[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text 1 Tim 3,16

(předneseno při bohoslužbě 1.2. 2004 )

Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

snad každý křesťan se někdy zamýšlí nad svou vírou, zamýšlí se nad tím, čemu vlastně věří, co je podstatou jeho víry, co je obsahem jeho náboženství - křesťanství, a nad tím, jak to předat, zprostředkovat, osvětlit dalším lidem. I já chci dnes přispět k tomuto zamýšlení se nad podstatou naší víry svou trochou do mlýna, a to právě přečteným biblickým veršem. Autor první epištoly Timoteovi zde píše o tajemství zbožnosti. Když by nám někdo řekl: Prozradím ti tajemství zbožnosti, asi bychom čekali, že bude mluvit o tom, jak se správně modlit, jaké skutky konat a podobně. Ale přečtený verš nás překvapuje. Vždyť on nám nic neradí, dokonce ani nemluví o nás! Vždyť on mluví o Ježíši! Co má společného Ježíš s naší zbožností?

Nejprve se zamysleme nad slovem tajemství. Slovo tajemství v tomto kontextu neznamená tajemství, něco skrytého, ale spíš podstatu, kterou nám autor a skrze něho Bůh, zjevuje, odkrývá. Hovoří se zde tedy o podstatě zbožnosti či náboženství. O tom, o co vlastně v našem životě víry jde. A opět. Čekali bychom návod ke zbožnému životu. A ono se tu píše o Ježíši. Není to podivné? Ano, z hlediska dnešní, na výkony zaměřené společnosti, z hlediska člověka zaměřeného na sebe, je to podivné. Je to paradox, který nás má přivést k něčemu po mém soudu velmi důležitému. Podstatou naší zbožnosti, našeho života víry, je Ježíš. To, jak On žil, co udělal, co přinesl. On je Ten, o Něhož jde. Ten, Jenž je - nebo alespoň má být - středem našeho života, našeho zvěstování, naší zbožnosti. Ne my a naše nápady, byť sebelepší, ne my a náš křesťanský život, byť sebesvatější, ale Ježíš Kristus. Hospodin už je syt našich obětí, našich pobožností, jimiž bychom Ho rádi uplatili- viz 1. kapitola proroka Izajáše. A jako roucho ohyzdné jsou všecky spravedlnosti naše, jak píše opět prorok Izaiáš (Iz 64,6). A co se Mu tedy líbí? Se zalíbením přijal oběť svého Syna Ježíše Krista. Ta se mu líbí. Ano, Ježíš Kristus je naší spravedlností, naší svatostí, naší zbožností. A k tomu už my nemůžeme přidat nic. Tedy Ježíš Kristus je podstata naší zbožnosti.

Ale co s tím? Jak toto poznání aplikovat v praxi? Co to pro nás znamená? Máme snad sedět s rukama v klíně, nemodlit se ani nepracovat, vždyť Ježíš už vše udělal a my k tomu nemáme co dodat? Nikoli. Znovu si přečtěme, co se o Ježíši v tomto vyznání píše: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy. Co mají všechny tyto věty společného? Vše, co Ježíš činil, bylo pro nás - lidi. Přišel na Zem v těle - pro nás. Duchem svatým byl potvrzen jako ten pravý - pro nás. Andělům (možno též poslům) se ukázal, aby oni to zas řekli - nám. Byl hlásán národům - či pohanům - nám. Došel víry ve světě - víry nás, lidí. Byl přijat do slávy, kde se za nás, lidi, přimlouvá a chystá nám příbytky. Vše pro nás. Je to zajímavé. On je podstatou naší zbožnosti, tedy veškerý náš křesťanský život se týká Jeho. A na druhé straně, veškerý Jeho život se týkal a týká nás. Pro nás tlouklo Jeho srdce a pro nás také dotlouklo - byť dočasně. My jsme v centru Jeho zájmu. A je-li On v centru našeho zájmu a my v centru Jeho zájmu, mají být v centru našeho zájmu naši bližní. Tedy z poznání, že podstatou naší zbožnosti je Ježíš Kristus a my už k tomu nemůžeme nic dodat, docházíme k tomu, že je-li tomu opravdu tak, je podstatou naší zbožnosti žít pro druhé, tak jako to činil a stále činí On. Ano, stojí-li náš život na Bohu, je-li Bůh centrem našeho uvažování, ústředním tématem našeho přemýšlení, vychovatelem našeho rozumu i našeho citu, středem našeho života, odhlédneme-li od sebe a ulpíme svým vnitřním zrakem na Něm, právě tehdy skutečně najdeme své bratry a sestry a služba jim, služba spravedlnosti, Lásce a životu, se stane náplní našeho života.

Pomodleme se:

Pane Ježíši, střede našich srdcí a našich životů, děkujeme Ti, že jsme se stali pro Tebe tak důležitými, žes pro nás žil i umřel a že i teď, když znovu žiješ, se za nás nepřestáváš u Otce přimlouvat. Prosíme Tě, dej, ať jsi pro nás skutečně ten první a nejdůležitější, abychom mohli žít podle Tvé vůle a sloužit tak ze vší síly našim bližním. Prosíme Tě, potěšuj všechny smutné, osamělé, pomáhej nemocným, umírajícím, ujmi se vdov, sirotků, bezdomovců... Prosíme Tě i za náš sbor, za naše nemocné - za Evičku, za Dagmar, prosíme Tě za naši církev, za všechny církve, za všechny lidi - věřící, aby svou víru žili, a nevěřící - aby Tě hledali a nalezli, prosíme Tě za mír a spravedlnost... Prosíme Tě Pane za celý svět, za celý vesmír. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.