[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text Mt 6, 9a

(předneseno při bohoslužbě 14. 9. 2003 )

Otče náš, jenž jsi na nebesích

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

ráda bych se v následujících týdnech a měsících s vámi postupně zamýšlela nad slovy Modlitby Páně, modlitby, kterou většinou známe pod názvem Otčenáš, modlitby, kterou nás naučil sám Pán Ježíš, modlitby neobyčejně krásné a hluboké.

Pán Ježíš říká svým učedníkům: Modlete se. Nejdřív se tedy pojďme zamyslet nad modlitbou obecně. Chci se spolu s vámi na chvilku pozastavit nad tou úžasnou výsadou, nad tou úžasnou milostí, nad tím úžasným darem, který je nám lidem dán, a to, že se smíme modlit.

Je to úžasné hned z několika důvodů. Zaprvé proto, že nikdy, ani v největší samotě, nejsme skutečně osamělí. Vždy je s námi Bůh, a my s Ním smíme hovořit. Smíme s Ním hovořit kdykoli. Ve dne i v noci. Vždy je na příjmu, vždy je připraven se nám věnovat, nikdy nemá obsazeno, nikdy se nám neozve: Nezavěšujte, prosím, jste v pořadí nebo: Volaný účastník je dočasně nedostupný, zavolejte, prosím, později. Smíme s Ním hovořit kdekoli. Žádné místo není nedůstojné našeho rozhovoru s Bohem, modlitba je stejně tak požehnaná v kostele, v lese či třeba na záchodě... Smíme s Ním hovořit o čemkoli. Není žádné téma, které by bylo v tomto rozhovoru tabu. Modlitba je dále úžasná v tom, že je to skutečně rozhovor. Můžeme mít jistotu, že nemluvíme do prázdna. To když mluvíte s nějakým člověkem, tak se vám může stát, že ten člověk vám přikyvuje, vypadá to, že vám naslouchá, ale přitom může být myšlenkami někde úplně jinde. To se vám s Bohem stát nemůže. Ten je v rozhovoru vždy plně soustředěn na vás. Také máte jistotu, že to, s čím se Mu svěřujete, plně chápe, a také, že to chápe nezkresleně, že to chápe tak, jak to myslíte, že to nepochopí špatně. No dobře, namítnete mi možná, to je sice hezké, že mi takhle naslouchá a rozumí, ale stejně mám pocit, že to není dialog. Vždyť On mi neodpovídá! Neodpovídá? Když zůstaneš nějaký čas v tiché - či hlasité - to je jedno - modlitbě, rozhovoru s Bohem, a vyprávíš Mu třeba o svých starostech, prosíš Ho o radu, věř, že na tvé otázky má Bůh odpověď. Buď ji nalezneš v Bibli - tam je napsáno mnoho Božích slov, mnoho Božích odpovědí na tvé otázky, na tvé starosti, mnoho moudrých rad, mnoho slov potěšení, povzbuzení, napomenutí... Nebo ti Bůh pošle do cesty bratra či sestru, přítele, faráře... zkrátka nějakého člověka, jehož ústy ti odpoví na tvé otázky, dá ti radu či povzbuzení... Nebo to udělá přímo, sám, bezprostředně... Určitě to každý z vás už někdy prožil, ten zvláštní pocit, ne, to není pocit, to je něco mnohem hlubšího, že po chvíli modlitby jste najednou VĚDĚLI, co udělat, jakou cestou se dát, nebo že jste prožili utěšení, jako když matka těší své dítě, a najednou už jste neplakali...

Dále je modlitba úžasná v tom, že smíme mluvit s Bohem. Zaprvé - že Bůh není jen něco, nějaký princip či smysl, co nás přesahuje, nýbrž že je živá osobnost, osobnost, která má vztah s námi - živými osobnostmi. Tedy že můžeme mít s Bohem vztah. To je úžasné. Smíme s Ním mluvit... Vlastně člověk může těžko mluvit o Bohu. Co o Něm víme? Ale můžeme - smíme - mluvit s Ním. Tak je nám nejblíže, tak jsme Mu nejblíže, tak Ho nejlépe poznáváme, když mluvíme s Ním. To říká i Karl Barth: "Vážně, ve vlastním smyslu a přesně, mohou křesťané, má-li jít o Boha, mluvit nikoli o něm, nýbrž jenom k němu." A ještě jeden důvod, proč je modlitba tak úžasná a proč nám může tolik dát. Modlitba nás buduje. Buduje náš charakter. Učí nás odhlížet od nás samotných, učí nás, že nejsme středem světa, nýbrž že je tu Někdo, kdo je vyšší, kdo je moudřejší. Je to náš Otec. K Němu se máme obracet, Jeho máme uctívat, na Jeho rady máme dát.

