[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text Mt 6,11

(předneseno při bohoslužbě 26. 10. 2003 )

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

o dvou posledních nedělích jsme se společně zamýšleli nad Boží vůlí. Dnes přejeme k další prosbě Modlitby Páně, a to jsou slova: Náš denní chléb dej nám dnes, ve zlidovělé formě modlitby známá jako: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Možná by se to mohlo zdát jako velký skok, od takových záležitostí, jako je Boží jméno, Boží království a Boží vůle, k našemu lidskému pokrmu, ke chlebu. Ovšem v podstatě to žádný skok není. Jako předchozí prosby, i tato se týká Boha, a jako tato, i předchozí prosby se týkají nás. Neboť Bůh a my, Jeho vůle a naše potřeby, Jeho království a nasycení hladových, to vše je u Boha v jednotě. To jen my často rozdělujeme na to, co je Boží a co je naše, a zapomínáme, že vše, co je naše, náleží především Bohu, a na druhé straně, že na všem, co je Boží, máme skrze Ježíše Krista podíl i my. Zní to až neskutečně, a člověku až mrazí v zádech, když na to jen pomyslí. Ale je to tak. Přečtěme si dva verše, které na toto podivuhodné zaslíbení ukazují - Ř 8,32: "On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?" a Ř 8,17: "A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy." Tedy pro Boha není menší záležitostí nasycení hladových než posvěcení Jeho jména. Ovšem my lidé jsme často takoví extrémisté - buď nám přijde hloupé prosit "velikého" Boha o tak "přízemní" věci, jako je chléb, a nebo nám naopak touha po hmotných statcích přeroste přes hlavu a stane se pro nás přednější než čest Božího jména a naplňování Boží vůle. Tolik tedy k úvodu, abychom nebrali Modlitbu Páně jako nějakou rozdělenou modlitbu, kde v první části jde o věci Boží a v části druhé o věci lidské.

Ale nyní již ke chlebu. Co je myšleno slovem chléb? Je myšlen jen chléb, nebo i něco víc? A co všechno to pro nás znamená? Jak víme, tak evangelium, Boží slovo, má většinou více vrstev. Začněme je tedy odkrývat i v dnešním textu, a konkrétně ve slově chléb. Tedy v první řadě chléb znamená skutečně chléb. Chléb jako to nejzákladnější jídlo. Když už nemáme ani na chleba, je to skutečně zlé. Když máme alespoň ten chléb, můžeme se jím nasytit a už nám nehrozí smrt hlady. Tedy Ježíš nás učí modlit se za chléb. To je důležité. Ne za maso, ne za čokoládu - to když je, je to fajn, ale není to k životu nutné, ale chleba ano. Tedy Ježíš nás učí modlit se o chléb a zároveň s ním i o všechno, co skutečně potřebujeme k životu. O jídlo, oblečení, střechu nad hlavou, lékařskou péči, mír... Ovšem rozsah toho, co skutečně potřebujeme k životu, je individuální. Třeba člověk žijící v tropech potřebuje k přežití více vody, člověk žijící při severním pólu více tepla, člověk nemocný léky, člověk trpící osamělostí blízkou duši... a tak dále, a tak podobně. Jen Bůh dokonale ví, co skutečně potřebujeme, a my se Ho na to máme ptát a pak se o to modlit a o to usilovat. Tedy poznáš-li například, že ke svému životu skutečně potřebuješ nové boty, protože ty staré máš už několik let a už ti do nich teče, modli se o ně. Ovšem poznáš-li, že ke svému životu nutně potřebuješ půl šatníku rozdat, protože už máš moc věcí a někteří tví bližní - třeba bezdomovci - jich mají naopak nedostatek a to není fér, modli se za sílu se těch věcí zbavit a za moudrost, komu je dát. Ano, k životu totiž nepotřebujeme jen věci hmotné - jak říká Pán Ježíš - nejen chlebem živ jest člověk, nýbrž i statky duchovní - a to především Lásku. Máme-li Lásku a snažíme se ji žít, můžeme být šťastni. A štěstí člověk k životu také nutně potřebuje. Ovšem ne nějaké povrchní, vnější štěstí, nýbrž to, které pramení z Lásky - od Ježíše darované a druhým lidem předávané. O to všechno tedy Boha prosíme, prosíme-li Jej o chleba.

