[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text Mk 4, 26-29

(předneseno při bohoslužbě 15.2. 2004 )

Dále řekl: "S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň."

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

s královstvím Božím je to tak, jako když… To je z pohledu současné české skladby vět naprosto nemožné souvětí. Pamatuji se, že když někdo nějaké takové souvětí napsal ve slohové práci, naše češtinářka mu za to vynadala. Ovšem v případě svých podobenství o Božím království to Pán Ježíš nemohl říci jinak. Nemohl říci: Království Boží je to a to. Neboť bychom to nepochopili. A možná se to ani přesně lidskými slovy vyjádřit nedá. Jak vysvětlíte, co to je Láska? To se pořádně vysvětlit nedá, to se musí prožít. A podobně je tomu asi i s Božím královstvím. Tak Pán Ježíš o něm mluví tak, jak se dá, a zve do něj, zve k jeho prožívání, a také k jeho rozšiřování. V textu, nad kterým se chci nyní společně s vámi zamyslet, říká Pán Ježíš: "S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu." Kdybychom to vzali doslova, a bez kontextu dalších textů, které nám k tomuto tématu mají co říct, mohli bychom se něco maličko v Božím díle zasnažit a pak složit ruce do klína a nic už nedělat - vždyť ono to samo… Ovšem skutečnost je jiná. Tak předně. Než člověk začne sít, musí půdu nejprve zorat, zkypřit a vláčet. Pak teprve může sít. A to není leckdy jednoduché. Někdy musí sít i za nepříznivých okolností. Jak je psáno v knize Kazatel: "Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet." (Kaz 11,4). A musí zasít mnoho semen, touží-li po hojné úrodě. Jak je psáno opět v knize Kazatel: "Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré." (Kaz 11,6) Nebo jak čteme v 2. listu apoštola Pavla do Korintu: "Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet." (2K 9,6). A když už se zaseje, je občas třeba práškovat, pokud jsou sucha, tak zavlažovat, a pokud se rozmnoží škůdcové, tak provádět chemické postřiky. Tedy vidíme, že rozhodně není možné založit ruce do klína. A stejně je tomu i v činění Božích věcí, v rozšiřování Božího království. Je třeba pracovat na Boží vinici takovým způsobem, k jakému máme povolání, a s takovým nasazením a úsilím, jak jen naše síly stačí. Jak je psáno v epištole Galatským: "V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas." (Gal 6,9). Ale je-li tomu tak, co nám chce říci Ježíš tímto svým podobenstvím? Jak tomu máme rozumět? Je třeba naší usilovné práce, anebo semeno vzchází a roste, ani nevíme jak, a země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu? Obojí. Jak je to s tou naší prací, jsme si už řekli. A nyní - jak je to s tím „samo od sebe“? Ono to vlastně není samo od sebe. Ono to je Božím přičiněním, Boží mocí. Ono to je podle přírodních zákonů, které do svého díla vložil Bůh. Přečtěme si 10. a 11. verš 65. žalmu: "Navštěvuješ zemi, hojností ji zahrnuješ, velmi bohatou ji činíš. Boží potok je naplněn vodou, pečuješ jim o obilí, ano, máš o zemi péči: zavlažuješ brázdy, kypříš hroudy, vydatnými prškami ji činíš vláčnou, žehnáš tomu, co z ní raší." Ano, i za tím, co dělá člověk, je Bůh, protože bez Boží pomoci nemůže člověk nic. A i kdyby tomuto někdo nevěřil, jsou okolnosti, které člověk opravdu ovlivnit či zajistit nemůže, jako například nemůže zajistit déšť. Ale vraťme se od zemědělství k dílu Božího království. Tak například člověk může zvěstovat evangelium, poukazovat na jeho individuální aspekty, na jeho sociální aspekty, může vydávat časopis - ale už nemůže zajistit, aby mu někdo naslouchal či aby to někdo četl. To může jen Bůh, ťukat svým Svatým Duchem na lidská srdce, aby se otevřela pro Jeho dílo, které tu na zemi chce činit i skrze tak nedokonalé nástroje, jakými jsme my. Jen On může tu půdu lidských srdcí činit vláčnou a přístupnější