[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text Jl 2, 12-17

(předneseno při bohoslužbě 30.3. 2003 )

Nyní tedy, je výrok Hospodinův, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. Kdo ví, nepojme-li ho opět lítost a nezanechá-li za sebou požehnání, a zase budou obětní dary a úlitby pro Hospodina, vašeho Boha. Trubte na polnici na Sijónu, uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění! Shromážděte lid, posvěťte sbor, sezvěte starce, shromážděte pacholátka i kojence od prsů, ať vyjde ženich ze svého pokojíku a nevěsta ze své komůrky. Ať mezi chrámovou předsíní a oltářem pláčou kněží, sluhové Hospodinovi, ať prosí: "Ušetři, Hospodine, svůj lid, nevydávej své dědictví potupě, ať nad nimi nevládnou pronárody. Proč se má mezi národy říkat: »Kde je jejich Bůh?«"

Bratři a sestry, milí přátelé,

nejprve bych ráda zasadila přečtený text do souvislosti s první kapitolou a s první částí kapitoly druhé, tedy s textem, na nějž námi vyslechnutý text navazuje. Prorok Joel zde píše o zpustošení země kobylkami, nepřáteli, a o dni Hospodinově, kdy nepřátelé znovu přijdou. Samé pohromy.

A jak s tím souvisí den Hospodinův, příchod Hospodinův? Hospodin, Bůh, nechce zlo, pohromy, války. Ani je nepůsobí. Ale když už tu zlo je, když už tu jsou války, pohromy, Hospodin i skrze ně může k lidem mluvit a s lidmi jednat. Vlastně každá událost, každá křižovatka, každá krize, je v jistém smyslu Den Hospodinův. Bůh k nám mluví. A jde o to, abychom my Mu chtěli naslouchat. Den Hospodinův, to je o spravedlnosti a o milosrdenství, o soudu a odpuštění. O naší hříšnosti a o potřebě pokání. O tom, že my sami si to tu na zemi kazíme, když posloucháme ďábla a ne Boha, a že si pak samozřejmě musíme nést důsledky svých činů, ale i o tom, že až bude nejhůř, Bůh přijde, a zasáhne. Že zlo, pohromy, války, hřích, nic takového nebude mít poslední slovo a nebude to tady nekonečně. Poslední slovo bude mít Bůh.

To jsou tedy souvislosti, ve kterých je zasazen text, nad kterým se dnes chceme společně zamyslet. Nyní tedy, je výrok Hospodinův, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. Možná si řekneš- vždyť jsem u Něj, u Boha. Věřím v Něj přeci, modlím se, snažím se konat dobré skutky... Ale jsi u Něj doopravdy? Celým srdcem? Nemáš ve svém srdci, ve svém životě, nějakou tu třináctou komnatu, nějakou oblast, do níž nechceš Boha pustit? Něco, o čem si říkáš, že je to jen tvoje záležitost? Myslíš na Boha tak jako dýcháš vzduch? Hledáš Jeho vůli pro každý den, pro každou hodinu svého života? Dáváš se Mu zcela k dispozici, anebo bys raději, aby On byl zcela k dispozici tobě, když ty si vzpomeneš, aby splnil tvé přání, tvou vůli? Snažíš se sloužit Jemu a podílet se na stavbě Jeho království, nebo máš spíše Jeho za svého služebníčka, který ti má pomáhat stavět tvé královstvíčko, upevňovat tvoji moc, tvoji sílu, rozmnožovat tvůj majeteček? Ano, i pro mne, i pro tebe, platí Boží výzva: Navraťte se ke mně celým srdcem. Dále slyšíme radu, jak to máme udělat, jak se máme navrátit k Hospodinu, slyšíme o prostředcích, které nám v tom pomohou. Navraťte se ke mně v postu, pláči a nářku, říká Hospodin ústy proroka. Vrací-li se člověk domů, zvláště je-li to po delší době, většinou se to bez slz neobejde. Pláčeme nad tím, že jsme byli tak dlouho pryč, od někoho, kdo nás miluje a koho milujeme my, pláčeme, že jsme toho mohli doma tolik potřebného vykonat a místo toho jsme se toulali po světě a co mělo být vykonáno, vykonáno nebylo, pláčeme radostí, že už nám to konečně došlo a že se konečně vracíme... Pláčeme a voláme a prosíme o sílu zas neodejít... Pláčeme a prosíme nejen za sebe, ale i za ty, kteří naší nepřítomností trpěli a kterým kvůli nám třeba nebylo v něčem důležitém pomoženo, pláčeme a prosíme i za ty, kteří se ještě nevrátili ze svých toulek... Slzy, jsou-li upřímné, čistí srdce od nánosu bláta z cest. A co nevyčistí, to dokončí Otec.

