[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text Mt 6,12

(předneseno při bohoslužbě 9.11. 2003 )

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

dnes se budeme zamýšlet nad odpuštěním. Nad Božím odpuštěním, nad lidským odpuštěním, nad zájmem či nezájmem o odpuštění, nad snahou či nechutí odpustit... Není náhodou, že prosba: Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám, není náhodou, že tato prosba následuje bezprostředně po prosbě: Náš denní chléb dej nám dnes. Jsou to v podstatě dvě stránky jedné mince. Protože tak jako je chléb základním a nepostradatelným pokrmem pro tělo, je odpuštění základním a nepostradatelným pokrmem pro duši. Denní odpuštění - tak jako denní chléb. Odpuštění přijímané a odpuštění dávané. To obé je nepostradatelným pokrmem pro duši člověka. Bez toho churaví, slábne, trpí. Denní chléb a odpuštění - pokrm pro tělo a pokrm pro duši. Dvě strany jedné mince, ale také dva patníky, o něž lze zakopnout, u nichž lze zůstat a nedostat se dál. Jsou totiž v tomto smyslu dva druhy extremistů - ti, kdož se zajímají jen o pokrm pro tělo - v lepším případě pro více lidí, v případě horším jen pro své vlastní, a na věci duchovní zapomínají, a ti, kdož se zajímají jen o duši - v lepším případě nejen o svou vlastní, v horším případě jen o svou vlastní, a na potřeby těla, na hmotné potřeby lidí, zapomínají. Kéž nenecháme hladovět lidských těl - svého vlastního ani druhých, ani lidských duší - své vlastní ani jiné.

Tedy odpuštění - základní potrava pro lidskou duši. Z Božího odpuštění jsme živi. Kdyby nám Bůh neodpouštěl naše denní provinění, kdyby nás za ně za trestal - kde bychom byli? “Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti,” (Ž 51,3) volá žalmista a s ním voláme i my, každý den, neboť víme, že Boží smilování, Boží odpuštění potřebujeme. A On se smilovává, on odpouští. “Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný,” (Ž 103,8) chválí Boha žalmista a s ním i my. Ano, Bůh je milosrdný, nemá zálibu v hněvu, odpouští každému, kdo svých hříchů lituje a o odpuštění Ho prosí. Ovšem jsou i tací lidé, kteří se domnívají, že odpuštění nepotřebují. Že nikomu nic zlého nedělají, že jsou dobří. A to nejsou jen lidé nevěřící - takovýchto samospravedlivých se najde žel mnoho i mezi lidmi věřícími - a to je pak dost velká tragédie. To je třeba známé Ježíšovo vyprávění o farizeovi a celníkovi v chrámě - jak ten farizej se před Bohem jen chvástal, jak je dobrý, a že není jako ten celník. Ovšem Bohem ospravedlněn vyšel z chrámu ten celník. S odpuštěním je to totiž tak, jak je psáno v 1. listě Janově v 1. kapitole, 8. -9. verši: “Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.” Tedy překážkou k Božímu odpuštění je pýcha. Ta se projevuje většinou tak, jako u již zmíněného farizeje. Ovšem známe ještě jiný, zvláštní, řekli bychom chorobný druh pýchy, a tím je přesvědčení, že mně nikdo, ani Bůh, nemůže hříchy odpustit. Mé hříchy jsou neodpustitelné. Je to jakási pýcha naruby. Pramení z určitého druhu soběstřednosti, zahleděnosti do sebe, do svého prožívání, zaměřenosti na své záležitosti, tedy i na své hříchy. Člověk postižený touto pýchou naruby je většinou člověkem trpícím různými pocity méněcennosti, a tak se jeho pýcha projeví u něj jediným možným způsobem - když nic jiného, tak aspoň v tomhle jsem extra. Mé hříchy mi nemůže nikdo odpustit, ani Bůh. Jsem prostě extra hříšník. To jsou tedy dvě formy pýchy. Ovšem snad většina lidí si uvědomuje, že se ne vždy chovají, jak by měli, že ne vždy a ne všechno v jejich životě bylo a je v pořádku, a vědomě či podvědomě touží po odpuštění, touží po smíření, touží po hlubinném pokoji duše. Tato jejich touha je může přivést k Bohu, což je ideální varianta. Ovšem když se k této variantě nepřikloní, je pravděpodobné, že je tato touha po odpuštění, přičemž nevědí, kde, u koho je nalézt, že je přivede k psychologovi či psychiatrovi. A v tom nejhorším, krajním případě, může tato touha po odpuštění a zároveň nevědět, kde ji najít, přivést člověka až k hluboké depresi a k pokusu svůj zoufalý život ukončit. A že zoufalství z nevyznaných a neodpuštěných hříchů může být pěkně velké, a může mít nejen psychické, ale i somatické důsledky a projevy, čteme v žalmu 32., 3.-6. verši: “Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: "Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti." A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj. Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt. I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne.” Opravdu je to úžasné vysvobození, když člověk uzná, že je hříšník, a zároveň pozná, že Bůh mu může a chce odpustit! Tolik tedy k prosbě odpusť, adresované našemu laskavému a milosrdnému nebeskému Otci.

