[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text L 9, 28-43a

(předneseno při bohoslužbě 18.1. 2004 )

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

už zase Petr, Jan a Jakub. Ti tři jsou s Ježíšem skoro všude. Ti mají snad nějakou protekci nebo co! Ne, u Ježíše nemá nikdo protekci. Ježíš je spravedlivý. Tak jak je to tedy s těmi třemi? Jakub a Jan jsou nazýváni Horlivci. To samo o sobě něco vypovídá. A Petr k nim tak nějak patřil. Také byl hodně horlivý. Někdy až příliš, a ne zrovna na správném místě... To Jan s Jakubem někdy také. Ale celkově ti tři hořeli pro Ježíše, pro Jeho dílo... A kdo není rád, když se někdo zajímá o to, co dělá, když chce být někdo co nejčastěji s ním, když ho má někdo hodně moc rád... Tak i Ježíš měl radost z těchto svých tří horlivců. Protože každý člověk potřebuje mezi mnoha přáteli jednoho, dva či tři nejbližší, kteří mu rozumí víc než  ostatní, kterým může svěřit i to, co nemůže svěřit ostatním, několik nejbližších, s nimiž může prožívat nejradostnější i nejtěžší chvíle svého života... To však neznamená, že by Ježíš miloval tyto své tři učedníky víc nežli jiné. Ježíš miluje všechny lidi stejně. A že by je nějak zvýhodňoval, to také není pravda. Naopak, bral je s sebou na místa a k událostem významným, a vyžadujícím od těch, kteří jsou na nich účastni, velkou míru odpovědnosti, statečnosti... Být Ježíši hodně nablízku není mnohdy žádný med. To ve svém životě asi často prožíváme, snažíme-li se s Pánem žít. Ale na druhé straně je to něco úžasného - poznáváme Jeho Lásku, a neměnili bychom - za nic na světě...

Ježíš, Petr, Jan a Jakub vystoupili na horu. A Ježíš se modlil. To dělal dost často, zvláště když vystoupil na nějakou horu. Ježíš byl člověkem modlitby. Často hovořil se svým nebeským Otcem. Tedy vystoupil na horu a modlil se. A když se modlil, nabyla Jeho tvář nového vzhledu a Jeho roucho bělostně zářilo. Někdy se stane, že se člověku, který se modlí, jakoby promění tvář, zvláštním způsobem se mu rozzáří, a můžeme zde spatřit maličký odlesk Boží slávy. Ve větší míře se to stalo Mojžíšovi na hoře, když sepisoval Desatero. Připomeňme si to: “Hospodin řekl Mojžíšovi: "Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu." A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání. Když pak Mojžíš sestupoval z hory Sínaje, měl při sestupu z hory desky svědectví v rukou. Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři. Když Áron a všichni Izraelci uviděli, jak Mojžíšovi září kůže na tváři, báli se k němu přistoupit. Ale Mojžíš je zavolal, i vrátili se k němu Áron a všichni předáci pospolitosti a Mojžíš k nim promluvil. Potom přistoupili všichni Izraelci a on jim přikázal všechno, o čem s ním Hospodin mluvil na hoře Sínaji. Když k nim Mojžíš přestal mluvit, dal si na tvář závoj. Kdykoli Mojžíš vstupoval před Hospodina, aby s ním mluvil, odkládal závoj, dokud nevyšel. Pak vycházel, aby k Izraelcům mluvil, co mu bylo přikázáno. Izraelci spatřili Mojžíšovu tvář a viděli, jak mu kůže na tváři září. Proto si Mojžíš dával na tvář závoj, pokud nešel mluvit s Hospodinem.” (Ex 34, 27-35). Ale to vše je stále jen odlesk Boží slávy. Na Ježíši učedníci na hoře při Jeho proměnění spatřili Boží slávu v plnosti. Ano, v Ježíši je plnost Boží slávy. On je Boží Syn. Pravý Bůh a pravý člověk. S Ním k nám přichází Boží království. Ale stále ještě žijeme ve světě porušeném hříchem. A tak můžeme jen občas, jen jakoby na posilněnou, prožít nějak zvláštněji, silněji, Boží přítomnost, Boží slávu. A právě tu tehdy na Pánu Ježíši učedníci spatřili.

Když se modlil, Jeho tvář nabyla nového vzhledu a Jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s Ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se v slávě a mluvili s Ním o Jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Proč zrovna Mojžíš a Eliáš? Mojžíš jako představitel Zákona, a Eliáš jako nevýznamnější z proroků. Tedy nejen že Zákon a proroci o Ježíšovi svědčí a Jeho příchod a skutky a život a smrt a vzkříšení předvídají, ale i Mojžíš a Eliáš jakožto představitelé Zákona a proroků se tímto zjevením na hoře k Ježíši přiznávají a skrze ně se k Němu přiznává i Hospodin, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Mojžíš a Eliáš s Ježíšem mluvili o Jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Doslova o Jeho odchodu. Tedy o Jeho utrpení, o Jeho smrti. To pro Ježíše nebylo zrovna nejveselejší téma rozhovoru. To pro Něj nebyly nejlehčí chvíle. A učedníci usnuli. Jen zaslechli něco málo o utrpení, a usnuli. Jak typické. A o nějakou dobu později - v Getsemanské zahradě - znovu. Znovu usnuli. Ti samí. A opět, když šlo o utrpení, a když je Ježíš nejvíc potřeboval. Usnuli. Zůstal sám. A historie se stále opakuje. Kolikrát už každý z nás, když ho někdo nejvíc potřeboval, nebyl. Bál se. Bál se utrpení přítelova, i toho, že se do toho sám nějak namočí. Od utrpení raději dále... Ne tak ovšem jedná Ježíš. On přišel na tento svět, do našich utrpení, aby v nich byl s námi, ano aby je vzal na sebe, přišel, aby vzal na sebe naše hříchy, naši smrt, a tak nás od smrti vysvobodil. Kéž bychom dokázali být jeden druhému bratrem, sestrou, když nás potřebuje...

