[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text 1 Tes 4, 13-18

(předneseno při bohoslužbě 2.11. 2003 )

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

dnes slavíme památku zesnulých. Je krásné a symbolické, když tato památka připadne na neděli, den, kdy si připomínáme vzkříšení Pána Ježíše Krista. Tak je tomu dnes. Smutek a stesk po těch, s nimiž jsme se museli rozloučit, po rodičích, příbuzných, přátelích, je umenšován a tišen vírou, že toto naše rozloučení je jen nakrátko, a že tak jako vstal z mrtvých Pán Ježíš, vstanou z mrtvých i naši blízcí. Smrt je zlá, ale díky Pánu Ježíši již ztratila své bezedné zoufalství, svou definitivnost. Jak čteme v 1. listě Korintským v 15. kapitole, 55.-57. verši: “Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?´ Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!” Nebo jak čteme o Pánu Ježíši v 2. listě Timoteovi v 1. kapitole, 10. verši: “On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.”

Apoštol Pavel píše: “Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději.” Slovo nevědomost - řecky agnoein, neznamená nevědomost intelektuální, nýbrž náboženskou. Protože po stránce intelektuální nelze mluvit o vědomosti či nevědomosti ve věcech života po smrti. Z hlediska rozumového nemůžeme vědět, že Bůh je a že je posmrtný život a vzkříšení, ani nemůžeme vědět, že Bůh není a že není posmrtný život a vzkříšení. Tyto věci totiž nejsou záležitostí rozumu, intelektu, nýbrž jsou záležitostí víry. Ale nejen tyto věci jsou záležitostí víry. Rozumovému uvažování se vymykají například také otázky, zda mne mají moje matka, můj manžel, moje dítě, rádi - to nemůžeme vědět - vědět ve smyslu racionálním, tomu můžeme “jen” věřit, ale ono to není jen, neboť člověk tomu sice věří, ale svým způsobem - způsobem víry, nikoli racionálním, svým způsobem to ví. A spousta dalších věcí v životě člověka - možná víc, než bychom tušili, je záležitostí určitého druhu víry. Apoštol Pavel tedy píše, že nás nechce nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli. Doslova usnuli. A už by v podstatě nemusel pokračovat, neboť je logické, když používá slova usnuli, že když usnuli, tak se zas jednou probudí. Už to samotné slovo usnuli nás může naplnit nadějí. Ale Pavel ví, že velký zármutek - a smrt způsobuje velký zármutek, že velký zármutek chce velké povzbuzení. Proto pokračuje. Nechce, abychom se rmoutili jako ti, kdo neznají naději. Samozřejmě, že se rmoutíme. I pro věřícího člověka je smrt bolestivá. Ovšem, jak již jsem řekla na začátku, tak ve světle naděje na vzkříšení přestává být smrt fatální, osudovou, konečnou a nezvratnou záležitostí. Proto člověk, který zná naději vzkříšení, snáší ten zármutek lépe než člověk, který se domnívá, že smrt je totální konec. Já osobně už si ani neumím představit, že bych byla nevěřící. Každou chvíli mi umře někdo z přátel a já to vždycky úplně příšerně obrečím. Nevím, co bych dělala, kdybych byla nevěřící. To bych už z toho asi dávno zešílela. Nebo představa vlastní smrti. Neumím si představit, jak se s ní nevěřící lidé dokáží vyrovnat a jak s ní dokáží žít, když nevěří v nějaké pokračování... Vždyť každý člověk touží po věčném životě. Čteme o tom i v knize Kazatel, v 3. kapitole, 11. verši: “On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti...” Ta touha je Božím darem. A Bůh nedává touhu, aniž by ji chtěl zároveň naplnit. Bůh dává vše dobré. Dobrou touhu, víru, naději, Lásku, a naplnění toho všeho - věčný život.

