[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text L 14, 12-15

(předneseno při bohoslužbě 8.2. 2004 )

Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: "Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých." Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: "Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím."

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

Ježíš byl pozván jedním z předních farizeů na hostinu. Farizeové žili takovým dnes bychom asi nejspíš řekli měšťáckým či maloměšťáckým způsobem života. Měli slušný majetek, byli zbožní a zakládali si na tom a starali se o to, aby to o nich každý věděl, nestýkali se s lidmi, kteří byli dle jejich názoru pod jejich úrovní, a naopak, potrpěli si na vybranou společnost, čím vybranější, tím lepší, a jak jinak, samozřejmě zejména ve spojení s vybraným jídlem. A tak jeden z předních farizeů se jednou rozhodl pozvat na hostinu Ježíše. Nejspíš si říkal: Ten potulný kazatel je zajímavý člověk, sice poněkud kontroverzní, ale to mi přece nemůže tak uškodit, a moji známí budou koukat, koho tu mám na návštěvě, povedeme vznešené theologické debaty... To bude něco... A zase stoupnu v jejich očích... Tedy pozval na hostinu Ježíše. A pozval své známé, opět z dobře situovaných farizejských a zákonických kruhů. Říkám známé, protože si nejsem zcela jista, jestli takovíto lidé, kteří se soustředí zejména na sebe, mohou mít opravdové přátele... A sedí u hostiny. Diskutuje se o ledasčem, ovšem většinou to nejsou témata farizeům zrovna příjemná. Možná už hostitel lituje, že Ježíše pozval. A to ještě zdaleka není hostina u konce. A Ježíš je pěkně nezdvořilý host... Místo aby byl hostiteli vděčný za pozvání a byl rád, že se nalézá v takové dobré společnosti, mezi samými slušnými a zbožnými lidmi, řádnými občany, dobře situovanými, že může být alespoň na tento večer jedním z nich, ještě mu složení této společnosti pozvané na hostinu vytýká! Říká mu: "Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy.” To jsou slova pro Ježíšova hostitele naprosto neslýchaná a nepochopitelná. Co si asi v duchu říká? No do Prčic, koho mám tedy pozvat? Ne-li tyto, koho tedy? To zůstanu sám! Ano, přátelé, dobře situovaní měšťáci a maloměšťáci jsou, když si to tak vezmeme, velmi osamělí lidé. Neboť nebýt určité skupinky jim podobných, v rámci níž si rozumějí - i když možná spíše než o dialog jde v rámci této skupiny o různé monology - ale přesto, schází se, oplácejí si návštěvy, jedí, vzájemně se podporují v tom, jací jsou dobří a zbožní... nebýt této skupinky, jsou sami. A o lidi z této skupinky mohou lehce přijít. Stačí zchudnout... Nebo přijít o nějaké vlivné křeslo na úřadě... Nebo někde říci něco, co se v jejich postavení obvykle neříká... Nebo se ukázat ve společnosti lidí jiné třídy... Tedy člověk, příslušník takovéhoto stavu, takovéhoto způsobu života, se musí hlídat, aby nevybočil z řady. A hlídají se i navzájem... Ano, když si toto všechno uvědomíme, musí nám jich být líto. Jsou to v podstatě chudáci... Jsou - nebo jsme? Bible totiž není jen o těch tehdy, ale i o nás dnes. Zamysleme se tedy každý sám nad sebou. Není náš styl uvažování a života podobný uvažování a životu farizeů z dnešního textu Evangelia? Když se tak zamyslíme nad okruhem lidí, s nimiž se stýkáme, a proč se s nimi stýkáme, jak to vypadá? Nezačíná ten okruh u naší rodiny a nekončí u několika přátel či známých, s nimiž se navíc spíše vzájemně využíváme nežli aby šlo o pravé přátelství? Nepěstujeme si náhodou rodinné sobectví, do nějž jen tak někoho cizího nepustíme? O tom Ježíš mluví, když říká svému hostiteli i nám, abychom, děláme-li hostiny, nezvali své příbuzné a přátele. Ne že by měl něco proti soudržné rodině, naopak, Bohu oddaná rodina může být pro druhé lidi požehnáním, a ne že by měl něco proti přátelství, opět naopak, ovšem varuje nás, abychom si nepletli rodinná pouta s rodinným sobectvím a přátelství s přítelíčkováním. A také nemáme zvát bohaté sousedy. Tato Ježíšova poznámka nám opět dává blíž pochopit smysl Jeho slov k hostiteli. Nejde ani tak o to, nezvat přátele, spíš o to, kdo mají být našimi přáteli, kdo mají být ti, které zveme na hostiny, které zveme do svých srdcí, ke svým stolům, do našich životů. Zveme-li ty, kteří nám to mohou oplatit, zamysleme se nad tím, proč je zveme. Zveme je skutečně z čistého přátelství? A zvali bychom je i tehdy, kdyby nám to oplatit nemohli? Není tu někde ve vzduchu kalkulace, která do přátelství nepatří?