Pán Ježíš říká svým učedníkům: modlete se takto. A následuje Modlitba Páně. Co znamená to slůvko takto? Chtěla bych upozornit na rozdíl mezi slovem takto a slovem toto. Kdyby tam bylo slovo toto, byla by zdůrazněna důležitost modlit se přesně těmi slovy, která tu Pán Ježíš říká. Ovšem slovo toto tu není. Je tu slovo takto. To znamená, že zde Pán Ježíš zdůrazňuje, že se máme modlit v tom smyslu, v tom Duchu, v těch intencích, jako je ta modlitba, kterou On nám přináší a přednáší. Modlitba Otčenáš je krásná a hluboká. Je dobré a požehnané se ji modlit, pokud skutečně myslíme na to, co říkáme. A také je to úžasná škola modlitby. Vnikneme-li do toho, co všechno v sobě modlitba Páně nese, pochopíme, jak - ne jakými slovy, to pak už přestane být důležité, ale jak - to znamená v jakém postoji srdce, s jakým vztahem k Bohu, k jakému Bohu, kdo je On, se modlit, za co se modlit... zkrátka naučíme se modlit. Naučíme se hovořit s Bohem. Ano, hovořit je třeba se naučit, vždyť když se člověk narodí, také neumí ani slovo. To až rodiče ho to učí. A většinou první slovo - alespoň co jsem tak slyšela od většiny žen, většinou první slovo, které ten malý človíček vysloví, bývá: máma. A brzy potom: táta. Ano, je potřeba začínat od úplných začátků. Od toho nejdůležitějšího. Malý človíček pochopí, že ti nejdůležitější, ti, na nichž jeho život zcela závisí, jsou máma s tátou. A k tomu nás vede i Pán Ježíš. Proto nás učí říkat, modlit se: Otče! Vlastně spíš: táto, tatínku - protože to je oslovení, jímž bývá oslovován otec dětmi v rodinách. Jak něžné oslovení, jak blízké, jak důvěrné oslovení - tatínku... A také - maminko! Neboť Bůh není jen náš Otec, ale i naše Matka. Bůh je Duch, a není tedy ani rodu mužského ani rodu ženského. Bůh má v sobě atributy jak otce, tak i matky. Vyjádření Otec je v Bibli užíváno, neboť byla sepsána v patriarchální době. Ovšem i tak můžeme v Bibli najít verše, které nám ukáží, že Bůh má charakter jak táty, tak i mámy. Například: "I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme." (Ž 27,10). Nebo: "Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu." (Iz 49,15). Nebo další: "Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. V Jeruzalémě dojdete potěšení." (Iz 66,13). A ještě jeden příklad - tentokrát z NZ: "Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, ale nechtěli jste!" (L 13,34). Ano. Bůh je náš Otec i naše Matka. Tatínek i maminka. To je Ježíšovo poselství. Ten svatý, nekonečný Bůh, který stvořil celý vesmír, je tvůj Otec, je tvá Matka. Není ti vzdálen, nejen že Jej smíš nazývat svým Otcem a sebe Jeho dítětem, ale ty jím skutečně jsi... jsi Jeho milované dítě... ve všech svých starostech a úzkostech se smíš tulit k Bohu jak dítě do náručí matčina...

