[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text 1 K 15,41-44

(předneseno při bohoslužbě 11.4. 2004 – Vzkříšení )

Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září. Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Kdo by to byl řekl, když Ho viděl v pátek na tom kříži tak zuboženého, zmučeného... A když mu setník kopím probodl bok, to jen pro sichr, aby nebylo pochyb, že je s ním skutečně amen, a z boku vyšla krev a voda, tak spolu s tím ze srdcí učedníků vyprchaly veškeré naděje, které kdy s Ježíšem spojovali... Byl tak úžasný... Tak krásně mluvil, davy mu visely na rtech a šly za ním, uzdravoval, rozmnožoval chleby a ryby... mysleli jsme, že on je Mesiáš, zachránce náš, že on bude králem Izraele... a ono nic. Všechno je v čudu. Je mrtvý a s ním i naše naděje... Takto uvažovali Ježíšovi učedníci po Jeho smrti. Ale to ještě pořádně neznali Boha – jak je to možné, vždyť Boží Syn s nimi putoval tři roky? A my snad Boha pořádně známe, věříme a důvěřujeme Mu dost, milujeme Ho dost? A to už s Ním žijeme jak dlouho... Tedy – to ještě pořádně neznáme Boha! On má moc vzkřísit z mrtvých! Poprvé to ukázal na svém Synu, Ježíši Kristu. Vzkřísil Ho a Jeho zmučené tělo proměnil v tělo oslavené, v tělo, které už nikdy nezemře. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Ze slov: „Co je zaseto“ poznáváme, že vstane to, co je zaseto. To znamená, že vstane tělo i duše, celý člověk se svou individualitou, se všemi svými vzpomínkami – nebo možná jen těmi dobrými. To znamená, že tento život, který nyní žijeme, není jen nějakou přípravou, zkouškou, čekárnou na život věčný, nýbrž je jeho zárodkem, jeho počátkem, tedy jeho součástí. A co znamená to tělo duchovní? Tak v první řadě, a to je na tom asi to nejdůležitější, je myšlen člověk – opět, jako fyzicky-duševně-duchovní celek, který již nehřeší, který je zcela proměněn Boží Láskou. To se týká ovšem nás – Pán Ježíš nehřešil ani před smrtí. Za další, tělo duchovní, jak již bylo řečeno, neumírá. Ani netrpí. Pána Ježíše už Jeho rány nebolí. Ani nás jednou nebudou bolet naše rány, duševní ani fyzické, záda, žlučník, hlava a já nevím co ještě, co koho z nás trápí. Za další – duchovní tělo není nějaký duch. Ježíš říká po svém vzkříšení učedníkům: „Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ To řekl a ukázal jim ruce a nohy. Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: "Máte tu něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi. Ano, vzkříšený člověk je plně člověkem – plněji, než před vzkříšením. A má schopnosti, které před vzkříšením neměl. Ale to všechno není tak podstatné. Nejpodstatnější na tom všem je to, co jsem již řekla – vzkříšený člověk už nehřeší, je zcela proměněn a naplněn Boží Láskou.

Slova: „Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě, co je zaseto v slabosti, vstává v moci“ nám však ukazují ještě na něco dalšího. Aby mohl člověk vstát ve slávě, nelze obejít kříž. Obejít kříž a tu slávu a moc si prožívat už tady, v první fázi našeho života, to je velké pokušení církve a každého křesťana. Ovšem to není cesta Kristova. Vždyť On sám říká zástupům lidí, kteří Mu naslouchali: „Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymaží vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky. Ale běda vám, bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.“ (L 6, 20-25) Ne, Ježíš nemluví o tom, že člověk by měl schválně trpět, že to je tak správné, a že když se člověk už v této fázi života raduje, tak pak už bude jen trpět... To ne. Ježíš zde poukazuje na to, že když Ho bude člověk opravdu následovat – a to my přeci chceme, tak to nebude mít v životě jednoduché. Ovšem bude opravdu šťastný, a to až navěky. A pokud to bude chtít mít jednoduché, tak bude žít stylem tohoto světa, to znamená hromadit majetek, usilovat o moc a podobně, no ale v tom případě už nenásleduje Pána Ježíše, nýbrž vybírá si jiného pána, a ten mu sice nabídne leccos pěkného v této fázi života, ovšem tím to končí, to pěkné má vybráno a dál už to bude méně pěkné... A je na nás, co si vybereme, jakého pána si zvolíme, jakou cestou se dáme... Ježíš nás zve na cestu za sebou. Na cestu, která vede sice přes kříž, ale vede ke vzkříšení, vede k pravému naplnění života. A to jak života osobního, tak života společenského. Neboť nejen rány nás jako jednotlivců, nýbrž i rány společnosti budou zhojeny, všechny dobré a spravedlivé myšlenky, ideje, které nebyly pochopeny, které se nepovedlo uvést v praxi, nebo jen zčásti, všechno dobro, které ztroskotalo – neboť, žel, jak to vypadá, tak dobro a spravedlnost v tomto časném světě takřka zákonitě ztroskotává, to vše bude vzkříšeno, a to ve slávě – tedy v ještě krásnější formě, než si vůbec dokážeme představit... K tomu bych ráda přednesla jednu svou velikonoční báseň – jmenuje se Jen spí, a jí bych toto zamyšlení ukončila:

Je večer
Tvá květina
kalich květu
svinula
Jde spát

Vidíš to 
a pláčeš
myslíš
že zhynula
měls’ ji rád…

Neplač
Nezhynula
Jen spí
A ráno
se opět probudí
A zase
rozvije se
v plné kráse

A bude 
ještě krásnější
Krůpějí rosy 
ozdobená
tvá květina
nově probuzená
ranním sluncem 
prozářená 

Je pátek večer
A zítra
je neděle