Apoštol Pavel dále píše: “Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.” Možná, že si někteří z vás na základě těchto slov děláte starosti o své blízké, neboť zemřeli jako nevěřící. Ale - jak to víte? Jak víte, co prožívali v posledních chvílích svého života, když už byli takříkajíc Bohu tváří v tvář? Jak jsme si již řekli, každý člověk touží po věčnosti. A stejně tak každý člověk touží po Bohu. Někdo vědomě, jiný podvědomě. Ale touha po něčem, resp. po něčem či někom, co nebo kdo nás přesahuje, je vlastní všem lidem. Někdo má to štěstí, že během svého života uvěří v Boha, uvěří v Ježíše Krista. Ovšem jiní to štěstí nemají - z nejrůznějších důvodů. Buď že nikdy o Bohu a o Ježíši Kristu neslyšeli, nebo že o Něm slyšeli mluvit takovým způsobem nebo od takových lidí, že v Něj prostě uvěřit nemohli, důvodů může být více. Každopádně kdo žil svůj život podle svého svědomí, kdo miloval druhé lidi, kdo usiloval o dobro, o spravedlnost - ten vlastně směřoval k Bohu, k Ježíši Kristu. A to Bůh ví. A když k Němu někdo celý život směřuje, nemyslíte, že se mu dá nakonec nalézt? Tedy neměla bych obavy o ty, kdo zemřeli a o nichž jsme se domnívali, že zemřeli jako nevěřící, pokud žili dobrý život. Spíše bych měla obavy o ty, kdo se honosili vírou a přitom žili hůře nežli pohané... Spasení je totiž z milosti, z Lásky. A Bůh ví, kdo po ní v životě opravdu toužil. O to bych se opravdu nebála.

Nebojme se tedy, a těšme se. Těšme se na vzkříšení, na znovushledání. Ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Spolu s nimi a s Pánem. To je ono. Bůh a bližní. To je to, na čem záleží, tady i na věčnosti. Ne majetek, ne kariéra. To všechno pomine. Ale Bůh a bližní. To je také hlavní zvěst Pána Ježíše: “Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´.” A už jsme od mrtvých - respektive usnulých - opět zpátky na zemi. Máme milovat. Máme žít tak, abychom - až někdo z našich bližních zemře - abychom nemuseli litovat, jací jsme na něj byli, kolik lásky mu dlužíme... Ano, je hezké, dát na Dušičky na hroby našich blízkých kytičku. A na Vánoce a na Velikonoce a na narozeniny... Ovšem ještě více se máme snažit projevovat jim svou lásku, dokud jsou ještě mezi námi...

Milujme tedy. Boha a živé činnou Láskou, usnulé láskou očekávající znovushledání. A mějme naději ve vzkříšení všeho dobrého. Tím se vzájemně potěšujme.

Pomodleme se:

Milostivý Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, který je vzkříšení a život! Děkujeme Ti, že jsi věčným domovem pro všechny, kteří Tě hledají, pro všechny, kteří Tě hledají cestami roztodivnými, ale srdcem upřímným! Oslavujeme Tě za naději, kterou nám dáváš, když mluvíš o světle, které nehasne a o životě, který nekončí. Děkujeme Ti, že ve víře smíme vědět, že naši bližní, kteří zemřeli, nezemřeli na věky, ale jen spí a čekají na Tvůj budíček. Děkujeme Ti, že se smíme těšit na znovushledání s nimi a na věčný život s nimi a s Tebou. Prosíme Tě, Pane, dej nám sílu žít život Lásky, uč nás nepromarnit žádnou možnost, jak projevit svým bližním, dokud jsou mezi námi, Tvou i svou Lásku. Prosíme Tě, potěšuj všechny smutné, osamělé, pomáhej nemocným, umírajícím, ujmi se vdov, sirotků, bezdomovců... Prosíme Tě i za náš sbor, za naše nemocné - za Evičku, za Janu Turkovou, která má chřipku, prosíme Tě za naši církev, za všechny církve, za všechny lidi - věřící, aby svou víru žili, a nevěřící - aby Tě hledali a nalezli, prosíme Tě za mír a spravedlnost... Prosíme Tě Pane za celý svět, za celý vesmír. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.