Ale pojďme dál. Co nám Ježíš radí? Radí nám, abychom rozšířili svá srdce. Abychom rozšířili okruh svých přátel a zejména jejich složení. Jak říká prorok Izajáš: “Rozšiř místo ve svém stanu, ať napnou stanové houně tvých příbytků. Nerozpakuj se! Natáhni svá stanová lana a upevni kolíky.” (Iz 54,2) A v jakém směru a v jakém smyslu máme své srdce rozšířit? “Dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé.” Ano, v tomto směru a v tomto smyslu máme svá srdce rozšířit. A jak to máme udělat? Tak jako sbor už jsme s tím začali. Vzpomeňme naši bohoslužbu na Hod Boží vánoční. Přišlo něco kolem 25 bezdomovců. A já doufám, a modlím se za to, že se časem podaří alespoň některé z nich oslovit, aby chodili častěji - pro chléb hmotný i duchovní. Je to má velká touha, aby zde našli svůj domov - přátelství, společenství a Boží Lásku. Je to zajímavé, před několika dny jsem si koupila sešit biblických zamyšlení Hospodářství a finance jako otázka víry známého německého evangelického theologa profesora Duchrowa, a ten dává podnět k autentickému prožití vánoc - navrhuje sborům uspořádat společné jídlo s bezdomovci... Měla jsem z toho radost... To je ovšem jen část toho, co máme dělat, jak máme rozšířit svá srdce. To je způsob, jakým to můžeme dělat jako sbor. Ovšem Ježíš se zde obrací k jednotlivcům, tedy ke každému z nás, hovoří do našich osobních životů. A to už je poněkud těžší, co říkáte? Kdo jsou například ti, které o vánocích obdarováváme největšími dary? Jsou to lidé potřební, nebo lidé, od nichž můžeme očekávat dary na podobné úrovni? V knize Ester v 9. kapitole, 21.-22. verši čteme: “Uložil jim, aby každým rokem slavili čtrnáctého a patnáctého dne měsíce adaru památku na dny, v nichž si židé odpočinuli od svých nepřátel, a na měsíc, který jim přinesl zvrat, místo starosti radost, místo smutku den pohody; aby je slavili jako dny radostného hodování a aby posílal jeden druhému dárky a chudým dary.” Pro křesťany jsou vánoce takovýmito svátky radosti. A neděláme my to právě naopak? Nedáváme jeden druhému dary a chudým dárky, almužny, pokud vůbec něco? A když pořádáme nějakou hostinu, třeba na své kulaté narozeniny, koho tam zveme? A nebo vezměme si třeba takové pohřby. Nebylo by od věci, kdyby si křesťané na svých blízkých vyprosili slib, že až umřou, nechtějí na pohřbu žádné věnce a kytice, a místo toho ať všem řeknou, aby ty peníze, co by utratili za věnce a kytice, dali na nějaký dobročinný účel.

Ale pojďme se vrátit ještě k těm chudým, zmrzačeným, chromým a slepým. Domnívám se, že to není jen otázka finanční, proč je nezveme, že to není jen proto, že od  nich nemůžeme čekat pozvání na oplátku, nýbrž že je to i otázka určitého - možná vědomého, možná podvědomého odporu k těmto lidem. Zvláště typické je to u bezdomovců. Mnozí z nich páchnou, jsou ošoupaní, navíc si možná ještě říkáme, kdoví jak a kdoví proč se na tu ulici dostali, mnozí z nich prošli jednou či vícekrát psychiatrickou léčebnou či vězením... Nic nás na jejich společnosti neláká, říkáme si, že to jsou lidi pod naší úroveň, odpuzují nás... Ovšem, přátelé, uvědomme si, že takhle se mnozí dívali na trpícího Krista. Vždyť to prorokuje už prorok Izajáš ve svém proroctví o trpícím služebníku: “Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.” (Iz 53,2-3) Ovšem, řekneme si, jenže On byl narozdíl od těchto nevinný. Ano, to je pravda, On byl nevinný, oni jsou vinni. Ovšem my také. Nikdo není bez viny. Před Bohem jsme všichni znetvořeni hříchem, před Ním jsme všichni žebráci potřebující Jeho milost, před Ním jsme všichni bezdomovci, kteří svůj pravý domov teprve očekávají. A Pán Ježíš nám dává příklad, jak zvát ty, kteří nám to nemají jak oplatit. Zve totiž nás, lidi. Zve nás k sobě a dává nám sám sebe. A my Mu to nemáme čím oplatit. Můžeme Mu jen na Jeho nekonečnou Lásku odpovědět svou nedokonalou láskou. A On nás přesto přijímá. Proto, jak je psáno v listu Římanům, “přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.” (Ř 15,7). A jak je psáno v listu Židům, “s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud - tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.” (Žid 13,2). A: "Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím." (L 14,15)

Pomodleme se:

Pane Ježíši, děkujeme Ti, že nás k sobě zveš, že nás přijímáš, přestože se Ti nemůžeme nijak revanšovat. Neboť před Tebou jsme všichni znetvořeni hříchem, před Tebou jsme všichni žebráci potřebující Tvoji milost, před Tebou jsme všichni bezdomovci, který svůj pravý domov teprve očekávají. Prosíme, obměkči naše tvrdá srdce svou Láskou, abychom dokázali zvát a přijímat ty, kteří to potřebují, a být jim skutečnými bližními a přáteli. Prosíme Tě Pane za všechny pronásledované, nemocné, umírající, smutné, osamělé, bezdomovce, lidi ve válkách... Prosíme Tě i za náš sbor, za naše nemocné – za Evičku i ostatní, prosíme Tě za naši církev, za všechny církve, za všechny lidi, prosíme Tě za mír a spravedlnost... Prosíme Tě Pane za celý svět, za celý vesmír. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.