dílu Lásky. To není v našich silách. Ovšem, přiznejme si, jak často uvažujeme takto: Když my to nedokážeme, pak nikdo, a když my už jsme se svými silami a se svou moudrostí v koncích, tak to už je konec, a podobně. A buď propadáme zoufalství, nebo se snažíme najít v našich silách a v našem čase a úsilí ještě nějaké rezervy, ale ony tam nejsou a my se přepínáme, jsme přepracovaní a stejně to není nic platné. Proto mi přijde ten dnešní text úžasně osvobozující, jakoby nás zbavoval té křeče, k níž můžeme mít někdy v úsilí o Boží dílo sklony, jakoby nám říkal: Neboj se, s tebou Boží království, Boží dílo, nestojí a nepadá, to má základy a hlavní hnací sílu v Bohu. V tomto smyslu se mi líbí i další verš, který ovšem můžeme chápat právě jen v tomto kontextu, neboť vytržen z kontextu a pochopen samostatně by mohl být zavádějícím. Je to verš 2. z žalmu 127.: "Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek." A ještě vhodnější k pochopení je jiný překlad tohoto verše - ten volí například Luther, který druhou část verše překládá: zatímco Bůh to dává svému milému ve spánku. Ano, to je ono samo od sebe. I když spíš, i když odpočíváš v pokoji po tom, co jsi udělal, cos mohl, Bůh doplňuje ke tvému dílu, co je třeba doplnit. Ty se nemusíš nervovat, žes toho snad udělal málo, pokud jsi udělal vše, cos mohl. Nyní je při díle Bůh sám. Poněkud drasticky, jako léčba šokem pro naši případnou vytrvalou utkvělou představu o vlastní obzvláštní důležitosti, nechť nám zazní 5.-7. verš z 3. kapitoly 1. listu apoštola Pavla do Korintu: "Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst." Ale to neznamená, že by naše práce pro Boží království nebyla důležitá. Ona je důležitá, ale ne tolik, aby nás to vedlo k nějakým křečovitým postojům. Jistě si děláme starost o stav naší společnosti, o stav tohoto světa, který rozhodně nevypadá, že by se v něm nějak výrazně šířilo Boží království. Nadějí nám však může být Boží zaslíbení, které je zapsáno v 55. kapitole knihy proroka Izajáše, kde ve verších 10.-11. čteme: "Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal." Ano, Bůh svou mocí spolu s pomocí naší bezmoci, našich slabých sil, konal, koná a ještě vykoná veliké věci. A v této víře můžeme dál pracovat, každý sám i všichni společně dle našich sil, a nebát se, že by to bylo k ničemu. K tomuto bych přečetla ještě dva verše - dvě zaslíbení. První je z 2. listu Korintským, 9. kapitola, 10. verš: "Ten, který `dává semeno k setbě i chléb k jídlu´, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží `plody vaší spravedlnosti´." A druhé zaslíbení je z listu Filipským, 1. kapitola, verš 6.: "a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista." A na závěr nás chci všechny vespolek povzbudit slovy apoštola Pavla z jeho prvního listu do Korintu, z 15. kapitoly, 58. verš: "A tak, moji milovaní bratří (a sestry), buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná."

Pomodleme se:

Hospodine, náš dobrý Otče, děkujeme Ti za Tvé Slovo, v němž nám dáváš rovnováhu a z ní pramenící pokoj do našich životů. Děkujeme Ti, že nás povzbuzuješ k práci pro Tvé dílo a že s pomocí Tvé milosti není naše práce marná, i když by se to snad někdy mohlo na první pohled zdát. Díky, že nemusíme dát na ten první pohled, díky, že smíme věřit, že kříž není konečná zastávka, díky, že skrze život, smrt a vzkříšení Tvého Syna a našeho Pána a bratra Ježíše Krista smíme vyhlížet dál, do Tvého Království. Prosíme Tě Pane za všechny pronásledované, nemocné, umírající, smutné, osamělé, bezdomovce, lidi ve válkách... Prosíme Tě i za náš sbor, za naše nemocné - za Evičku i za ostatní, prosíme Tě za naši církev, za všechny církve, za všechny lidi, prosíme Tě za mír a spravedlnost... Prosíme Tě Pane za celý svět, za celý vesmír. Buď vůle Tvá a přijď Tvé království. Amen.