Další slůvka, která zde slyšíme, jsou: nám a naše. Odpusť nám naše viny. Tato slůvka můžeme chápat čtverým způsobem - a dva z nich jsou zcela špatné. Za prvé je to postoj: odpusť nám. My jsme ti poměrně slušní, ne sice úplně bez hříchu, ale poměrně slušní, takže nám určitě odpustit můžeš. Tamtěm velkým hříšníkům ale neodpouštěj, to by nebylo spravedlivé, jak bychom k tomu přišli, my, kteří jsme z těch lepších, z těch hodnějších, kdyby stejně tak, jako odpustíš nám, kteří jsme jen trochu hříšní, kdybys stejně tak odpustil jim, kteří jsou hodně hříšní... A hřešili celý život a až teď se kají. A my ti celý život sloužíme, a ty že bys jim měřil stejným metrem, jako nám? Druhý nesprávný způsob je, že se sice modlíme Odpusť nám, ale v podstatě myslíme: Odpusť jim, těm druhým. Pane, my nejsme takoví hříšníci jako oni, nám skoro ani nemáš co odpouštět, ale odpusť jim, to oni to potřebují. Tolik je tedy k nesprávnému způsobu chápání a používání oněch slůvek nám a naše. A nyní ty dva správné způsoby. Jednak se těmito slůvky zařazujeme mezi ty, kdo nesou spoluzodpovědnost na bídném stavu tohoto světa, stavíme se do jedné řady se všemi ostatními hříšníky, a jednak se modlíme i za ty, kdo se nemodlí, prosíme o Boží odpuštění i pro ty, kdo o ně neprosí. Tak se modlí za izraelský lid třeba Nehemiáš: “Řekli mi: "Ti zbylí, kteří zůstali tam v té krajině a nebyly zajati, jsou vystaveni veliké zlobě a potupě. Jeruzalémské hradby jsou pobořeny a brány zničeny ohněm." Když jsem slyšel ta slova, usedl jsem a plakal. Truchlil jsem několik dní, postil jsem se před Bohem nebes a modlil se k němu. Říkal jsem: "Ach, Hospodine, Bože nebes, Bože veliký a hrozný, který zachováváš smlouvu a jsi milosrdný k těm, kdo tě milují a zachovávají tvá přikázání. Kéž je tvé ucho ochotné slyšet a oči tvé pohotové vidět, abys vyslyšel modlitbu svého služebníka, kterou se před tebou modlím ustavičně dnem i nocí za syny Izraele, tvoje služebníky. Vyznávám hříchy synů izraelských, kterých jsme se proti tobě dopustili; hřešili jsme i já a dům mého otce. Počínali jsme si vůči tobě hanebně, nezachovávali jsme přikázání, řády a práva, které jsi vydal svému služebníku Mojžíšovi. Rozpomeň se prosím na slovo, které jsi přikázal svému služebníku Mojžíšovi: »Zpronevěříte-li se, já sám vás rozptýlím mezi národy. Když se však obrátíte ke mně a budete má přikázání zachovávat a podle nich jednat, pak i kdyby někteří z vás byly zahnáni až na okraj světa, i odtamtud je shromáždím a přivedu na místo, které jsem vyvolil, aby tam přebývalo mé jméno.« Vždyť to jsou tvoji služebníci, tvůj lid, který jsi vykoupil svou velikou mocí a silnou rukou. Ach Panovníku, kéž je tvé ucho ochotné vyslyšet modlitbu tvého služebníka i modlitbu tvých služebníků, kteří usilují žít v bázni tvého jména.” (Neh 1, 3-11).

A nyní něco ke slovu viny. Odpusť nám naše viny. Různé výrazy, jež jsou v NZ v tomto smyslu použity, svědčí o původní aramejské podobě Modlitby Páně. Totiž aramejské slovo chóbá je významově bohaté. Znamená jak vinu, hřích, tak i dluh. Tato jeho významová bohatost se ukáže být důležitou zejména pro druhou polovinu dnes rozjímané prosby. Odpusť nám naše viny. Odpusť nám naše dluhy. Prosíme Boha o odpuštění vin, dluhů, jež máme vůči druhým lidem i vůči Němu samému. Ovšem tato prosba nemá být náhradu za odprošení toho, komu jsme ublížili, toho, vůči němuž jsme se provinili, vůči němuž máme dluh, ani náhradou snahy tuto svou vinu napravit, tento dluh vyrovnat. Bůh nám odpouští, vidí-li naši upřímnou lítost a snahu své viny napravit. Tak je tomu s našimi vinami, s našimi dluhy vůči bližním. Ovšem zcela jinak je tomu s naší vinou, s naším dluhem vůči Bohu. Zde je totiž třeba si uvědomit, že Bohu dlužíme ne nějaké výkony, ne dobré skutky, nýbrž sami sebe, svou Lásku. Vždyť jen považme, kolik On má Lásky vůči nám! To nemůžeme nikdy splatit... Ovšem našel se ten, který to splatil místo nás. Jednorozený Boží Syn, nevinný Ježíš Kristus. Jak je psáno v listě Koloským ve 2. kapitole, 14. verši: “Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.” Tedy prosíme-li Boha: Odpusť nám naše viny, a myslíme na náš dluh Lásky vůči němu, zároveň s tím děkujeme Ježíši za Jeho život Lásky až do krajnosti - za nás. A snažíme se na Jeho Lásku odpovídat i my životem Lásky.

