[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text J 8, 1-11

(předneseno při bohoslužbě 27.7. 2003 )

Ježíš však odešel na Olivovou horu. Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?" Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!"

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

dnešní text navazuje na jedno vystoupení Ježíše v chrámu, které, jako většina Jeho vystoupení, vyvolalo mezi lidmi, a zvláště mezi farizei, velký rozruch. Když rozruch utichl - alespoň na chvíli, všichni se vrátili do svých domovů. Ježíš však odešel na Olivovou horu. Být sám - tedy sám s Otcem, pročistit si hlavu, jak se říká, postěžovat si Tátovi, že Ho spousta lidí nechápe... V Evangeliích se mnohokráte setkáváme s tím, že Pán Ježíš odcházel na horu se o samotě modlit. Přinášet sám sebe i všechny lidi v modlitbách Otci. Co myslíte, není to vhodný příklad k následování? A nemusíme odcházet zrovna na horu. Stačí se zavřít ve svém pokoji nebo zajít do prázdného kostela či do lesa... Být chvíli stranou od každodenního ruchu a shonu, být chvíli sám s Bohem, udělat si čas naslouchat Mu i mluvit k Němu...

A ráno přišel Ježíš opět do chrámu. Ten včerejšek Ho neodradil. Vždyť proto přišel, aby vydal svědectví pravdě, tak přeci nezmlkne kvůli nějakým farizeům, kteří jsou proti Němu. S Ním je Otec a to je pro Něj to nejdůležitější. A Ten Mu také dává sílu pokračovat dál. Tedy přišel opět do chrámu. Hned zrána. Mezi modlitbami na hoře a ránem se jistě prospal, neboť tak náročnou službu by bez odpočinku nezvládl. Ale hned zrána už Ho to zas táhlo do chrámu. A co my, také nás to tak táhne do Boží služby?

Jak lidé spatřili Ježíše, hned se kolem Něj začali shromažďovat. Táhlo je to k Němu jako železné piliny k magnetu. A co my? Také nás to k Němu tak táhne? Ne? A čímpak to? Nemáme náhodou blíž ke stříbru či zlatu, které se na magnet nechytá, než k železu? Nemáme příliš mnoho bohatství - hmotného, či psychického, příliš mnoho pýchy, soběstačnosti?

Tedy jak lidé spatřili Ježíše, hned se kolem Něj začali shromažďovat. On se posadil a učil je. Kéž bychom se i my nechali od Pána Ježíše učit. Je zvláštní, jaký důraz se dnes klade na vzdělání, na tituly před jménem i za jménem. Honíme se za novými a novými znalostmi, vědomostmi, máme své oblíbené učitele, na jejichž přednáškách sedíme ani nedutáme, máme své učitele i v historii, filosofy, jimž věříme... Ale nechat se vyučovat Pánem Ježíšem a Jeho brát jako největší autoritu v našem životě, jako Učitele, který nás nikdy neučí žádné bludy, což nelze tvrdit o ostatních učitelích, k tomu se nějak nemáme. Kdy už Mu konečně začneme věřit víc než sami sobě, víc, než světu?

Tedy Pán Ježíš kázal lidem shromážděným kolem Něj. Náhle však Jeho řeč začal přehlušovat řev jiného davu, menšího, ale o to hlučnějšího, hrnoucího se k Ježíši a klestícího si cestu mezi zástupy, které Ježíšovi naslouchaly. A i později, v dalších staletích po Ježíši, a i dnes, stále se Ježíšovu řeč snaží přerušit menší sice, ale o to hlasitější a zuřivější davy bohatých a mocných farizeů, těch samospravedlivých, těch samozvaných četníků, soudců a katů, kteří se nám snaží vnutit jiné učení, jiné přemýšlení - proti Lásce soud, proti milosrdenství takzvanou spravedlnost, proti bratrství a solidaritě moc. Kterému hlasu budeme naslouchat? Tomu tichému, laskavému a jakoby bezmocnému, či tomu hlasitému, mocnému, ale protibožskému?

