ježíšovu slovu neporozuměli. Asi ještě nemohli. Člověk některé věci prostě nepochopí hned. Chce to čas. Pak se s nimi Ježíš vrátil do Nazareta a poslouchal je. Na mnoho dalších let se mohlo zdát, že se zas vše vrátilo do starých kolejí. Že je Ježíš zas ten poslušný a bezproblémový syn, jako byl dřív, před tou příhodou v chrámě. Jeho matka však to vše uchovávala ve svém srdci. Tušila, že ta příhoda v chrámě byla významnější, než se zdálo, a že to, co teď prožívají, ta léta klidu, kdy Ježíš dál prospívá na duchu i na těle a je milý Bohu i lidem, že to je jen klid před bouří. Že je ještě jejich Syn lecčíms překvapí. Ale měla důvěru v Boha, ano, stále více se této důvěře učila a v ní rostla, že Jeho vůle s nimi i s Ježíšem je ta nejlepší, a stále se snažila opakovat Mu své: Fiat. Staniž se. Kéž i my přistupujeme k Bohu s důvěrou a k budoucnosti, o níž nevíme, co přinese, s nadějí, že přes všechno, co nás snad čeká nelehkého, jsme a budeme stále v Božích rukou a kéž i my se snažíme celým svým srdcem a celým svým životem opakovat Mu své: Fiat. Staniž se.

Pomodleme se:

Hospodine, náš laskavý, dobrotivý a milující Otče, Tatínku, děkujeme Ti, že jsme Tvé děti. Že Ti náležíme. Děkujeme Ti za Tvého Syna a našeho Pána, Ježíše Krista, za to, že skrze Něj jsme Tě směli poznat a stále více Tě smíme poznávat, takového, jaký skutečně jsi. Prosíme Tě, dej, ať vždy toužíme po tom, co se týká Tebe, Tvé Lásky, Tvého království. Dej, ať jsme ochotni jít všade tam, kam nás pošleš. Dej našim rodičům a všem blízkým, kteří o nás mají starost, ujištění, že ať se stane cokoli, Tvá vůle je pro nás to nejlepší a život podle Tvé vůle pravým štěstím. Otče, prosíme Tě jeden za druhého, za všechno, co se nás týká, co nás trápí, bolí, za všechno, co řešíme, prosíme, buď v tom s námi a pomáhej nám. Prosíme Tě za náš sbor, za naši církev, za všechny sbory a církve u nás i ve světě, dej Pane, ať Tě nikdy neztrácíme, ať se stále díváme, jestli ještě jdeme s Tebou. Prosíme Tě Pane za všechny lidi, zvláště za ty, kdo Tě ještě neznají, aby Tě poznali, za všechny trpící, za všechny v moci postavené, aby své svěřené úkoly plnili pro dobro všech lidí, prosíme Tě za našeho nového presidenta Klause, aby Tě poznal a podle Tebe aby žil a též vykonával svou funkci, prosíme Tě za mír ve světě, prosíme Tě, zabraň válce v Iráku i všem dalším konfliktům. Prosíme Tě, Pane, děj se v našich životech i v celém světě Tvá vůle a přijď Tvé království. Amen.