[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text Jonáš 2,11 - 3,10

(předneseno při bohoslužbě 31. 8. 2003 )

I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu. I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno." I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: "Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme." I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

před týdnem jsme opustili Jonáše dlícího stále ve velrybě, ovšem již obráceného k Hospodinu, oddaného do Jeho vůle a ochotného plnit Jeho vůli. To byl Jonáš, jakého si Bůh přál. To byl Jonáš, jaký měl být. To byl Jonáš, z jakého měl Bůh radost. To byl Jonáš tak, jak ho Bůh potřeboval, tak, jak mohl Bohu a bližním sloužit. Proto rozkázal Bůh velrybě a ta vyvrhla Jonáše na pevninu. Nyní už nechce utíkat od Hospodina, nyní už jen očekává na Jeho vůli. Jaká obrovská proměna se s ním stala v moři a ve velrybě! A co my, když projdeme nějakými starostmi, úzkostmi, také se přiblížíme víc Bohu, nebo se od Něj naopak oddálíme? Kéž by tomu s námi bylo jako s Jonášem...

Tedy velryba vyvrhla Jonáše na pevninu. Nevíme, kde to bylo, zda tam, kde byl jeho domov, nebo v Taršíši, kde nasedal na loď, nebo někde poblíž Ninive. Ani nevíme, kdy - zda hned, či až za nějaký čas, Hospodin znovu Jonášovi řekl: Vstaň a jdi do Ninive. Ale to není podstatné. Podstatné je to, že to Hospodin s Jonášem jako prorokem nevzdal. Že ho oslovuje a posílá do služby znovu. Tak jako to nevzdal s Petrem poté, co zapřel Ježíše, tak jako to nevzdává s námi, přesto, kolikrát už jsme v životě utekli od Jeho vůle, od Jeho úkolů, od Jeho následování, od Jeho Lásky... Přesto s námi stále počítá. Přesto nám stále znovu říká: Vstaň a choď, odpouštějí se ti hříchy, vstaň a jdi a služ a miluj...

Tedy Hospodin říká Jonášovi: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím." Tentokrát Hospodin ani Jonášovi neříká, co přesně má v Ninive provolávat, jen říká, že tam má jít a další že se dozví včas. To je tedy ještě těžší úkol, než prvně. Jít někam a nevědět, co bude dál. Nevědět, co budu kázat. Ale Jonáš už je poslušný a tak ten úkol na sebe přijímá. Zvedá se a jde do Ninive.

Ninive bylo veliké město, muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno." I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Jak je možné, že stačil jeden den, kdy Jonáš volal Ninivské k pokání, a už se dostavil takový účinek? Řekla bych to asi takhle. Jonáš nebyl kněz, ani theolog. Byl to prorok. Obyčejný člověk, který zvěstoval to, co mu přikázal Hospodin. Ale na bouřlivém moři, pod tlakem zuřivých vln a v břiše velryby si prošel takovou theologickou fakultou, ke které se jiná nedá ani přirovnat. Prošel si školou pokání, obrácení, poznání Hospodinovy milosti, a dospěl až k poslušnosti. Proto věděl, jak kázat ninivským o pokání. S velkou pravděpodobností jim vyprávěl svůj životní příběh. Své svědectví. Zvláštní. Volal je k pokání a přitom jim zřejmě i vyznával své vlastní hříchy, svou vlastní neposlušnost, a oslavoval přitom Hospodina, který se nad ním smiloval. Nestyděl se přiznat svou slabost, svou hříšnost, protože skrze ni mohla lépe vyniknout milost Boží. Nevyvyšoval se nad ninivské občany, vyznával, že ještě zcela nedávno byl daleko od Boha, jako oni. Ano, takové vyznání, takový způsob volání k pokání má smysl a má naději na přijetí a odezvu. Ježíš, než volal lidi k pokání, také se s nimi solidarizoval tím, že se nechal od Jana pokřtít, jako by byl jedním z nich, hříšníků. A to byl prosím jediný svatý a nevinný Boží Syn!

Tedy když Jonáš jeden den procházel Ninive, ninivští občané uvěřili Bohu. To je zajímavé. Všimněme si, že zde není psáno: uvěřili Jonášovi, že mluví o jejich hříších pravdu. To by na ně totiž nemělo takový účinek. Mohu uvěřit, že někdo říká pravdu, a přeci z toho nemusím ještě vyvodit důsledky pro svůj život. Ale ninivští občané uvěřili Bohu! Rozpoznali za Jonášem Toho Vyššího, který jej poslal a který je skrze něj volá k pokání a volá k Lásce. Rozpoznali Ho a uvěřili Mu. Nejen že uvěřili v Něj - že uvěřili v Jeho existenci, ale oni uvěřili Jemu. Uvěřili, že to s nimi myslí dobře, když je zve k pokání a ke změně života. Uvěřili Mu a vyhlásili půst a oblékli žíněné suknice. Půst a žíněné suknice byly vnějšími, průvodními znaky a symboly vnitřního pokání. Člověk potřebuje symboly. Potřebuje i vnějšně vyjádřit, to co prožívá, to co se s ním děje v srdci. Ovšem nebyly to jen symboly pokání, ale zároveň to bylo něco, co lidem v pokání pomáhalo. Když přestali na chvíli žít tak, jak byli zvyklí, debužírovat si a myslet na parádu, mohli se plně soustředit na Boha a Jeho vůli.