Bůh je tvůj otec. To je krásné. Ovšem, když si vzpomeneš na svého otce, je skutečně tak krásné, že Bůh je tvůj otec? Co když měli někteří z nás takového otce, ke kterému by Boha rozhodně nepřirovnali? Třeba otce, který je mlátil? Kterého se báli? Nebo matku, která je nepřijímala takové, jací jsou, jejíž lásku si museli stále něčím zasluhovat? Ne, o takovýchto rodičích Pán Ježíš nemluví, k nim Boha nepřirovnává. Náš nebeský Otec není panovačný a zlý otrokář. Není to ani macecha od Popelky. Toho se bát nemusíme. Jak je psáno v listu Římanům v 8. kapitole, 15. verši: "Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!" Dokonce ani naše hříchy nemohou způsobit, že by nás přestal milovat. On je takový otec, že když zhřešíme, tak se nás naopak svou láskou snaží přivést k lítosti a pokání a nápravě, protože touží se nad námi smilovat. Přečtěme si z knihy proroka Jeremiáše z 31. kapitoly verš 20.: "Což je mi Efrajim syn tak drahý, dítě mého potěšení? Kdykoli však o něm mluvím, znovu a znovu si ho připomínám. Proto je mé nitro nad ním zneklidněno. Slituji, slituji se nad ním, je výrok Hospodinův." Bůh je takový Otec, který ještě než k Němu přijdeme a řekneme: Otče, odpusť, už nám sám běží naproti. Jak to čteme v Lukášově evangeliu v 15. kapitole, 20.-24. verši: "I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.´ Ale otec rozkázal svým služebníkům: `Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.´ A začali se veselit." Náš nebeský Otec je také velmi moudrý a velkorysý. Není vůbec malicherný, nedá na první dojem. Ukažme si to na příkladu z Matoušova evangelia, 21. kapitola, 28. - 31. verš, kde čteme: "Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: `Synu, jdi dnes pracovat na vinici!´ On odpověděl: `Nechce se mi.´ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: `Ano, pane.´ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?" Odpověděli: "Ten první!" Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království." Ano, takhle moudrý, velkorysý a skutečně spravedlivě hodnotící je náš nebeský Otec.

Co dále bychom si ještě o našem nebeském Otci řekli? Třeba to, že se o nás stará, že ví, co potřebujeme, a chce nám to dávat, a že zvláštním způsobem je zejména Otcem těch nejpotřebnějších. Připomeňme si, co je psáno v Matoušově evangeliu, v 6. kapitole, 32. verši: "Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete." A v 68. žalmu v 6. verši čteme: "Otec sirotků, obhájce vdov je Bůh v obydlí svém svatém." Náš nebeský Otec je moudřejší než my. A proto nad námi bdí a když vidí, že máme tendence sejít z cesty Lásky na nějakou špatnou cestu, snaží se nám to jemně naznačit a svou něžnou rukou nás zavést zpět. Ale my jsme někdy tak tvrdohlaví, a vůči Bohu tak nevděční, jak to vyjadřuje třeba 4.-5. verš 3. kapitoly knihy proroka Jeremiáše: "Což ani teď ke mně nezvoláš: »Můj Otče, tys byl vůdce mého mládí«? Ale říkáš: »Bude mě na věky hlídat, ustavičně stát na stráži?«" Ale uvědomme si, jak by to s námi dopadlo, kdyby Hospodin ustavičně nad námi nebděl. Vezměme si třeba jen takovou maličkost. Kdyby Bůh nebyl strážcem našich rtů. Co bychom kolikrát napovídali za zlá slova vůči našim bližním... Ale Bůh je to, který nás zastaví, když se zastavit necháme... A tak dále, a tak podobně... My potřebujeme radu, potřebujeme i domluvu a napomenutí, potřebujeme slyšet: Ne, tohle ti nedám, to pro tebe není dobré. Jak čteme ve 12. verši 3. kapitoly knihy Přísloví: "Vždyť Hospodin domlouvá tomu, koho miluje, jako otec synu, v němž nalezl zalíbení." Představte si třeba, že otec spatří, jak dítě bere do ruky sirky a chce si s nimi hrát. Tak přeci mu je nenechá...

Tedy z toho, co jsme si zatím o našem nebeském Otci řekli, vidíme, jak je úžasný. Ale my si toho kolikrát nevážíme, a vůbec se k Němu jako k Otci nechováme. Nemilujeme Ho, nehovoříme s Ním, nedbáme Jeho moudrých rad. Přečtěme si alespoň tři krátké Otcovy povzdechy, a zamysleme se nad tím, jak nevděčné a nehodné jsme často děti... První Otcův povzdech je z knihy proroka Jeremiáše, 3. kapitola, 19. verš: "Řekl jsem: "Jak tě mám připojit k synům a dát ti tu přežádoucí zemi, skvostné dědictví zástupů pronárodů? Domníval jsem se, že mě budeš nazývat Otcem a nebudeš se ode mne odvracet." Další Otcův povzdech je z knihy proroka Malachiáše, 1. kapitola, 6. verš: "Syn ctí svého otce a služebník svého pána. "Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně?" A třetí Otcův povzdech je zapsán v 5. knize Mojžíšově, ve 32. kapitole, 6. verši: "Takto odplácíte Hospodinu, lide zbloudilý a nemoudrý? Cožpak není on tvůj Otec? Vždyť mu patříš. On tě učinil a zpevnil." Kéž bychom se nad sebou skutečně zamysleli, začali si vážit toho, jak báječného máme Otce, a začali Ho brát vážně. A také kéž bychom se Mu toužili podobat! On po tom touží, abychom se Mu podobali. Znáte snad nějakého otce, který by netoužil, aby se mu dítě podobalo? A v čem se máme zejména podobat svému nebeskému Otci? Zejména v Lásce a milosrdenství - protože to jsou jeho nejdůležitější vlastnosti. V Matoušově evangeliu v 5. kapitole, 44.-45. verši čteme: "Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé." A v Lukášově evangeliu v 6. kapitole 36. verši čteme: "Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec."