Ale pojďme dál, pojďme ke slovu, které kraličtí překládají jako vezdejší, a ekumenický překlad jako denní. Z těch dvou překladů je příhodnější překlad vezdejší, a to z toho důvodu, že nevíme přesně, co to slovo vezdejší znamená, a jeho význam spíše tušíme. Podobně je tomu totiž se slovem, které na tomto místě nalézáme v originále Nového Zákona, tedy v řečtině. Jde o slovo epiousion. Toto slovo se v celé Bibli vyskytuje jen na tomto místě a kromě ještě jednoho výskytu v jakémsi sekulárním spisku se s ním nikde jinde nesetkáváme. Nevíme tedy přesně, co znamenalo. V souvislosti s oním již zmíněným výskytem v sekulárním pramenu se vysvětluje toto slovo jako určení dávky potravin na jeden den, denní příděl na výživu vojáka. Další pokus objasnit význam tohoto slova souvisí se slovem epiousa, což znamená zítřek. V tomto kontextu by slovo epiúsion znamenalo zítřejší. Chléb na zítřek dej nám dnes. Tomuto překladu a výkladu ovšem odporují slova Pána Ježíše, který říká: "Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení." (Mt 6,34). A konečně je možno toto slovo odvozovat od řeckého slova úsia, což je podstata či bytí. To znamená, že prosíme o chléb, který je pro nás podstatný, potřebný k našemu bytí. Já osobně se kloním právě k tomuto výkladu, neboť tento nejlépe koresponduje s významem, jež má toto slovo na již zmíněném papyru ze sekulární oblasti, to znamená příděl potravy potřebné na jeden den. To souvisí i s dalším slovem v této prosbě, a to se slovem dnes. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Proč nás Pán Ježíš učí prosit o vše potřebné k životu jen na jeden den, a další den znovu? Domnívám se, že je to proto, abychom se naučili žít v přítomnosti. Žít přítomný okamžik. Žít dnešní den. Žít ho s Bohem, v důvěře v Něj. S Jeho pomocí a v Jeho síle řešit problémy, které se vyskytnou. Řešit dnešní starosti, radovat se z dnešních radostí. A nebát se předem zítřka. Stejně nevíme, co nám přinese, tak proč se bát dopředu? Změním tím něco? Ne, akorát budu zbytečně vynervovaná. A co když zrovna zítra mně nic špatného nepotká, naopak, co když na mne čekají samé příjemné věci? Uvidíme, nechme se překvapit. Dnes však žijme dnešek...

Další slova, nad kterými bych se s vámi ráda zastavila, jsou slůvka náš a nám. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Tato slůvka jsou sice malá, ale mají velký význam. Ukazují nám totiž na společenstevní a společenský rozměr křesťanského života. Křesťan nemá myslet jen na sebe - neboť to je v pravém rozporu se smyslem křesťanského života. Křesťan má být otevřený pro své bližní. Má mu záležet nejen na sobě, nejen na své rodině, ale na všech lidech. A všem má vyprošovat od Boha chléb a pomáhat, aby se k nim přes všechny překážky, které Bohu klade do cesty ten zlý, aby se k nim ten chleba dostal. Pomáhat jak tím, že se s druhými rozdělí, o co se jen rozdělit může, tak tím, že se bude aktivně zasazovat a usilovat o takový sociální systém, v němž každý dostane, co potřebuje k životu. Tolik tedy k oněm malým, leč nesmírně důležitým slůvkům - náš a nám.

A konečně k poslednímu, rovněž krátkému, ale rovněž nesmírně důležitému slůvku: dej. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Slovo dát, darovat, evokuje naši závislost na tom, jehož o něco prosíme. Ano, ať se nám to líbí nebo ne, a nevím, proč by se nám to líbit nemělo, jsme na Bohu závislí. Celý náš život je na Něm závislý. Chléb sice upeče pekař, ovšem ten potřebuje mouku a aby byla mouka, je potřeba obilí, a aby vyrostlo a uzrálo obilí, je třeba půdy a deště a slunce - a to všechno dává Bůh. Ano, Bůh udržuje při chodu celý vesmír, tedy i naši modrou planetu, a udržuje při životě i nás, lidi. Lidstvo jako celek, jako biologický druh, ale i každého člověka jednotlivě. O každého člověka má péči. Pocit závislosti na někom není zcela příjemný. Ovšem závislost na Bohu nezotročuje, nýbrž naopak osvobozuje. Osvobozuje nás jednak k pokoji a jednak ke svobodě od závislosti na lidech. Nejprve k tomu pokoji. Víme-li, že jsme v celém svém životě závislí na Bohu, můžeme mít v srdci pokoj. Nemusíme se bát o své živobytí, protože je v rukou toho nejlepšího hospodáře. Můžeme si být jisti, že bude-li to jen trochu možné a neseberou nám chléb lidé, tak k nám od Boha dorazí. Ne koláče, to ne, ale chléb ano. Tedy můžeme být v srdci pokojní a bez úzkostného strachu o budoucnost. A druhá věc - závislost na Bohu nám dává svobodu od závislosti na lidech. Jistě znáte přísloví: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Ovšem víme-li, že skutečným naším živitelem, tím, kdo nám dává vše, co potřebujeme, není náš zaměstnavatel, ba ani stát, nýbrž Hospodin, nemusíme se klepat o práci a dělat kvůli zaměstnavateli kompromisy se svým svědomím, nýbrž smíme žít autentický křesťanský život beze všech existenčních strachů. Vždyť naše existence, a to nejen ta časná, nýbrž i ta věčná, je zakotvena Bohu a svázána s Ježíšem Kristem. Tedy čeho se bát? A ještě něco ke slůvku dej. Bůh nám vše dává zdarma. Darem. Svou Lásku, svou milost, vše, co skutečně potřebujeme. Nemusíme si to ničím zasloužit. Dává nám to čistě ze své nekonečné Lásky. To je také úžasně osvobozující vědomí. A další věc - je psáno: zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. To znamená, že máme jednak žít nekonzumním způsobem života, a jednak máme usilovat o takovou společnost, v níž by základní vazbou mezi lidmi nebyly peníze, nýbrž v níž by měl každý, co potřebuje, neboť taková je Boží vůle, tedy o společnost, v níž hlavní místo má Láska. Toto naše společné zamyšlení bych ukončila krátkou modlitbou - modlitbou, jež pochází z Latinské Ameriky: Ó Pane, dej těm, kdo mají hlad, chléb, a nám, kdo chléb máme, dej hlad po spravedlnosti. Amen.