Co se týče postu, tak jeho smysl a jeho význam pro naše pokání, pro náš návrat k Bohu, bych vysvětlila asi takto: jídlo je dobrý dar. Boží dar. Ale my ho mnohdy nesprávně užíváme. Buď ho bereme jako samozřejmost, nevážíme si ho a neděkujeme za něj Bohu, nebo ho dokonce nadužíváme, jíme, i když nemáme hlad, jen tak pro chuť... Pro dar zapomínáme na jeho smysl a na jeho dárce. A tak je to nejen s jídlem, ale i s penězi, a pak jsou tu boháči, se sexem- a je tu nevěra či dokonce časté střídání partnerů, a tak je to se vším, co může a má sloužit dobru. Proto, máme-li se vrátit celým srdcem k Bohu, je třeba se na chvíli zastavit, všechno položit před Boha a myslet chvíli jenom na Něj, a v Jeho světle pak na všechno ostatní, a On vše promění a nám zas vrátí, abychom toho dokázali užívat k Jeho slávě a ku opravdovému prospěchu svému i svých bližních.

Ale protože Bůh má s těmi našimi návraty a posty bohatou zkušenost, ví, že to spíš než skutečné návraty bývají jen jakési zdvořilostní návštěvy, a spíš než skutečné Bohu vše a navždy odevzdávající posty jakési dietní cvičení, říká: Roztrhněte svá srdce, ne oděv. Ano, podívejte se až na dno svého srdce, až na kořen svých úmyslů, svých činů, odřekněte se radikálně hříchu a tedy i své účasti v situacích, které k němu vedou... Navrátit se k Bohu celým srdcem je jediná cesta, jak se k Němu navrátit doopravdy, a jak se svým životem něco pořádného udělat, jak ze svého života nechat Boha tvořit překrásné umělecké dílo.

Navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá Ho lítost nad každým zlem. Ve středověku byl Bůh líčen především jako přísný, až krutý vládce, který vám hrozí peklem, jestliže se k němu neobrátíte. I dnes to ještě můžete v některých kázáních slyšet. Ale skutečnost je poněkud jiná. Prorok neříká, navraťte se k Hospodinu, abyste nepřišli do pekla. On říká, navraťte se k Hospodinu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. On Vám touží odpustit vaše provinění. On vás touží přivinout na své srdce. On je nešťastný z toho všeho zla, co ho ve světě je, On je nešťastný z každého tvého hříchu. Skoro jako by zde zaznívalo: lidé, smilujte se nad Bohem, netrapte Ho už svými hříchy. A také: netrapte už sami sebe, netrapte své bližní, vždyť hřích je tak strašný...

Kdo ví, nepojme-li Ho opět lítost, a nezanechá-li za sebou požehnání, a zase budou obětní dary a úlitby pro Hospodina, vašeho Boha. Kdosi kdysi řekl, že je-li Bůh, pak mu jistě odpustí, vždyť je to jeho řemeslo. A nejen kdosi kdysi, to i dnes spousta lidí, věřících i nevěřících, takto uvažuje- či lépe řečeno, kalkuluje. Ale skutečnost je jiná. Ano, Bůh je nesmírně milosrdný, milostivý a shovívavý, ale není to jeho řemeslo. On vždy znovu odpouští, protože chce, ne protože musí, vždy znovu se pro tebe ve své Lásce svobodně rozhoduje. Ale nesmí na to člověk opovážlivě a vypočítavě spoléhat. Je třeba upřímně litovat svých hříchů, činit pokání, snažit se žít lépe. Pak máme naději, že nám Bůh odpustí pro krev Ježíše Krista, kterou prolil na kříži za naše hříchy. To není laciná milost! Ta milost stála smrt nevinného, Božího Syna! Bůh nám tedy, smíme věřit, odpustí, a my se dostaneme z bludného kruhu vin a jejich následků a výčitek svědomí a snad se podaří s každým z nás, s naší rodinou, společenstvím, církví, národem, něco udělat, něco, z čeho bychom měli my i Bůh radost a užitek.

