[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text L 5, 1-11

(předneseno při bohoslužbě 6.7. 2003 )

Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi." Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

minule jsme mluvili o dvou učednících Jana Křtitele, kteří na základě Janova svědectví o Ježíši šli za Ježíšem a stali se Jeho učedníky. Dnes tu máme zcela jinou situaci. Místo dvou theologických učedníků tu máme tři prosté rybáře. Ano, Ježíš je tu pro všechny typy lidí, a ke každému zaujímá individuální přístup. Ale nepředbíhejme událostem- začněme pěkně od začátku.

Tedy Ježíš stojí na břehu Genezaretského jezera a lidé se na Něj tlačí, aby slyšeli Boží slovo. Je to poměrně na začátku Ježíšova působení a už má tolik posluchačů, kteří přímo dychtí slyšet Ho vyprávět o Bohu. Jak je to možné? Nu, je to tím, že Ježíš hovoří o Bohu jinak, než farizeové a učitelé zákona. V Matoušově evangeliu čteme, že lidé žasli nad Jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci. Jak to máme chápat? Co bylo na Ježíšově řeči o Bohu zvláštního? Čím se lišil od farizeů a učitelů zákona? Tak za prvé - Ježíš Boha ZNAL. Znal Ho nejen teoreticky, ale především prakticky. Ježíš s Bohem žil. Miloval Ho, plnil Jeho vůli. Nejen že mluvil o Něm, ale On také a především často mluvil s Ním. A proto pak, když mluvil o Něm, byla Jeho řeč jiná, než na jakou byli lidé zvyklí. Jak jsme si řekli, mluvil jako ten, kdo má moc. Ovšem zatímco farizeové a zákoníci mluvili z pozice moci - On mluvil s mocí proměňovat lidská srdce, s mocí Lásky. A to je ta největší moc. A lidé se na Něho tlačili. Kde jsou dnes ty zástupy, toužící po Božím slově, ptáme se my křesťané? A kde jsou ti kazatelé, žijící s Bohem a mluvící o Bohu s mocí Lásky, ptá se možná Bůh?

Další věc, která je tu zajímavá, je místo, kde Ježíš káže. Je to břeh jezera. Jistě, občas káže i v synagoze, ale za prvé- odtamtud Ho většinou brzy vyženou, protože říká to, co se zbožným účastníkům synagogálních bohoslužeb nehodí do krámu, a za druhé - Ježíš chce oslovit Božím poselstvím co nejvíce lidí. I ty, kteří by za Ním třeba do synagogy nepřišli. A tak jde On za nimi. A co my, jsme posly radostného Ježíšova poselství jen v neděli o bohoslužbách, kde si tu tak hezky vyprávíme o Bohu a vespolek se tu máme rádi, nebo se snažíme - každý způsobem, který je mu dán, o Bohu svědčit i ve svém každodenním životě? Vlídným úsměvem, povzbuzujícím slovem, rukou podanou na pomoc, skromným životním stylem, ale i slovem - vydáním svědectví o Ježíši - jak nás k tomu vybízí apoštol Petr ve svém prvním listě ve 3. kapitole 15. verši: "Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte". Jsme tedy křesťany i na svém pracovišti, v tramvaji, v čekárně u doktora?

Ale pojďme dál. Jak tam u jezera Ježíš stál a lidi se na Něj tlačili, všiml si, že u břehu jsou dvě lodi, z nich vystoupili rybáři a vypírali sítě. K tomu bych měla tři poznámky. Zaprvé - Ježíš kvůli davu lidí čekajícímu na Jeho slovo nepřehlíží maličkou osádku dvou rybářských loděk. Ano, pro Ježíše je důležité jak společenství, tak každý člověk - a nejen člověk, který je v davu lidí spěchajícím uslyšet Boží slovo. I ten člověk, který upachtěný po šichtě, která nota bene nebyla příliš úspěšná, čistí své sítě a má nejspíš zcela jiné myšlenky než myšlenky o Pánu Bohu. I na tomto člověku Ježíši záleží. Další poznámka, kterou bych chtěla říci k této části vyprávění, je, že kazatel musí mít organizační talent. A když ho nemá, musí si ho na Pánu Bohu vyprosit. Ježíš si to skvěle zorganizoval - zvolil si lodičku za svou kazatelnu. Aby ho lidé neušlapali.