Jonášovo slovo proniklo až k ninivskému králi. Á jéje, napadne nás. Co bude následovat? Dá Jonáše zavřít či dokonce popravit, nebo ho pošle do blázince? To jsou totiž metody, jak se zbavit nepohodlných kazatelů. A že byl Jonáš pěkně nepohodlný! Vždyť rozvracel svými řečmi hospodářský i mravní systém města Ninive - města hříšného snad ve všech ohledech. Ale - světe div se, i král se dal na pokání. Odložil svůj plášť - symbol svého bohatství a své moci - tedy vzdal se svých privilégií, jimiž se až dosud povyšoval nad ostatní, jako jeho lid, i on se zahalil do žíněné suknice a dokonce si sedl do popela. A k témuž vyzval formou vyhlášky i ostatní. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou! Každý ať naléhavě volá k Bohu! Tedy vyzývá svůj lid k obrácení a k modlitbě. To je tedy síla, něco takového slyšet od panovníka. Úplný opak, než to, co jistě ještě nedávno hlásal. Každý ať se stará o sebe, každý ať si dělá co chce, máme přeci svobodu... Znáte přeci to uvažování a hlasy mocných... A teď najednou taková změna. Pro ty bohaté a mocné je asi nejtěžší uvěřit Bohu a obrátit se, změnit svůj styl života. Protože oni toho mají většinou nejvíce na změnění. Ale když už se oni obrátí, může to mít blahodárný význam na stav země. Proto bychom měli hodně prosit Boha za naše politické představitele, za jejich obrácení, a dle možností a Božího povolání se o to i nějak prakticky přičinit.

Odvraťte se od své zlé cesty a volejte úpěnlivě k Bohu. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme. To říká král. I to je zajímavé. Většinou se mocní domnívají, že co řeknou, to se musí stát. Že každý je musí poslechnut. Často se i domnívají, že je musí poslouchat i Bůh. Ale ninivský král si už uvědomuje, že Boha nemůže ani celonárodním pokáním k Jeho milosti dotlačit, donutit. Uvědomuje si, že Boží milost je Boží záležitostí, a že jen na Bohu záleží, zda se nad Ninive smiluje. Boží milost není za něco, ale zdarma.

I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak. Víte, Boží výzvy k pokání nemají za cíl v nás vyvolat strach vůči Bohu, ani v nás nemají vyvolat zatrpknutí vůči Bohu - On je takový, On nám chce toto učinit... Boží výzvy v nás mají vyvolat touhu Bohu se přiblížit, pochopit Jeho skutečné přání, Jeho skutečnou touhu, což jest nikoli zkáza, nýbrž spása, záchrana. Jak jednou řekl jeden theolog: "Slovo Boží nemá cíl ve svém sebeuplatnění." Ano, když Bůh před něčím varuje, není to proto, že by to toužil učinit, ale ve skutečnosti je to proto, že touží to neučinit. Vyjděme Mu tedy vstříc, s bázní, ale beze strachu, tedy s úctou a Láskou, a naplňme Jeho touhu, aby vše dobře dopadlo. A věřme, že společným úsilím Jeho dokonalé Lásky a naší nedokonalé, ale přec upřímné Lásky, vše nakonec dobře dopadne. Vždyť Pán Ježíš neumřel nadarmo...

Pomodleme se:

Hospodine, Pane náš a Králi, děkujeme Ti, žes nás skrze svého Syna Ježíše Krista vysvobodil z moci hříchu a smrti a daroval nám věčný život. Děkujeme Ti, že když zhřešíme, dáváš nám šanci k lítosti a pokání a skrze Ježíšovu krev nám vždy znovu odpouštíš. Prosíme Tě, dej ať vytrváme na Tvé cestě až do konce. Prosíme Tě za všechny lidi, zvláště z bohaté a mocné, pro něž je pokání zvláště náročné, dej jim k němu sílu a celému světu dej požehnání pramenící ze změny života směrem k Lásce. Prosíme Tě Pane za všechny trpící - nemocné, osamělé, hladovějící, bezdomovce, lidi ve válkách, za ty, kdo nenávidí - pomoz, Pane, smiluj se. Prosíme Tě za nás, kdo jsme tu shromážděni, za celý náš sbor a naše přátele, za naši církev i všechny ostatní církve, za všechny lidi, za celý svět. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.