A ještě něco o našem nebeském Otci. Uvědomujeme-li si, že On je náš milující Otec, že On je náš stvořitel, náš nejvyšší rádce, naše nejvyšší autorita, uvědomíme si také, že se nemusíme a ani nemáme slepě podřizovat jiným, nižším autoritám - a to zejména tehdy, když mluví v rozporu s Bohem. Přečetla bych k tomuto tématu opět pár příkladů: Jr 2, 26-28: "Jako je zahanben dopadený zloděj, tak propadne hanbě dům izraelský i s králi a velmoži, s kněžími a proroky. Dřevu říkají: »Ty jsi můj otec« a kameni: »Ty jsi mě zplodil«, a ke mně se obracejí zády, nikoli tváří. Ve zlý čas volají: »Povstaň a zachraň nás!« Kde jsou tví bohové, které sis udělala? Ať vstanou a zachrání tě ve zlý čas, vždyť máš tolik bohů kolik měst, Judo." Těmi modlami, těmi falešnými bohy, falešnými otci, mohou být peníze, moc, úspěch v zaměstnání, sex či cokoli jiného." Další citát - Iz 63,16: "Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno." Tradice je dobrá věc. Abraham, Izák a další praotcové jsou nám v mnohém příkladem. Stejně tak i Jan Hus, Jan Amos Komenský či Martin Luther. Mnoho pravdivého nám řekli o Bohu. Ovšem nad ně všechny je ten jediný, který je cesta, pravda i život, ten, v Němž jediném je spása: Ježíš Kristus. Další citát - Mt 23,9: "A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský." Ani farářům se nemá říkat Otče. Například v katolické církvi však dosud toto oslovení přetrvává. Ovšem i tam už občas zablýsknou světýlka návratu k biblickému pojetí pastýře. Jeden můj známý, katolický farář, když ho někdo osloví: "Otče," říká: "Já nejsem žádný otec, já jsem bratr Tomáš." Tak to má být. Ve sboru jsou si všichni rovni. I farář je jen ospravedlněný hříšník, a farářem je proto, že ho k tomu Bůh povolal, tak jako někoho povolal za učitele, jiného za lékaře a podobně. A naopak i v protestantské tradici se občas stane nějaká úchylka směrem od biblického pojetí vedení. V jednom švýcarském protestantském klášteře žila sestra Basilea, která to společenství vedla. Napsala mnoho knih, kvalitní duchovní literaturu, ovšem co se mi nelíbilo, bylo, že si nechala říkat Matka Basilea, místo sestra Basilea. A ještě jeden citát k tomuto tématu - L 2, 48-49: "Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: "Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali." On jim řekl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?"" Ano, rodiče máme ctít. Ovšem stane se, že rodiče mají o našem životě - o naší životní cestě, o našem povolání, o našem partnerovi a podobně - jinou představu, než má Bůh, náš Otec. A pak je třeba se vší úctou a láskou, ale přitom jednoznačně, říci: Promiňte, ale já musím a chci plnit vůli Boží. Tolik tedy k nebeskému Otci.

