[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text Kaz 3, 1-8

(předneseno při bohoslužbě 4.1. 2004 )

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; Je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

tak už máme po vánocích. Cukroví je dojedeno, stromečky odstrojeny, dětem končí prázdniny a začaly všední dny. Je čas stromek strojit - i čas stromek odstrojovat, čas prázdnin - i čas školy, čas vánoční - i čas všedních dní. A právě teď je čas zamyslet se nad existencí času, nad tím, jak jej prožíváme - a jak jej máme prožívat, nad tím, že je v něm s námi Hospodin.

Čas je skutečnost velmi podstatná. Dokladem toho je, že Bible začíná i končí výroky, týkajícími se času: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi," a: "Ano, přijdu brzo!" Na počátku, brzo… Čas je Božím dílem a tvoří rámec dějin vesmíru i dějin lidstva. Proč tomu tak je, proč věčný Bůh stvořil čas a je v něm s námi (přičemž ovšem nepřestává být ve věčnosti), je tajemstvím.

Kniha Kazatel mluví o čase, o životě v časnosti, dosti skepticky, a to na více místech. I nám se možná někdy zdá život tady na zemi únavný, pracný, jednotvárný, toužíme po věčnosti, stýská se nám… Čas bolí… Proč? Protože žijeme ve světě porušeném hříchem. A hřích poznamenává všechno, porušenost se týká všech oblastí, tedy i času. Na počátku, když se Hospodin procházel po zahradě, bylo všechno jiné. Čas nebolel, byl jakoby protknut věčností… Bůh byl blízko…

Pak ovšem lidé zhřešili. Můžeme si to představit pomocí jednoho obrazu. Představme si vlak, který aby dojel do správného cíle, musí jet tímto směrem: ^. Ale lidé se rozhodli jet směrem úplně opačným: V. Bůh je smutný: Děti, děti moje, co jste to vyvedli? A zlobí se. Ale protože své děti miluje, nedá mu to, a do toho vlaku za námi naskočí. Alespoň do posledního vagónu. Přeci je nemohu nechat zřítit se do propasti, říká si. A snaží se pomalu ten vlak přesměrovat na správný směr. Nedělá to násilím, nechce nám brát naši svobodnou vůli. Ale je tu s námi a směruje nás, pokud se Jím směrovat necháme, a pomáhá nám v těžkostech času, které přichází, protože ještě nejsme zcela na té původně zamýšlené a k cíli vedoucí cestě. Ale už jsme blíž. Protože tady > přišel Ježíš. A kde jsme teď? Tady… ? Nebo tady… ? Ale Bohu díky, smíme směřovat ^ a věřit, že dojdeme.

Všechno má určenou chvíli, a veškeré dění pod nebem svůj čas. Tam, kde v ekumenickém překladu čteme určenou chvíli, Kraličtí překládají jistý čas. Všechno se děje v určitém čase, v určité době. Někdy proto, že ten čas pro to ustanovil Hospodin, a jindy z lidské svévole. V dějinách, ať již jde o dějiny světa či jednotlivého člověka, se prolínají čas jako ten, který běží od počátku až do konce, řecky chronos, a čas jako určitý konkrétní časový úsek, doba, kdy je třeba udělat to či ono, čas vhodný, příhodný, čas zvláštní, čas Bohem připravený, řecky kairos. Zdá se to složité. Ve 24. kapitole knihy Job čteme v 1. verši: "Když nejsou před Všemocným skryty časy, proč ti, kdo ho znají, jeho dny nepostřehnou?" To je závažná kritika. Ale pokusme se s Boží pomocí se v těchto časech přeci trochu orientovat.

Je čas rození - i čas umírání. Rození byla již od počátku Boží vůle: Ploďte a množte se a naplňte Zemi, řekl Hospodin lidem. A jako všechno, co Hospodin lidem daroval, mělo být zrození každého nového člověka velikou a radostnou událostí. Jenže pak přišel hřích a Hospodin prorokuje ženě, jak to bude pokračovat. Syny budeš rodit v utrpení. Neboť hřích přináší utrpení a tak jako hřích má tendenci se rozšiřovat a nabalovat na sebe hříchy další, má tuto tendenci i utrpení. Rodit v utrpení neznamená jen bolesti v těhotenství a při porodu, ale třeba i tíživou sociální situaci, do níž se dítě narodí, za co koupit jídlo, oblečení… Znamená to i těžkosti výchovy, a vůbec, neustálé obavy matky o dítě, které ji nepřejdou, ani když dítě vyroste… A Eva brzy poznala velkou bolest - jeden syn vrah, a druhý mrtvý… A přesto je zrození dítěte veliká a radostná věc, veliké požehnání… Je čas rození… Ovšem jsou i ženy, které nemohou mít děti. A jsou i takové, které se vzdají manželství a tedy i mateřství, aby mohly sloužit plně Bohu jiným způsobem, v nemocných, potřebných, hledajících… a i to je zrození, veliká a radostná událost, když přivedeš k Bohu nového člověka a pak jdeš chvíli s ním a uvádíš ho do Božích věcí… Nebo se zrodí vztah, přátelství, láska… nebo se zrodí něco nového a krásného ve společnosti - kousek spravedlnosti… To všechno je čas rození. Poznamenaný utrpením, ale přesto veliký a krásný… A je čas umírání… Umírání, smrt, to nebyla Boží vůle. To je následek hříchu. Je to smutné. Když člověk umírá a trpí bolestmi. A když umře a druhým se tolik stýská. Ale chvála Bohu, v Pánu Ježíši máme naději, že smrtí všechno nekončí, máme naději na život věčný v Božím světle… A smutné je, když umře vztah, prostě najednou tu není a místo něj je v srdci prázdno. Nebo když ve společnosti umře něco krásného - kousek spravedlnosti… Ale i zde smíme mít naději, že dobro bude jednou vzkříšeno… Vždyť Ježíš je vítěz nad smrtí…