Ale pojďme opět o kousek dál. Zaujalo mne, že Ježíš nejprve do té Šimonovy lodičky vstoupil a teprve pak Šimona požádal, aby s loďkou odrazil kousek od břehu. Je to podobná situace, jako když o tři roky později, před svým vjezdem do Jeruzaléma, poslal své učedníky k nějakým cizím lidem pro oslátko a když by se ptali, proč ho odvazují, učedníci mají říci jen: Pán je potřebuje. Co z toho plyne pro nás? Že se máme zasazovat co nejdůrazněji o to, co Pán potřebuje. A jak jsme si řekli minulou neděli, tak Pán přebývá tady na zemi v potřebných lidech, chudých, nemocných či jinak trpících... A proto se máme důrazně zasazovat o naplnění jejich potřeb - nasycení, ošacení, střechy nad hlavou...

Poté, co Šimon vyhověl Ježíšově prosbě a odrazil s loďkou od břehu, Ježíš se posadil a z loďky učil zástupy. Co jim povídal, o tom se zde evangelista nezmiňuje. Jisté je, že to bylo něco krásného a pravdivého, něco o Lásce a Božím království... o milujícím Otci... prostě něco takového, co Ježíš kázával... Ono toho dohromady nebylo tolik, co Ježíš učil... v posledu to bylo všechno o Lásce... A o čem jiném také měl Boží Syn kázat, když Bůh je Láska... O Lásce se dá mluvit tolika způsoby... A nejlepší způsob je mluvit o Ní vlastním životem. Neboli - žít Ji. A to Ježíš dělal - každý den, každou minutu svého života. Zrovna teď. Jak domluvil a dav se začal rozcházet, obrátil se na Šimona a říká mu: "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!" Všiml si totiž, že Šimon a jeho přátelé měli neúspěšnou noc - nic nechytili. Bylo Mu jich líto - věděl totiž, že se lovem, resp. prodejem ryb živí, a chtěl jim pomoci, aby neměli nouzi. Jak všímavý a soucitný je Pán... A jak Mu záleží na našem každodenním životě, na jeho problémech... Ano, Ježíš nerozděluje mezi posvátným a profánním, mezi duchovním a světským, mezi svátkem a pátkem... To je naše, lidské rozdělování... V neděli myslíme na Pána Boha a všední den na sebe. V neděli se Lásku žít snažíme, a v pondělí už zas o tom nic nevíme... Pro Ježíše je posvátný celý lidský život, každý den, každá minuta mého, tvého života, celý běh našeho života je pro Něj posvátný. Však tak tomu bylo v ráji. Bůh se procházel po zahradě Eden mezi lidmi... A kde je Bůh, tam je pokoj, tam je věčná neděle... To až po pádu člověka, kdy člověk měl tendenci myslet stále na sebe a na Boha zapomínat, ustanovil Bůh svěcení soboty. Ale člověk má s Bohem chodit, žít, každý den, a tedy celý jeho život je posvátný. To nám Ježíš svým přístupem k nám, k našemu životu, připomíná.