Nyní se chci zamyslet nad slůvkem: náš. Otče náš. Tak jak jsem již na začátku tohoto kázání řekla, že modlitba Páně je odhlédnutím od sebe k Bohu, tak nyní dodávám, že modlitba Páně je odhlédnutím od sebe k druhým lidem. Když má dítě sourozence, učí se myslet nejen na sebe, na své potřeby, na své zájmy, zájmy, ale i na své sourozence, na jejich potřeby, na jejich zájmy. Modlitba Páně nám připomíná, že tu na světě nejsme sami, že jsme byli stvořeni jako bytosti společenstevní, že jsme byli stvořeni pro lásku. Není rozporu mezi tím, že jsem individuum a mezi tím, že jsem člověk společenstevní. Do společenství totiž přicházím jako individuum a moje individualita se ve společenství nerozplývá, nýbrž dává se mu do služeb a tím roste a vyspívá. Modlitba Páně nám připomíná, že všichni lidé jsou bratři a sestry, neboť mají společného nebeského Otce. Když si toto v plnosti uvědomme, jímá nás hrůza: Jak může bratr bratra nechat na pospas bídě, vykořisťovat či dokonce zabíjet, jak se tomu stále děje? K tomu bych uvedla dva biblické verše. Mal 2,10: "Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh? Proč jsme vůči sobě věrolomní a znesvěcujeme tak smlouvu svých otců?" A 2 S 2,26: "Abnér zavolal na Jóaba: "Což musí meč požírat nepřetržitě? Nevíš, že nakonec zůstává jen hořkost? Kdy konečně poručíš lidu, aby se vrátil a nehonil své bratry?""

Otče náš, jenž jsi na nebesích... Kde Bůh přebývá? Co jsou to ta nebesa? Není to ani atmosféra naší Země, není to ani vesmír. V knize Job ve 22. kapitole 12. verši čteme: "Což není Bůh vysoko nad nebesy?" A v 1. knize královské v 8. kapitole 27. verši čteme: "Ani nebesa nebes tě nemohou pojmout." A kde to tedy vlastně náš Otec přebývá? Tak předně - proč se v Bibli tak často píše, že Bůh je na nebesích? K dopátrání se toho nám může pomoci třeba verš 9 z 55. kapitoly knihy proroka Izajáše: "Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše." Tedy pisatelé Bible chtěli vyjádřit, že podobně, jako jsou pro ně neprobádatelná nebesa, tak je pro ně neprobádatelný a neskonale vyšší nežli oni Hospodin. A jak to vyjádřil Kant - hvězdné nebe je to, co nás přivádí vždy znovu a znovu k úžasu. A divíme se, že pisatelé Bible to pociťovali podobně, a přirovnávali nebesa k Božímu sídlu? Ale je to jen připodobnění. Zemská atmosféra ani vesmír místem Božího přebývání nejsou. Stejně tak jako není místem Božího přebývání nějaký kostel, hora či město. Přečtěme si k tomu dva biblické texty. První je z knihy proroka Izajáše, 66. kapitola, verš 1.: "Toto praví Hospodin: "Mým trůnem jsou nebesa a podnoží mých nohou země. Kdepak je ten dům, který mi chcete vybudovat? Kdepak je místo mého odpočinutí?" Druhý text je Nového Zákona, z Janova evangelia, 4. kapitola, 21. a 23. verš: "Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili." Ano, Bůh je Duch a přebývá v duchovní dimenzi. Já tomu říkám 5. dimenze - dimenze Lásky. A milujeme-li, Bůh si může udělat svůj příbytek i v našem srdci. Jak čteme v Janově evangeliu ve 14. kapitole, 23. verši: "Ježíš mu odpověděl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek." Ale slovo nebesa chce vyjádřit ještě něco dalšího. Chce vyjádřit, že Bůh je ten, který je. Je svatý, nemůžeme Ho obsáhnout, nemůžeme Jím manipulovat. On je svůj, tajemný, jiný, než si Ho představujeme, přesahuje nás, ale zároveň je nebe na zemi tam, kde jsme s Ním, kde Ho milujeme a kde se milujeme navzájem. Tedy vzývejme Boha, našeho Otce, milujme se navzájem, a budeme prožívat už teď nebe...

Pomodleme se:

Bože, náš laskavý Otče, děkujeme Ti za to, že Tě smíme nazývat svým Otcem, svým Tatínkem, a že jsme Tvé děti. Děkujeme Ti za Tvou něžnou, laskavou mateřskou náruč i za Tvou moudrou a laskavou otcovskou výchovu. Děkujeme Ti za Tvou péči, za Tvé slitování, a hlavně za Tvou Lásku. Prosíme, dej, ať se Ti podobáme, jako děti svému Otci. Prosíme Tě též za to, abychom nemysleli jen na sebe, ale na všechny lidi. Neboť všichni jsme Tvé děti. Prosíme Tě za všechny trpící - nemocné, osamělé, hladovějící, bezdomovce, lidi ve válkách, za ty, kdo nenávidí - pomoz, Pane, smiluj se. Prosíme Tě za nás, kdo jsme tu shromážděni, za celý náš sbor a naše přátele, za naši církev i všechny ostatní církve, za všechny lidi, za celý svět. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.