A nyní již ke druhé části dnešní rozjímané prosby - jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. To je jeden možný překlad. Jiný možný překlad je: Jakož i my odpouštíme. Tedy buď čas minulý, nebo čas přítomný. Podle toho, z jakých rukopisů se to překládá. Ale na tom v podstatě tak nezáleží. Hlavní je, že Ježíš zde chce vyjádřit souvislost mezi Božím odpuštěním nám a naším odpuštěním druhým lidem. Blíže si můžeme tuto souvislost uvědomit na textu, který jsme dnes také četli, na Ježíšově podobenství o milosrdném králi a nemilosrdném služebníkovi. Král, když ho služebník prosil o strpění se splácením obrovského dluhu, tak obrovského, že by ho nikdy splatit nedokázal, král udělal víc, než to: Dluh mu odpustil. Sotva však od něj služebník vyšel, potkal svého kolegu, který mu dlužil naprostý pakatel. A začal na něm ten dluh vymáhat. A i když ho jeho kolega prosil o strpení, on byl nelítostný a dal ho vsadit do vězení. O tomto incidentu se dozvěděl král, zavolal si nemilosrdného služebníka, a řekl mu: Tak když ty takhle, tak to by nešlo. Já jsem se k tobě zachoval milosrdně, a tys to vůbec nevzal vážně, nepřijals mé odpuštění do svého života. Tak půjdeš do basy, ať máš víc času si o tom porozjímat. Podobně je tomu i s Božím odpuštěním a s naším odpuštěním. Bůh nám odpouští naše hříchy, litujeme-li jich a toužíme-li změnit svůj život k lepšímu. Ovšem pokud Ho o odpuštění prosíme a zároveň nejsme ochotni odpustit našim bližním, jejichž dluh, vina vůči nám je pakatel proti našemu dluhu vůči Bohu, tak to s tou lítostí a touhou po nápravě života nemyslíme asi příliš vážně... A když to nemyslíme vážně, nemůžeme čekat, že to Bůh vezme vážně... A to, co jsme si teď řekli, platí nejen o našem odpouštění vin těm, kdo se proti nám provinili, ale i v druhém smyslu slova, o odpouštění dluhů. Ano, když někomu půjčíme třeba nějaké peníze, a vidíme, že je pro něj velký problém nám je vrátit, nemáme je po něm vymáhat, ale máme mu je odpustit. Tolik tedy k odpuštění. A jak je to s námi? Dokážeme odpouštět, v teorii i v praxi, viny i peníze? Milujeme-li, a uvědomujeme si, jak moc Bůh odpouští nám, nemělo by to být těžké. V listě Efezským ve 4. kapitole 32. verši čteme: “Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.” Kéž se toho dokážeme držet. Posílením a nadějí nechť je nám Boží zaslíbení z knihy proroka Jeremiáše, 31. kapitola, 34. verš: “Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat."”

Pomodleme se:

Bože, náš milosrdný Otče! Tobě není zatěžko nám odpustit, když k Tobě přijdeme s opravdovou lítostí, neboť Ty jsi Láska a Láska touží odpouštět, Láska prahne po odpouštění. Díky Ti za to! Díky Ti za Ježíše, Tvého Syna, který sestoupil z nebeské slávy k nám na zem a žil život Lásky, žil a zemřel jako oběť za naše hříchy. A my to všechno vidíme a přesto nás to tak často nechává v hříšném klidu, nepohne to našimi srdci, a stále je nám zatěžko prosit o odpuštění a stále je nám zatěžko odpouštět... Prosíme, odpusť, smiluj se, obměkči svou Láskou a svým milosrdenstvím naše srdce... Prosíme Tě, Pane, za všechny, kdo nevěří či nedoufají ve Tvé odpuštění, prosím dej jim poznat svou odpouštějící Lásku! Prosíme Tě i za ty, kdo nedokáží odpouštět, nauč je to... Prosíme Tě za ty, proti kterým jsme se provinili, i za ty, kteří se provinili proti nám. Odpouštíme a prosíme za odpuštění. Prosme Tě též za všechny smutné, osamělé, pomáhej nemocným, umírajícím, ujmi se vdov, sirotků, bezdomovců... Prosíme Tě i za náš sbor, za naše nemocné - za Evičku i za ostatní, prosíme Tě za naši církev, za všechny církve, za všechny lidi, prosíme Tě za mír a spravedlnost... Prosíme Tě Pane za celý svět, za celý vesmír. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.