Je čas sázet - i čas trhat. To se netýká jen setby a žně obilí, sázení stromků a sklizně ovoce, nýbrž i našeho snažení se o dobré, o lásku, o spravedlnost… Původně, v ráji, bylo sázení i sklízení radostné. Dnes, v čase porušenosti, je sázení pěkná fuška. Nemluvím teď samozřejm2 o sázení stromků... Nepřítel nám brání jak může. Jednak tím, že se nám snaží namluvit, že je to marné a zbytečné, abychom se do toho vůbec nepouštěli, že z toho stejně nic nevzejde, nebo nás zahrne tolika lákavými věcmi, do kterých se nám chce mnohem více, než do namáhavého sázení, a když se do toho přeci pustíme, tak nepřítel se nám to snaží ztěžovat jak se dá, když zalijeme půdu, aby byla měkčí, tak on ji obratem vysuší, a tak dále… Tak to je čas sázení. A požehnané jest sázet. Ale čas trhání také přijde, a ten bude radostnější. Jenže problém je, že často přichází později, než bychom si přáli, někdy už tam ani nejsme, abychom mohli sklízet, a sklízí někdo jiný, ten, kdo nesázel, a my se o tom třeba ani nedozvíme… Ale hlavně že se sklízí… A jednou se o tom přeci dozvíme…

Je čas zabíjet - i čas léčit. Tak zabíjení v Božích plánech s člověkem nebylo. Zabíjet se začalo až po hříchu. Spustil to Kain. Pak dal Hospodin přikázání Nezabiješ. Ale přeci se zabíjí. A nejen že zabíjejí ti, kdo Hospodina a jeho přikázání neznají, ale oni zabíjejí i ti, kdo Ho znají, a dokonce i křesťané, kteří znají Božího Syna Ježíše Krista, jeho přikázání lásky, dokonce i oni zabíjejí, i oni vedou války… To je velmi smutné. Ale je i čas léčit. Léčit nemocné lidi v míru i za války. Léčit rány fyzické, duševní i duchovní. Léčit nemocné vztahy i nemocné společnosti… Požehnané jest léčit…

Je čas bořit - i čas stavět. Čas bořit to, co je zkažené a nelidské, a čas budovat nové, lidštější, spravedlivější, čas budovat s Bohem Jeho království, nebo spíš: nechat se Jím použít jako kameny při Jeho budování království LÁSKY. Ale kdo rozezná, kdy je čas bořit, a kdy čas budovat? Nejdřív zbořit staré, a pak budovat nové, nebo nejdřív budovat nové a pak bořit staré, nebo oboje zároveň? Bůh nám dej moudrost…

Je čas plakat - i čas smát se, čas truchlit - i čas poskakovat. Někdy prožijeme něco smutného a pláčeme. Ale Bůh je v našem utrpení s námi, a přijde čas, kdy nám osuší slzy. A jsou naopak chvíle, kdy smíme prožívat radost, ať již z Božího slova, z uzdravení, z dobře vykonané práce, z pěkné knihy, z rozhovoru s blízkým člověkem, nebo se prostě smějeme dětskému skotačení či dobrému vtipu… To jsou chvíle radosti, které dává Bůh. Ale je i čas, kdy máme plakat s plačícími a trpět s trpícími, přestože bychom se raději radovali a smáli v klidu svého domu. A je čas, kdy máme druhým zvěstovat Boží radostnou zvěst a radostně chválit Pána, přestože bychom se raději zavřeli v pokojíku a plakali…

Je čas kameny rozhazovat - i čas kameny sbírat. S rozhazováním i sbíráním kamenů se setkáváme ve Starém Zákoně. Když chtěli Izraelci zničit nepříteli půdu, zaházeli mu ji kamením. A naopak, když si chtěl vinař vysadit vinici, musel z půdy, kde ji chtěl vsadit, posbírat kameny, které tam překážely. Ničit někomu půdu, házet mu klacky pod nohy, jak se říká, kazit mu dobrou práci, je zlé. Ale to sbírání kamenů, když chceme vysadit vinici, to je požehnané, vysbírat ze svého srdce všechno, co tam překáží Božím plánům, a složit to k Ježíšovým nohám… A také sbírat kameny z cesty jeden druhému…