Trubte na polnici na Sionu, uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění! Shromážděte lid, posvěťte sbor, sezvěte starce, shromážděte pacholátka i kojence od prsů, ať vyjde ženich ze svého pokojíku a nevěsta ze své komůrky. Tolik aktivity! Ano, bez aktivity to nejde. Docela by mne zajímalo, jestli tenkrát na prorokovu výzvu reagovali. A jak je to dnes? Tak na tu bohoslužbu ještě tak přijdeme, s biblickou hodinou to už je horší, vždyť v úterý odpoledne můžeme dělat tolik jiných zajímavých věcí, do půstu se nám také nechce, a když by se jednou za čas svolalo modlitební shromáždění, kolik nás přijde? A troubit na Sionu na polnici, volat v církvi k pokání a obrácení, varovat, že jde církev špatným směrem, staví-li se za bohaté a mocné, propadá-li svodům mamonu, podporuje-li válku, kolik křesťanů je ochotno k tomuto... Kdo je ochoten se angažovat, kdo je ochoten riskovat tvrdou reakci či dokonce trest... A tak děláme raději kompromisy... A Boží výzva k aktivitě se týká všech. Nikdo zde není vyjmut. Jsou voláni ženich a nevěsta od příprav svatebního veselí. Důchodci od vnoučat. Maminky s miminky. Jistě, za normálních podmínek by všichni tito měli právo a čas dělat to všechno, od čeho jsou teď odvoláváni, dopřávat si více klidu, soukromí... Za normálních podmínek. V ráji. Když ještě nebyl hřích. To byly normální, krásné, Bohem dané a požehnané podmínky. Jenže skončily. Po pádu jsou podmínky krize, od té doby žijeme v jakémsi permanentním výjimečném stavu. A uvést sami sebe, své rodiny, svá společenství, své národy aspoň trochu do souladu s Boží vůlí, dá dost práce a stojí to někdy i dost sebeomezování. I to patří k bolestem těhotenství a k jezení chleba v potu tváře, na které upozornil Hospodin Evu a Adama při jejich odchodu z ráje.

Ať mezi chrámovou předsíní a oltářem pláčou kněží, sluhové Hospodinovi, ať prosí: Ušetři, Hospodine, svůj lid, nevydávej své dědictví potupě, ať nad nimi nevládnou pronárody. Proč se má mezi národy říkat: Kde je jejich Bůh? Kněží, faráři, kazatelé, sluhové Hospodinovi, jsou zvláštním způsobem odpovědni za stav církve, a tedy i světa, neboť oni mají zvěstovat lidem Boží slovo, Boží vůli, Boží lásku, Boží spravedlnost, Boží nároky, Boží soudy... A mají se modlit... To je obrovská odpovědnost... Ale dělají to opravdu? Nekáží často spíše slabý odvar z Božího slova, aby si příliš nepohněvali své posluchačstvo? Nehledají často spíše než podíl na službě Hospodinu podíl na moci ve státě? Podíl na bohatství tohoto světa? A když se modlí, pokud se vůbec modlí, za co se modlí? Prorok vyzývá kněze k modlitbám za to, aby nad jejich národem nevládli pronárody. A co dělají naši faráři, naši církevní představitelé? Modlí se za naše vystoupení z NATO, modlí se za naše nevstoupení do EU? Nebo oslavují NATO a EU jako představitele euroamerické křesťanské civilizace, nositele křesťanských hodnot, a tím vlastně dávají požehnání cizím národům, ať jen nad námi vládnou?