Tedy k Pánu Ježíši se hrne skupina zákoníků a farizeů, klestí si cestu davem Ježíši naslouchajících lidí a přinášejí s sebou rozruch. Co Ježíši chtějí? Vedou - či lépe řečeno vláčí s sebou ženu. Takhle se nemá zacházet ani se zvířetem, natož pak s člověkem, jak oni zacházejí s ní. Když ji dovlečou k Ježíši, postaví ji k Němu a tedy doprostřed davu. Aby na ni hezky všichni viděli. A začnou žalovat: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" Chudák žena. O hříchu, který by měl být řešen mezi ní, Bohem, jejím manželem a jejím milencem se jedná veřejně. Přál si toto Bůh? Přikázal toto Bůh skrze Mojžíše? Jak by mohl... Tento příkaz je příkazem lidským. Je lidskou snahou prosazovat spravedlnost. Mojžíš ho jistě do Zákona napsal v dobrém úmyslu. Ovšem i ten nejlepší úmysl padlého člověka může být někdy tragédií. A na jednu tragédii se hned vrší další, a to, kdo tento příkaz zákona vykonává a s jakými emocemi vůči té ženě. A tady to vidíme v praxi. Zákoníci a farizeové přímo dští záští vůči té ženě a už se těší, jak ji budou kamenovat. A aby toho nebylo málo, chtějí spolu s ní dostat i Ježíše. Chtějí Ho nachytat, aby Ho mohli obžalovat. Kdyby totiž Ježíš řekl, že žena nemá být ukamenována, zatkli by Ho za porušování Mojžíšova zákona. Kdyby je však vybídl, aby ji tedy ukamenovali, předali by Ho Římanům, protože podle římských zákonů nesměli Židé sami vykonávat rozsudky smrti. Farizeové a zákoníci se tedy těšili, jak spolu s ženou dostanou i Ježíše. Ovšem přitom jen tak mimochodem zapomněli přivést s ženou i toho muže, se kterým ji přistihli při cizoložství, neboť podle Mojžíšova zákona měli být ukamenováni oba hříšníci - muž i žena. Proč ho asi nepřivedli? Z mužské solidarity, nebo že to byl nějaký jejich kamarád, někdo z nich?

A co Ježíš? Co na to odpoví? Jak se s touto situací vypořádá? S napětím čekáme. Co na to řekne? Ale On nic. Jen se skloní a píše něco prstem po zemi. To je zvláštní reakce. Také všichni okolo se diví. Proč nic neříká? A co si to tam píše? Co psal, nevíme. Můžeme se jen dohadovat. Můj osobní názor je, že si jen tak kreslil, aby se mohl lépe soustředit na nalezení řešení této situace, a že se snažil také získat čas. Ne nadarmo se říká: Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Když nevíš, co říci, mlč a modli se o ta správná slova. A také mlčel proto, že při setkání s hříchem - a tady bylo hříchu habaděj - hřích té ženy, hřích zlobných zákoníků a farizeů - při setkání s hříchem se dá těžko co říkat. Tady žádný křik ani žádné moralizování nepomůže. Tady může pomoci jen Láska. A Láska často nemá slov. Tak jako často nemá slov lítost. To obojí Ježíš v té chvíli prožíval. Lásku a lítost. Lásku k té ženě i k těm farizeům a zákoníkům, a lítost nad hříchy té ženy i nad hříchy těch farizeů a zákoníků. Ježíš tedy mlčí a cosi čmárá prstem na zem. Farizeové a zákoníci však na něj nepřestávají dorážet. Řekni něco! Vyřkni soud! Mistře! Je paradoxní, že Ho nazývají Mistře, což znamená učitel, když se od Něj nechtějí nechat učit. To oslovení Ježíše jako mistra plyne jen z jejich úst, nikoli z jejich srdcí. A jak je to s námi? Nazýváme-li Ježíše svým učitelem, říkáme to jen ze zvyku, nebo se chceme od Něj skutečně nechat vyučovat, jak nás k tomu ostatně sám vybízí: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce."?