Když se učedníci probrali, spatřili Ježíše i ty dva muže, kteří byli s Ním. Vtom se ti muži od Něho začali vzdalovat. Petr Mu řekl: “Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden Tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.” Nevěděl, co mluví. Ano, opravdu to vypadalo, že Petr neví, co mluví. Když se šli na horu modlit, určitě s sebou nenesli materiál k šití či stavění stanu. Z čeho by chtěl tedy Petr ty stany dělat? Ale to ho v tu chvíli nenapadlo. Prostě toužil po tom, aby ta chvíle, kdy je tam s nimi Ježíš ve slávě, trvala déle. Bylo tam tak dobře... Tak dobře, že Petr dokonce nemyslel na sebe, co se týče těch stanů. Jaká by byla asi obvyklá lidská reakce v té chvíli? Postavme tu šest stanů... Ale on v tu chvíli myslel jen na Ježíše a na další dva hosty z Boží slávy příchozí... Ano, když jsme skutečně blízko Ježíše, zapomínáme na sebe. Kéž by nám to vydrželo i po sestoupení z hory...

Boží vůle však nebyla, aby ta chvíle trvala déle. Místo toho přišel oblak, zastínil učedníky, a z oblaku se ozval hlas: “Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.” Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli. Boží hlas. Posílení pro Ježíše i pro učedníky na cestu dolů. A jak uvidíme, tak toto ujištění a posílení všichni potřebovali. Ale ještě se zamysleme nad tím, proč učedníci tehdy nikomu neřekli, co viděli.Domnívám se, že to bylo proto, že to byl tak silný zážitek, že se o tom prostě mluvit nedalo. Jistě to znáte sami, že jsou zážitky tak intenzivní, silné a hluboké, že se o nich prostě mluvit nedá, že pro ně nejsou slova, že se o nich dá jen mlčet, a i to velmi těžko, a uchovávat je v srdci...

Když příštího dne sestoupili z hory, vyšel Mu vstříc veliký zástup. A hle, jakýsi muž ze zástupu volal: "Mistře, prosím tě, ujmi se mého syna, vždyť je to mé jediné dítě; hle, zachvacuje ho duch, takže znenadání vykřikuje, a lomcuje jím, až má pěnu kolem úst; jen stěží od něho odchází a tak ho moří. Prosil jsem už tvé učedníky, aby ho vyhnali, ale nemohli." To je prudký sešup z hory, od Hospodinovy slávy, zpět, dolů, do reality všedních dnů... Velký zástup, nešťastný otec, posedlý chlapec, učedníci, kteří chlapci nedokáží pomoci... Nedivme se proto Ježíšově reakci. Je to čistě lidská, tak úžasně lidská emocionální reakce na ten prudký sešup od Hospodinovy slávy zpět do reality našeho hříšného světa. Ježíš byl zas po dlouhé době v Otcově slávě, slyšel Jeho hlas, a teď Ho Láska vede opět dolů. A hned doprostřed lidského utrpení, nepochopení... A v hlavě má ještě Mojžíšova a Eliášova slova o tom, co Ho čeká v Jeruzalémě... Tedy opět utrpení... Proto reaguje tak, jak reaguje: "Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě mám být s vámi a snášet vás? Přiveď sem svého syna!" A nebohého chlapce uzdravil a navrátil ho otci. Vždyť proto přišel. Aby nás uzdravoval a navracel nás Otci. Proto přišel ze slávy Otcovy do chudého betlémského chléva, proto přichází do našich srdcí, proti nimž je leckdy betlémský chlév královskou komnatou...

A všichni žasli nad velikou Boží mocí. Nad tou Boží mocí, která se zjevuje nejen ve chvílích proměnění na hoře, ale také - a to hlavně - každý den, každou minutu, právě dole, v našich starostech, bolestech, utrpeních, v našich hříších, když nás navštěvuje Ježíš, a bere je na sebe a vysvobozuje nás z nich. Ano, v Pánu Ježíši k nám přichází Boží moc, Boží sláva, Boží Láska, Boží království. Děkujme Mu za to a chvalme Jej. Amen.

Pomodleme se:

Ježíši, Pane náš, děkujeme Ti, že nás zveš s sebou všade tam, kde jsi. Na horu, do údolí, do Getseman, na kříž i do Emauz. Na hoře ve Tvé slávě se nám líbí, tam je nám dobře. Tam máme zájem zůstat co nejdéle. Ale do údolí, do Getseman, na kříž, tam se nám s Tebou vůbec nechce. Přestože právě tam nás nejvíc potřebuješ, právě tam, v utrpení, nás potřebují naši bratři a naše sestry. Dej nám, prosíme, odvahu zapomínat na sebe a žít pro druhé, tak, jako jsi žil Ty. Děkujeme Ti, že jsi za nás umřel, že ses k tomu odvážil, že jsi z toho neutekl. Víme, že to pro Tebe nebylo vůbec lehké. Buď Ti za to chvála, Ty dobrý a poslušný Boží Beránku, na věky věků. Prosíme Tě Pane za všechny pronásledované, nemocné, umírající, smutné, osamělé, bezdomovce, lidi ve válkách... Prosíme Tě i za náš sbor, za naše nemocné - za Evičku i za ostatní, prosíme Tě za naši církev, za všechny církve, za všechny lidi, prosíme Tě za mír a spravedlnost... Prosíme Tě Pane za celý svět, za celý vesmír. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.