Kde že mají plakat a naříkat a modlit se kněží, sluhové Hospodinovi? Mezi chrámovou předsíní a oltářem. Proč právě tam? Mezi chrámovou předsíní a oltářem k zápalným obětem, tedy ještě ne ve svatyni, ale na chrámovém nádvoří, se nacházelo takzvané bronzové moře, nádoba k očišťování kněží před vstupem do svatyně. A právě tam, očišťujíce se, mají naříkat a modlit se k Hospodinu kněží. Jako by jim tím říkal: dovnitř mi takhle nechoďte... Nejprv čiňte pokání, očistěte svá srdce, roztrhněte svá srdce- ne oděv, a pak teprve můžete dál... Kéž by i dnes sluhové Hospodinovi slyšeli tato slova...

Došli jsme ke konci dnešního textu. A snad se zeptáte: a proč jsou tato slova proroka Joela určena národu, který je napadán jiným národem? Tedy oběti? Pokání by měl přeci činit útočník, okupant... Bratři a sestry, ani tak zvaná oběť není bez viny. Jistě, pokání má činit i nepřítel, ale to se týká jeho. I jemu to jistě Hospodin zvěstuje. Ale teď a tady jde o nás. O naše viny, o naše pokání. O pokání za náš národ, za jeho připojování se ke strukturám zla... Že my s tímto připojováním nesouhlasíme? A dali jsme to vždy zcela jasně a bez kompomisů najevo? A nenechávali jsme si někdy různé své názory raději sami pro sebe, ze strachu, nebo z pohodlnosti, místo abychom šli s nimi za druhými lidmi, za svými bratry a sestrami, za svými přáteli? Ano, i k nám se Hospodin obrací slovy proroka Joela o pokání. Na každém z nás strašně moc záleží, jak to tady na zemi bude všechno pokračovat. Čiňme tedy pokání- z toho, co špatného jsme udělali, i z toho, co dobrého jsme udělat měli a neudělali, navraťme se celým srdcem k Hospodinu, a doufejme, že není ještě vše ztraceno. Neboť pokání činící lid má zaslíbení, jež čteme v dalších verších 2. kapitoly proroka Joela:

Horlivě se ujme Hospodin své země a se svým lidem bude mít soucit. Hospodin se ozve a řekne svému lidu: Hle, posílám vám obilí, mošt i čerstvý olej, abyste se nasytili, a už vás nevydám potupě mezi pronárody. Vzdálím od vás Seveřana, zaženu ho do vyprahlé, zpustošené země, jeho předvoj do moře východního, jeho zadní voj do moře západního. Neboj se, země, jásej a raduj se, neboť veliké věci vykoná Hospodin. Neboj se, dobytku na poli, stepní pastviny se zazelenají, strom zase ponese ovoce, fíkovník a réva vydají úrodu. Jásejte, synové Sijónu, radujte se z Hospodina, svého Boha, neboť vám dá učitele spravedlnosti a jako na začátku vám sešle hojnost dešťů podzimních i jarních. Humna budou plná obilí, lisy budou přetékat moštem a čerstvým olejem. Tak vám nahradím, co po léta požíraly kobylky a brouci, různá havěť a housenky. Budete jíst dosyta a budete chválit jméno Hospodina, svého Boha, který s vámi tak podivuhodně jednal. A můj lid nebude navěky zahanben. Poznáte, že jsem uprostřed Izraele. Já jsem Hospodin, váš Bůh, a jiného Boha není. A můj lid nebude navěky zahanben.

Pomodleme se:

Hospodine, Pane náš, sešli jsme se tu, abychom se před Tebou ztišili. Abychom Ti otevřeli svá srdce. Abychom slyšeli Tvé živé slovo do našich životů. Vyznáváme Ti, že se tak často necháme pohlcovat tímto světem, že se nám tak často nechce plout s Tebou proti proudu hříchu, že máme strach z těžkostí a necháme se jím odrazovat od života podle Tvé vůle... Že tak často žijeme polovičatě a děláme kompromisy s hříchem. Prosíme Tě, probuď nás k plné a živé Lásce a naplň nás svým Svatým Duchem, abychom měli odvahu tak žít. Prosíme Tě za mír ve světě. Prosíme Tě jeden za druhého, vždyť Ty sám nejlíp víš, co kdo z nás potřebuje. Prosíme Tě za náš sbor, za naši církev, za všechny církve a křesťany, aby toužili žít plně Tvou Lásku. Pane, přijď Tvé království a staň se Tvá vůle. Amen.