Šimon se k Ježíšovu návrhu staví poněkud nedůvěřivě. A není divu. Vždyť když nic nechytili v noci, tak ve dne nechytí už vůbec nic. Vždyť tuhle profesi už dělá dost dlouho, tak o tom přeci něco ví... Tato Šimonova reakce je naprosto logická a je v pořádku. Nelze mu vyčítat nějakou nedůvěřivost nebo něco takového. Vždyť Pána Ježíše ještě pořádně nezná, tak jak by Mu mohl pořádně důvěřovat? Ovšem je pravda, že Ho slyšel kázat, to se mu asi docela líbilo, no, však na to je odborník zase On, kazatel jeden kazatelská, a nedávno mu uzdravil tchýni, no jo, má různé schopnosti - tak jo, proč ne, na Tvé slovo Pane spustím sítě. Nic mi to neudělá a aspoň tomu kazatelovi udělám radost. To byl od Šimona moudrý přístup. Zkazit tím nic nemohl, tak proč by nevyhověl prosbě toho laskavého rabbiho. Kéž bychom dokázali jednat jako Šimon. Když se nám zdá, že když jsme si nedokázali pomoci sami, nemůže nám pomoci ani Ježíš, když nedokážeme zrovna moc věřit, řekněme si aspoň: zkusím to s Ním. Tím nic nezkazím. A uvidíte. Ježíš nás svou Láskou dřív nebo později dokáže přesvědčit, že s Ním je život tisíckrát krásnější než bez Něj. Neříkám, že je vždy jednodušší - není vždycky posvícení, jak se říká, nejsou vždy plné sítě, ale to není to nejpodstatnější. Když na to přijde, tak i hladovění s Ježíšem je méně hrozivé než hladovění bez Ježíše. Tedy - zkus to s Ježíšem! Asi před rokem jsem v jednom křesťanském časopise četla takovou kraťoučkou úvahu, která měla název: Zkus Boha. A tam stálo něco v tom smyslu: Zkus Boha, jestli se ti to nebude líbit, můžeš se vrátit k satanovi. Zní to jako černý humor, ale něco na tom je.

Ale vraťme se opět k Šimonovi. I přes svou nedůvěru tedy zajel na hlubinu a spustil sítě do vody. Když to učinil, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Jak vidíme, Bůh není žádný troškař. Když zázrak, tak pořádný. Když Láska, tak nekonečná. Jak je psáno v žalmu 23.: Kalich můj naléváš, až přetéká. A když vidíme, ale kdyby vidíme, když prožíváme tu Boží Lásku, tak si uvědomíme, právě ve světle té Lásky, jací jsme bídáci. Je to asi tak, jako když pijete ze starého, už zašlého hrnku, a nemáte s čím ten hrnek porovnat, tak vám ani nepřijde, jak je zašlý. Ale když ho najednou postavíte vedle hrnku fungl nového, novotou doslova zářícího, tak vás ten rozdíl přímo udeří mezi oči. Tak je tomu i s námi. Když žije člověk bez Ježíše, tak se obvykle s nikým nesrovnává, a pokud se s někým srovnává, tak to bývají obvykle lidé s nižší mravní úrovní, než má on, takže z toho srovnání vychází vítězně: Já nekradu jako támhle paní Vomáčková. Já nemlátím manželku jako támhle pan Hejhula. Já jsem dobrá, já jsem dobrej. A jeho sebevědomí je posíleno. Ovšem ve světle Boží Lásky se najednou spatříme zcela jinak. Spatříme, že nejsme tak bělostně čistí, jak jsme si o sobě mysleli, nýbrž že jsme mourovatější než mourovatá koťata. Tady čmouha, tady čmouha, tady čmouha. Docela jako bychom váleli sudy s kominíkem. A zastydíme se. Zastydíme se tak, že bychom najednou nejraději zalezli pod stůl. Zastydíme se před běloskvoucí čistotou Boží Lásky. Tak se vedlo i Šimonovi. Padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." Ježíš mu na to řekl: "Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi." Ano, Ježíš má k nám hříšníkům ten nejlepší, nejlaskavější, nejčestnější a nejpřímější vztah, jaký si jen umíme představit. Když nám dojde, že jsme hříšní a nejraději bychom se před Ním schovali, jako to ostatně udělali Adam s Evou - když zhřešili, schovali se před Bohem, tedy když nám to dojde a domníváme se, že Bohu ani nesmíme na oči, jak jsme špatní, že tohle nám přeci snad ani nemůže odpustit, Ježíš nás ani nezašlápne do země a neřekne nám: ano, jsi hříšník!, ani nám to nevymlouvá, protože to tak skutečně je. Místo toho nám říká: Neboj se! Nelekej se toho, cos o sobě zjistil. Znát pravdu bolí, a horší je ji nepoznat. Lituješ svých hříchů? Ano? A toužíš se napravit? Ano? Tak poslouchej: Tvé hříchy už neexistují! Jsou smyty mou, Beránkovou předrahou nevinnou krví. Už nejsi jako mourovaté kotě, už jsi čistý jako čerstvě napadaný sníh... Jak se zpívá v jedné písni: "On ti praví: s tebou jsem! On ti praví: Neboj se! On ti praví: můj jsi ty! Praví: můj jsi ty!"... A hned, abychom snad náhodou opět nezabředli zpátky do již zbytečných sebevýčitek, abychom již nemysleli na to staré, Ježíš přichází s něčím novým - s posláním. Od této chvíle budeš lovit lidi. To se týkalo Šimona. Každému z nás však říká Ježíš něco jiného - každému něco extra, s každým z nás má jiné plány, pro každého z nás má jiné úkoly. Ale v jednom je to stejné, jako to bylo se Šimonem: ten nový úkol, to nové poslání, je sice nové, ale zároveň v určitém smyslu navazuje na to, co bylo v našem dosavadním životě dobré. Neboť nebylo vše špatné, co jsme dělali, než jsme se setkali s Ježíšem. Každý z nás dělal i před tím něco dobrého. A navíc, každý z nás má nějaké vlohy - talenty, dary to od Boha, které již dříve nějak využíval- ovšem ne vždy a ne zcela dle Božích záměrů a Boží vůle. Nyní tyto naše vlohy, tyto naše talenty, Ježíš posvětí, aby mohly být využívány ke cti a slávě Boží dle Boží vůle v Jeho díle Lásky.

