[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text Fp 1, 1-2

(předneseno při bohoslužbě 11.7. 2004 )

Pavel a Timoteus, služebníci Krista Ježíše, všem bratřím v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech, i biskupům a jáhnům: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení.

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

tyto dva verše jsou jakýmsi Pavlovým vstupním pozdravem, úvodem dopisu. Na první pohled či poslech by se tedy mohlo zdát, že nám nemohou nic dát, že je to pouhá formalita, pozdrav, to prostě patří k dopisu, a proč o tom více přemýšlet. Skutečnost je však jiná...

Nejdříve si všimněme, jak Pavel sebe a svého spolupracovníka Timotea označuje. V ekumenickém překladu čteme: služebníci Ježíše Krista. V originále je zde však použito slůvko douloi, což znamená: otroci. Otroci Ježíše Krista. Všichni dobře víme, kdo to byl otrok – že to byl člověk, který ve všem musel plnit vůli svého pána. V případě Pavla a Timotea zde vnímáme určitý posun. V tomto smyslu je otrok Ježíše Krista ten, kdo dobrovolně plní vůli svého nebeského Pána. Ale proč? Proč by se někdo dobrovolně stával něčím otrokem? Ovšem Pán Ježíš není jen tak někdo. On je Boží Syn. A Pavel a Timoteus věděli, že Boží vůle je ta nejlepší a nejsprávnější a že činit ji je lepší než jednat podle vůle své nebo podle vůle tohoto světa. My, kteří se zde ve sboru scházíme, toužíme být – alespoň v to doufám – služebníky Pána Ježíše Krista. Ale toužíme skutečně být Jeho otroky? Toužíme konat skutečně v každé hodině, v každé minutě, v každém okamžiku života jen a jen Boží vůli? Neceníme si příliš své vlastní vůle, tak zvaně svobodné? Uvědomujeme si, že naše vůle, pokud se nedá vést Boží vůlí, má blízko ke svévoli? Uvědomujeme si, že kdo není otrokem Ježíše Krista, je otrokem hříchu? A že mzdou hříchu je smrt?

Tolik tedy o pisatelích dopisu. A nyní o jeho adresátech. Pavel píše: všem bratřím v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech, i biskupům a jáhnům. Nejdříve si povšimněme slova: bratřím. V originále je slovo hagios, to jest: svatým. Není zde ovšem myšleno svatým v pojetí katolické církve, ani svatým jako mravně dokonalým či vzorným. Slovo svatý, hebrejsky kadoš, označuje osoby oddělené od všedního světa a zasvěcené Hospodinu. Ovšem určitá souvislost s naším každodenním životem tu je. Jen je zcela opačná, než jak je slůvko svatý běžně chápáno a používáno. My nepatříme Pánu Bohu, Pánu Ježíši, proto, že bychom byli tak mravně na výši, abychom si to zasloužili. To nejde. Jsme hříšníci. Ale právě proto, že patříme Pánu Ježíši, smíme a máme s Jeho pomocí žít tak, aby On z nás měl radost a našim bližním abychom byli také ku pomoci. S Jeho pomocí smíme a máme usilovat žít svatě – žít svatě jako Jeho děti – jimiž se nejen smíme nazývat, ale také jimi skutečně jsme, jak čteme v 1. listě Janově.

Ještě si povšimněme pořadí, ve kterém Pavel uvádí adresáty dopisu. Nejdříve píše: všem bratřím, a teprve pak: biskupům a jáhnům. Z toho je vidět, že pro Pavla byli všichni členové sboru stejně důležití a všechny stejně miloval. Že dále uvádí zvlášť biskupy a jáhny - to asi proto, že oni měli ve sboru určité povinnosti, určitou odpovědnost, a tu jako by jim chtěl Pavel připomenout. Tedy úřady v církvi jsou úkolem, ne výsadou, která by stavěla biskupy a kněze nad ostatní věřící.

A nyní již ke druhé části pozdravu. Cože to Pavel Filipským přeje a vyprošuje? Milost a pokoj od Boha. Co je to milost? Milost je nezasloužená přízeň Boží vůči člověku, Boží láska, laskavost, milosrdenství... Nic z toho si sami od sebe nezasloužíme. A přesto nám to Bůh pro zásluhy Pána Ježíše Krista dává. Pokoj. Pokoj je dar od Boha. Pokoj je stav srdce i mysli. Pokoj je dobré svědomí – pokoj s Bohem. Pokoj je mír – se sebou, s bližními, se světem. Pokoj není jen něco individuálního. Má v sobě i společenský rozměr. Pokoj – hebrejsky šálom – je programem Božího království. A tento pokoj přeje Pavel i nám. A tento pokoj i nám dává Bůh.

A co my? Co svým přátelům přejeme my – ať již v dopise, nebo ústně? Většinou se přeje: a hlavně to zdravíčko. Je zdraví skutečně to hlavní? Přejeme štěstí. Co tím myslíme? Snad přejeme i pokoj. Nemyslíme tím však spíš klid od všech starostí, cosi pasivního? A přejeme-li někdy také Boží požehnání, nemyslíme tím opět zdraví, štěstí, úspěch v zaměstnání, peníze a podobně? A vůbec – co naše dopisy, pokud někomu píšeme? Jsou zvěstováním Boží milosti a pokoje, povzbuzením v Pánu, nebo obsahují spíše prázdné fráze? ... Pane, nauč nás přát přání a psát psaní ze srdce proměněného Tvou milostí. Amen.

Pomodleme se:

Pane Bože, náš laskavý a dobrotivý Otče, děkujeme Ti za Tvé dary – za Tvůj pokoj a Tvou milost, za Tvou lásku. Nad to není nic vzácnějšího. V Tobě jsme nejbohatší lidé, když smíme prožívat Tvou něhu. Toužíme toužit po tom, po čem toužíš Ty, toužíme být plně sjednoceni s Tvou vůlí, toužíme, aby naše srdce tloukla ve stejném rytmu se srdcem Tvého Syna, našeho Pána, Ježíše Krista. Prosíme, proměňuj nás svým Svatým Duchem. Pane, prosíme Tě jeden za druhého, za naše potřeby, dej, abychom dokázali jeden druhému naslouchat, modlit se jeden za druhého a pomáhat si. Prosíme Tě za naše nemocné, zvláště za Evičku, aby se její zdravotní stav zlepšil. Prosíme Tě za celou naši církev, za ostatní církve, za všechny křesťany, za všechny lidi, za celý svět - za mír, za spravedlnost… Prosíme Tě, děj se Tvá vůle a přijď Tvé království. Amen.