Když tedy farizeové a zákoníci stále a stále na Ježíše doráželi, Ježíš se zvedl a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" A opět se sklonil a psal po zemi. Tuto odpověď nikdo nečekal. Ani farizeové, ani ta žena. Všichni jsou v šoku. A Ježíš se opět sklání a opět cosi píše prstem po zemi. A co my, jak my reagujeme na setkání s hříchem, na setkání s hříšníkem? Reagujeme jako ti farizeové, žalujeme na hříšníka Bohu i bližním, díváme se na toho člověka svrchu a toužíme brát spravedlnost do vlastních rukou, nebo zůstáváme v tichosti, v lásce a lítosti k tomu člověku? Uvědomujeme si, že soud není správný přístup, že bychom si spíše měli zamést před vlastním prahem? Ano, nejlepší lék proti odsuzování druhých je uvědomění si vlastní hříšnosti. Tak i farizeové se po Ježíšových slovech zastyděli a začali jeden po druhém odcházet. Starší nejdřív. Proč zrovna starší? Snad že stihli za svůj život napáchat víc hříchů než ti mladší. Nebo v nich je přeci jen již víc pokory než v těch mladších. Ale nakonec odešli všichni.

Zůstal tam jen Ježíš a ta žena. Ano, tak to má být. Hřích je v posledu věcí mezi člověkem a Bohem, mezi člověkem a Ježíšem. Ježíš se zvedl a řekl ženě: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?" Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!" Zvláštní jednání. Čekali bychom spíše pokárání, laskavé, ale přeci. Nějaké to kázáníčko. A místo toho se ptá Ježíš ženy, kde jsou její žalobníci a zda ji nikdo neodsoudil. Když slyším slovo žalobník, nemohu nevzpomenout slova ze Zjevení Janova, z 12. kapitoly, a to 10. verš: "Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí." Ano, kde není žalobce, není ani soudce. Navěky zůstává jen náš obhájce, Ježíš Kristus. Žena Mu odpoví: "Nikdo, Pane." Zmizeli. Vypařili se. A Ježíš říká ženě: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!" Ježíš neodsuzuje. Dokonce ani nevytýká. Výtka je jen říznutí bez zahojení. Ježíš uzdravuje. Uzdravuje nás hříšníky svou Láskou a svým odpuštěním, svým milosrdenstvím. Vždyť hřích sám a pak jeho následky, včetně výčitek svědomí, to už je samo o sobě trestem. Tak proč by to Ježíš ještě zhoršoval? On hřích nezveličuje, ani nepopírá, nýbrž ho odpouští. Uzdravuje nás svou Láskou. A vybízí nás k novému začátku. Jdi a už nehřeš! Žij nově! Zachránil jsem tě před smrt ukamenováním, to je tedy jako by ses znovu narodila. Zachránil jsem Tě svou krví, vykoupil jsem tě z hříchu, ze vší špatnosti, z vší nelásky, ze vší náhražky lásky, ze všeho zlého. Vykoupil jsem Tě, odpustil jsem ti, znovu jsem tě zrodil. Jdi a nehřeš! Jdi a už neumírej! Jdi a žij! Buď šťastná, opravdu šťastná, odteď až navěky.

Pomodleme se:

Pane Ježíši, děkujeme Ti, že nás miluješ takové, jací jsme. Že nás neodsuzuješ. Že nám odpouštíš naše hříchy, když jich litujeme. Že nás zachraňuješ a vykupuješ ze smrti a vysíláš nás k novému životu, k životu věčnému, k životu šťastnému. Prosíme Tě, dej, ať jdeme ve Tvých šlépějích a ke všem hříšníkům - k sobě samým i k druhým, se chováme tak vlídně a s takovou Láskou jako Ty. Prosíme Tě Pane za všechny lidi, aby se nechávali uzdravovat Tvou Láskou. Prosíme Tě za všechny trpící - nemocné, osamělé, hladovějící, bezdomovce, lidi ve válkách, za ty, kdo nenávidí - pomoz, Pane, smiluj se. Prosíme Tě za nás, kdo jsme tu shromážděni, za celý náš sbor a naše přátele, za naši církev i všechny ostatní církve, za všechny lidi, za celý svět. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.