[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text Pís 2, 8-13

(předneseno při bohoslužbě 21.12. 2003 )

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

Láska je jaro. Tak je nazván v ekumenickém překladu Bible přečtený oddílek Písně písní. Nyní je zima. Velká zima. Toužebně očekáváme na jaro. Až se konečně zahřejeme. A co teprve věčné jaro v Boží náruči, v Božím království, kde už nebude nikdy zima - našemu tělu ani naší duši... Je zima. Čekáme na Jaro. Ale proč?, dalo by se ptát. Proč čekáme na Jaro? Proč ho tak vyhlížíme? Proč po něm tak toužíme? Proč toužíme po Lásce? Vždyť ji už máme, známe-li Boha, známe-li Pána Ježíše... Co nám tedy ještě chybí? Po čem ještě toužit? Co znamená ono: “Jako laň dychtí po bystré vodě, tak touží duše má po Tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?”?

Ano, Ježíš Kristus je Láska. A žijeme-li stále s Ním, je-li On v nás a my v Něm, jsme stále naplňováni Jeho Láskou. Ale - uvedu příklad. Představte si, že váš chlapec či děvče - váš muž či žena, osoba vám ze všech nejdražší, bydlí někde hodně daleko. Třeba až v Austrálii. Máte se moc rádi. Myslíte na sebe. Denně si povídáte po telefonu. Ale - přesto se toužíte s tou osobou vám nejdražší setkat. Osobně, tváří v tvář... A stejné je to s touhou po Bohu, s touhou po Ježíši Kristu, s touhou stanout Mu již tváří v tvář... Ne, nemluvím o smrti. Mluvím o vzkříšení. Mluvím o touze po láskyplném přebývání s Ježíšem v Božím království.

I sám Ježíš se těšil na tu chvíli, až bude zase s Otcem v Jeho království. Čteme o tom v Janově evangeliu ve 14. kapitole, 28. verši: “Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím - a přijdu k vám. Jestliže mne milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já.” Stejně, když o tom tak člověk přemýšlí, muselo to být pro Pána Ježíše hodně těžké, když sestoupil z nebeské slávy, z přítomnosti svého Otce, k nám, do toho našeho chléva. Jak je psáno v epištole Filipským: “Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.” (Fp 2, 5-7) Ano. Přišel, aby sloužil. Přišel, přestože by Mu s Otcem ve slávě bylo lépe...

Ale vraťme se k touze. Vlastně celá Bible je knihou touhy. Snad nejvíce se ovšem s touhou setkáváme právě v Písni písní. Píseň písní je kniha několika rovin. Lze vykládat jako píseň o lásce mezi mužem a ženou. Tato láska je dobrá a krásná, neboť ji stvořil Bůh. Ovšem, bratři a sestry, i v celé své hloubce i v celé své vášnivosti je láska mezi mužem a ženou slabé kafíčko proti lásce mezi Bohem a člověkem! Bůh člověka nesmírně miluje. A touží po něm. Proto ho stvořil, proto ho skrze Pána Ježíše Krista zachránil. Aby byl navěky s ním. A co my? Také Boha milujeme? Také po Něm toužíme? Málo, žalostně málo... Přečtu teď z Bible ještě alespoň tři verše, které hovoří o touze po Bohu: “Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi. (Ž 63,2) “Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu!” (Ž 84,3) “Má duše v noci po tobě touží, můj duch ve mně za úsvitu tebe hledá.” (Iz 26,9) Nakolik my toužíme po Bohu, po Kristu? Přiznejme si, že mnohem častěji jsou naše oči i srdce upřeny na pomíjející věci než na Boha, že mnohem častěji toužíme po tom, aby se stala naše vůle, než Boží vůle, že mnohem častěji v praxi toužíme po získání pomíjejících statků než po příchodu Božího království! Příliš často zapomínáme, že řád, který tu na zemi panuje, není ten konečný, že o ten konečný teprve zápasíme a na něj očekáváme. Kdosi řekl: Pamatuj, že země je tvou lodí, ne přístavem... Ano, země, tak jak je, není ještě taková, jaká má být, pravou vlast teprve očekáváme... My však jsme tu často tak zabydlení, tak spojeni, spokojeni s daným stavem, lpíme na hmotných statcích... Tak málo toužíme... Čím to? Co nás tak poutá k danému stavu věcí, který je jen předběžný? Příčin může být více. Třeba věříme v Pána Ježíše, ale nestal se naším životem. Vědomě Ho neposloucháme a jdeme si po svém. Nežijeme pro Něj a pro bližní, ale jen pro sebe, a tím pádem pro hřích a pro smrt. Pak je logické, že setkat se s Kristem tváří v tvář netoužíme... Nebo další možnost. Nevěříme tak úplně v Ježíšovo vzkříšení, a tedy tak úplně nevěříme, že v Jeho vzkříšení je i naše vzkříšení, že v Jeho životě je i náš život. A tak si říkáme: to, co je teď, je jisté, kdo ví, co bude pak. Nebo další možnost. Nevěříme tak úplně, že za nás osobně, ano právě za mé, za tvé hříchy umřel Pán Ježíš na kříži, že jsou tedy naše hříchy smazány, že je nám odpuštěno, a že nás po smrti nečeká trest, ale Kristus... A konečně poslední možnost - málo Boha milujeme. Ano, milujeme Boha, neboť je to jedno z přikázání. Ale neschází nám, že ještě nejsme bezprostředně s Ním. Stačí nám tak říkajíc na dálku, po telefonu, abych připomněla to podobenství, o němž jsem mluvila zpočátku kázání. Netoužíme po Něm... Vystačíme si s lidmi... A On po nás tolik touží...