Je čas objímat - i čas objímání zanechat. Čas objímání je krásný. Jak mezi mužem a ženou, tak když matka objímá své dítě, stará se o ně… Ale stane se, že se lidé rozejdou. Nebo jeden z nich zemře. To je smutné. Ale také jsou lidé, jejichž cesta není cestou objímání, cestou manželství, a přeci, člověk smí v modlitbách obejmout Ježíšovy nohy, a smí doufat a těšit se na věčné objetí v Hospodinově náruči…

Je čas hledat - i čas ztrácet. V ráji člověk nic hledat nemusel, tam měl všechno, co potřeboval, a věděl o tom. My hledáme. Toužíme. Nalézáme - nebo také nenalézáme. Nebo nalezneme a pak ztratíme… Ale při tom všem, při hledání i při bolestivých ztrátách, je s námi Pán, a tiší naši bolest.

Je čas opatrovat - i čas odhazovat. Opatrovat, střežit jako oko v hlavě, si musíme hlavně Boží milost. A jakmile zhřešíme, hned prosit Pána o odpuštění, a aby od nás neodcházel… Opatrovat je třeba i dobré a spravedlivé myšlenky, i když je třeba zrovna není možno realizovat, uvést v praxi… Opatrovat je, a věřit, že jejich čas přijde... Ale je i čas odhazovat. Odhazovat všechno špatné, všechno, co v mém životě překáží Boží vůli, Božím plánům, a někdy to není jen to špatné, někdy je třeba odhodit i dobré pro něco ještě lepšího, cestou pouští odhodit batoh s konzervami jídla, abych byl volný a nepadl a došel ke studni… Odhazování, stejně jako ztrácení, není lehké, každý z nás to jistě zná a sám to nejednou prožil… Ale je to požehnané…

Je čas roztrhávat - i čas sešívat. Roztrhávali si svá roucha kajícníci jako výraz pokání. Ale Hospodin říká: Roztrhněte svá srdce, ne roucha. Nezůstávejte na povrchu, při pouhém vyznání hříchů, ale skutečně jich litujte a čiňte skutečné pokání. A je čas, kdy Bůh odpustí, a my můžeme svá roucha znovu sešít, a přes ně obléci nové, bílé, a začít znovu a lépe, obmyti Ježíšovou krví a posilněni Duchem Svatým.

Je čas mlčet - i čas mluvit. Mlčet k lidem a mluvit k Bohu a naslouchat Mu. A pak v Jeho síle jít dál a mluvit Jeho slovo, zvěstovat Jeho lásku a Jeho vůli… Zvěstovat vhod i nevhod, jak píše Pavel Timoteovi, zvěstovat Jeho Lásku i za cenu, že s tím budu mít problémy a třeba i pronásledování a třeba i - kdo ví…

Je čas milovat - i čas nenávidět. Čas, Bohem stvořený čas, je naplněn Boží láskou a má být naplňován i naší láskou. Každý den je čas lásky. Žel je na světě i nenávist. Někdy zlá, zbytečná nenávist, jindy nenávist jako odpověď na nedostatek naší lásky, na naši lhostejnost, na naše sobectví… nenávist lidí, kteří v podstatě nenávidí zlo, které konáme, a protože neznají Toho, který je Láska a Odpuštění, přenáší svou nenávist ke zlu i na jeho nositele. Nemělo by to tak být, ale žel, je to tak, a znovu, často za to můžeme i my.

Je čas boje - i čas pokoje. Boj, ať již válka či prostě jakýkoli zápas s denními problémy, je realitou tohoto času, tohoto světa, který ve zlém leží. Ale Bůh do něj přináší - a chce to činit i prostřednictvím nás - světlo, dobro a LÁSKU. A POKOJ. Odpočinutí. To odpočinutí, jehož zlomečkem je každá neděle, každé objetí, každé dobré slovo… Pokoj, který jednou přijde v plnosti.

Všechno má určenou chvíli, a veškeré dění pod nebem svůj čas. Pod nebem. V časnosti. Na věčnosti už nebude čas, nebude zabíjení, ztrácení, nenávist - bude jen věčné nalezení - LÁSKA a POKOJ.

Pomodleme se:

Bože, náš dobrý nebeský Otče, chválíme a velebíme Tě. Chválíme a velebíme Tě za to, že jsi vše, včetně času, učinil dobře a krásně. To, že čas mnohdy bolí, za to může hřích. Ty však léčíš čas i nás věčností. Děkujeme Ti za to. Prosíme Tě, stůj při nás v časech těžkých, a dej, ať na Tebe nezapomínáme ani v časech radosti. Dávej nám poznávat, kdy co říci, kdy mlčet, kdy vyjít ven a kdy se skrýt, kdy a co bořit a kdy a co stavět... Prosíme Tě, Bože náš, veď nás svým Svatým Duchem po Tvých cestách – až do věčnosti. Prosíme Tě Pane za náš sbor, za naši církev, za všechny církve, za všechny lidi, zvláště za trpící, za ty, které čas bolí... Ukaž jim naději na věčnost. Prosíme Tě za celý svět, za celý vesmír. Prosíme Tě, buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.