[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text Mk 10, 17-27

(předneseno při bohoslužbě 18.7. 2004 )

Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!" On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí." Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: "Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!" On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: "Dítky, jak těžké je vejít do království Božího! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království." Ještě více se zhrozili a říkali si: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko."

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

kdosi řekl, že lidské srdce je jedna velká fabrika na modly. A domnívám se, že měl pravdu. Podívejme se například na toho bohatého muže, o kterém jsme teď četli v Evangeliu. Setká se s potulným učitelem, o kterém něco málo slyšel, a hned před ním pokleká. Přitom je psáno: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ Ale pojďme dále. Ten muž se Ježíše ptá: Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Ježíšova první reakce je, že ho odkáže do patřičných mezí: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“ Tedy kárá ho právě za jeho sklon tvořit si modly. Jistě, Pán Ježíš je Boží Syn, před Ním je možno pokleknout, On je hoden označení Dobrý. Ovšem ten člověk, který tu před Ježíšem pokleká a nazývá Ho dobrým, to nedělá proto, že by v Něm rozpoznal Božího Syna, nýbrž proto, že vidí moudrého učitele a už ho zbožňuje. Pán Ježíš mu vidí do srdce a tak to ví a proto reaguje tak, jak reaguje, to jest zcela odlišně než reagoval třeba u představeného synagogy Jaira, který za ním jednou přišel, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil: "Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!" V jeho srdci totiž Ježíš rozpoznal víru v to, že je Boží Syn.

Ale pojďme dál. Poté, co Pán Ježíš muže napomenul, jako odpověď na jeho otázku mu připomíná Desatero. Ano, dodržování Desatera, život podle Zákona, byl pro Židy cestou k životu věčnému. Muž Mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ Kdo ví, zda byl skutečně tak ctnostný nebo nechápal obsah a dosah Desatera nebo byl jen pořádně domýšlivý... Ale to zde Ježíš neřeší. S láskou na muže pohlédl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všechno, co máš, rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mne...“ Ano, to je to nové, co Ježíš přináší. Věčný život se nezíská nějakým přesným dodržováním nějakého, byť sebelepšího zákona. Věčný život je totiž život v plnosti lásky. A lze tedy získat jen láskou – což se samozřejmě absolutně nevylučuje s životem podle Desatera, je to však ještě něco víc. A jak jinak dospět k dokonalé lásce, než následováním Toho, který je Láska sama. Jak jinak získat podíl na věčném životě, než následováním Toho, který sám je Život. A k následování Pána Ježíše patří řídit se Jeho vůlí. A k Jeho vůli patří, aby nebyli na jedné straně bohatí a na straně druhé chudí. Aby lidé nežili ani v bídě, ani v přebytku. Aby všichni měli to, co opravdu potřebují. On touží po láskyplném vyrovnání. Toho ovšem nejde docílit bez toho, že ti bohatí se o svůj majetek podělí s těmi chudými. To se Ježíš snažil tomu bohatému muži vysvětlit.

Ale muž svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. A neboť nebyl ochoten jej rozdat. Další známka modlářství... Ten člověk byl nemocen. A nechtěl se léčit... A jak je tomu s námi? Nemáme snad i my nějaký přebytečný majetek, ať již finanční, hmotný, či duševní, nějaké hřivny, schopnosti, cokoli, co si necháváme pro sebe, ačkoli bychom se o to mohli rozdělit, podělit, s těmi, kterým to schází, ačkoli bychom to mohli dát jak se říká „do placu“, aby se to mohlo využít ke společnému prospěchu? Nebo nemáme snad víru, naději a lásku k Pánu Bohu, k Pánu Ježíši, a „nešušňáme“ si ji pro sebe, místo abychom se i o ni podělili s druhými?

Ježíš byl nad tím bohatým člověkem smutný a říká učedníkům: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství. Dítky, jak těžké je vejít do království Božího. Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Je to logické. Jak bychom mohli vejít do domu, kde bychom viděli chudé, jimž jsme nepomohli, ano na jejichž úkor jsme si žili... Vždyť bychom se museli strašně stydět... Učedníci se ptají: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš na ně pohlédl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha, vždyť u Boha je možné všechno.“ Máme tedy naději. Pro Ježíšovu oběť, jestliže ji vezmeme vážně a budeme se Ho snažit následovat. Chvála Jemu za Jeho nesmírné milosrdenství.

Pomodleme se:

Pane Ježíši, děkujeme Ti za Tvoji Lásku. Děkujeme Ti, že následování Tvé Lásky je cestou k životu věčnému. Děkujeme Ti, že o tom smíme vědět. Děkujeme Ti, že v Tobě máme vzor, jak žít, a důkaz, že žít radikálně Lásku je uskutečnitelné. Prosím Tě, Pane, ukazuj nám, v čem máme ještě mezery, v čem Tě nenásledujeme, jakou oblast našeho života si necháváme pro sebe a nepoddáváme Tvé Lásce. Prosíme Tě, ukazuj nám, v čem jsme bohatí, o co bychom se mohli a měli rozdělit s druhými. Pane, prosíme Tě jeden za druhého, za naše potřeby, dej, abychom dokázali jeden druhému naslouchat, modlit se jeden za druhého a pomáhat si. Prosíme Tě za naše nemocné, zvláště za Evičku, aby se její zdravotní stav zlepšil. Prosíme Tě za celou naši církev, za ostatní církve, za všechny křesťany, za všechny lidi, za celý svět- za mír, za spravedlnost… Prosíme Tě, děj se Tvá vůle a přijď Tvé království. Amen.