Když už hovoříme o touze, chci zmínit ještě jeden biblický verš, který zas na tuto otázku vrhne nové světlo. Je to verš z knihy proroka Izajáše, z 53. kapitoly: “Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.” (Iz 53,2) Ano, život s Ježíšem je cesta kříže. A z lidského pohledu vskutku není po čem toužit. Ano, pomodlit se ráno a večer, popřípadě i v poledne, v rámci duševní hygieny, v neděli jít na bohoslužbu, v adventu si ozdobit adventní věnec, o vánocích stromeček - to nebolí. Na to je možno se i po lidsku těšit. Ale touha po Bohu je kromě jiného i touhou po zohaveném a zničeném, na kříži umírajícím Pánu Ježíši... A to už je horší... Po tom už tolik netoužíme. Zvlášť když k nám přichází v ubohých bratřích a sestrách nejmenších, nemocných, umírajících, v bezdomovcích, tak často špinavých a smradlavých... A když k nám přichází s nároky a posláními, které kdo ví, kam nás dovedou, možná budeme pronásledováni - pro Boží království a Jeho spravedlnost, pro lásku, možná nás budou vyhazovat ze zaměstnání a možná skončíme podobně jako On - mnohými nepochopeni, neoblíbeni, opuštěni...

Prosme tedy Pána Ježíše o touhu po Něm. O touhu, která osvobodí naše srdce od ulpívání na pomíjejícím, osvobodí nás od nás samých, osvobodí nás ke službě Jemu v našich bratřích a sestrách nejmenších... Prosme Pána Ježíše o touhu po Něm, o touhu, která v nás probudí modlitby za příchod Božího království.

Touha po Ježíši je dar. Někdy bolestný. Někdy přerůstá až v takřka fyzickou bolest, kdy pláčeš po jeho příchodu, toužíš i za ty, kteří netouží, a voláš: MARANATHA... Přijď, Pane Ježíši! Tu poklekneš, hlavu v dlaních, a prosíš, a zpíváš. Píseň o svém Milém... Až jednou přijde večer, po rušném dni, dni plném chyb a hříchů, až jednou přijde večer a v tichu mi zazní ten hlas z Písně písní: Pojď, přítelkyně má, pojď, má krásná, líbezná, pojď, už přestal déšť a květy voní, pojď, na nebi duha my projdem’ se po ní, pojď, sestro má, nevěsto, pojď! Já neřeknu nic. Taky kde slova brát. Když někdo má někoho rád, tak nejlépe se mlčí. Jen podám Mu ruku a utřu si slzy. A On mne vezme do náručí. Pak už nás nikdy nic neodloučí...

Pomodleme se:

Přijď, Pane, přijď… Já volám přijď, já mlčím přijď, já pláču přijď. Já prosím Tebe srdcem svým, já prosím Tebe svou bolestí. Víc nemohu Ti dát, víc nemám nic, víc nejsem nic, víc neumím… Prosím Tě, Pane, rukama Mariinýma, rukama Tvojí matky, prosím Tě přijď, přijď už, Pane… Prosím Tě slzami těch, kteří nemohli neplakat, prosím Tě touhou až k smrti po Tobě toužících, prosím Tě láskou těch, kdo milovali a tedy nebyli nikdy nikdy pochopeni. Prosím Tě láskou těch, kdo neuměli nenávidět. Prosím Tě očima Jakuba Demla, Františka Bílka, Julia Zeyera, očima obrácenýma k Tobě - jen k Tobě Prosím Tě důvěřivým smíchem dětí. Prosím Tě modlitbami Matky Terezy, modlitbami stařenek v domovech důchodců. Prosím Tě večerní únavou matek… Prosím Tě touhou po bratrské společnosti, touhou po lidštějším, krásnějším světě, touhou tisíckráte ztroskotanou, poplivanou a pošlapanou a přeci vždy znovu se objevivší, touhou věčně živou, nepochopenou a nenaplněnou… Prosím Tě utrpením těch, kteří nenávidí, prosím Tě strašlivou chudobou bohatých, prosím Tě pyramidami a mrakodrapy hrůznými krví a hladem tisíců, prosím Tě světem, z nějž vyprchává láska, prosím Tě, Pane můj, prosím Tě, přijď… Amen.