A Šimon spolu se svými druhy přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za Ježíšem. Vyslyšeli volání Jeho Lásky. Opravdová Láska je zároveň vidoucí a zároveň slepá. Vidoucí v tom smyslu, že pozná toho pravého. A slepá v tom smyslu, že jak ho pozná, jde za ním, ať to stojí, co to stojí. Nemůže si pomoci, nemůže jinak. Rybářskou živnost pověsili na hřebík. Kdo ví, zda ještě prodali tu spoustu ryb, co toho dne s Ježíšem nalovili. Ale skoro o tom pochybuji. Spíš je dali nějakým dalším rybářům, ať si je prodají oni. Nevěsta se přeci před svatbou nebude zabývat účetnictvím. Má už zcela jiné myšlenky... A co my?...

Pomodleme se:

Pane Ježíši, děkujeme Ti, že Ti záleží na každém z nás, na našich životech s jejich každodenními radostmi a starostmi. Děkujeme Ti, že z našich životů chceš udělat to, co s nimi bylo od počátku zamýšleno- krásné umělecké dílo. Děkujeme Ti, že smýváš svou svatou Krví nános hříchu z našich srdcí a začínáš s námi znovu. Toužíme nechat se Tebou přetvářet k Božímu obrazu. Prosíme Tě, dávej nám k tomu odvahu. Prosíme Tě Pane za sebe navzájem, za naše potřeby, prosíme Tě za celý náš sbor, za naši církev, abychom Ti byli věrní, prosíme Tě za ostatní církve, prosíme Tě za všechny lidi, kteří Tě ještě neznají, aby Tě poznali, prosíme Tě za všechny trpící- nemocné, hladovějící, bezdomovce, lidi ve válkách- pomoz jim, Pane! Prosíme Tě Pane za všechny lidi, za celý svět, za mír, a prosíme Tě, přijď již brzy se svým královstvím Lásky. Amen.