[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text Mt 16, 13-23

(předneseno při bohoslužbě 6.4. 2003- )

Když Ježíš přišel do končin Cesareje Flipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: "Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!" Ale on se obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!"

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

Ježíš se ptá svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Tedy ptá se, za koho pokládají lidé Jeho, Ježíše. A učedníci Ježíši sdělují to, co se tak o Něm mezi lidmi povídá, co si o Něm lidé myslí, za koho Ho pokládají. Podle těch odpovědí se povětšinou lidé domnívali, že Ježíš je nějaký z významných proroků, který vstal z mrtvých, případně že je nějakým novým Božím prorokem. Z toho vidíme, jak na lidi působil. Jako naprosto výjimečný člověk. Nicméně výjimečných lidí bylo a je vždy, v každém století, víc. Lidí, kteří dělají mocné činy. Lidí, kteří káží morálku. Ale Ježíš je víc. On není jen mocný divotvůrce, tím by nás nespasil. On není jen kazatel morálky, neboť tací kazatelé morálky, s jakými se někdy můžeme setkat, mohou člověka akorát tak otrávit, a ne povzbudit ke svatému životu Lásky. Ježíš je Boží Syn, Láska sama. A o Lásce nejen mluví, On ji žije. Ale vraťme se k našemu textu.

Ježíš si možná se smutkem, že Ho nepoznali, možná s úsměvem vyslechne, za koho Ho lidé pokládají, co si o Něm myslí. A s nadějí se ptá svých učedníků, těch, kteří už delší dobu chodí s Ním, naslouchají Jeho slovům, jsou svědky Jeho činů a hlavně vidí Jeho autentický život Lásky: "A za koho mne pokládáte vy?" Ptá se s nadějí, protože doufá, že ty tři roky, co s nimi strávil, nebyly nadarmo. A možná se ptá trochu i s obavou- došlo jim to už, nebo ještě ne? A ozve se Šimon Petr. "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích." Ano, opravdu blažený, opravdu šťastný je ten, kdo nedá jen na to, co se mu jeví, nedá jen na to, co si může ohmatat, nýbrž dá na své sny, dá na své nejvnitřnější touhy a přání, ten, který uvěří tomu, co se mu ozývá v nejhlubších hlubinách jeho srdce. Protože právě tam k němu promlouvá Bůh.

Tedy Šimon Petr říká: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." A co my, za koho my považujeme Ježíše? Jak my se na Něj díváme, jak my Ho chápeme, co pro nás znamená? Jako tehdy, za Ježíšova pozemského života, tak i dnes mají lidé na Ježíše různé názory. Tak například někteří lidé se domnívají, že Ježíš nikdy nežil. Že evangelia jsou smyšleným příběhem. Ale k tomuto názoru se už dnes kloní málokdo, dokonce i většina atheistických historiků se shoduje, že Ježíš je historická postava, že skutečně žil. Tato většinová skupina, tedy ti, kdo věří v historičnost Ježíšovu, se pak dělí na ty, kdož se domnívají, že Ježíš byl velkým mužem, myslitelem, náboženským reformátorem, léčitelem či revolucionářem, ale že to byl jen člověk, a na ty, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého. A co my, kam my patříme? Věříme, tak jako Petr, že Ježíš je Mesiáš, to znamená pomazaný, Bohem pomazaný, Syn Boha živého? A věříme tomu opravdu, i s těmi důsledky, které z toho pro nás vyplývají? Věříš, že byl pomazán, poslán proto, aby konkrétně tebe zavolal k pokání, aby konkrétně tobě odpustil tvé viny, aby konkrétně tebe povolal ke svatému životu Lásky? Věříš tomu, že je Syn Boha živého, Toho, který je tvůrcem veškerého života, i tvůrcem tebe, a jemuž má všechno živé, tedy i ty, sloužit? Chceš Mu sloužit? Chceš celým svým srdcem usilovat jen a jen o život Lásky? Ano, také tohle znamená věřit v Ježíše jako Mesiáše, jako Syna živého Boha. A také to znamená pochopit a uznat to, co je na jedné straně nabíledni, ale na straně druhé to někdy lidé uznat nechtějí, totiž že my sami si nedokážeme se vším poradit, a že jsme odkázáni na Boží pomoc. Kéž bychom dokázali pochopit, že toto uznání není nic ponižujícího, poraženeckého či podobně, naopak, že je to poznání a uznání velmi osvobozující a nadějeplné.

Ale pojďme dál. Jak jsme si již řekli, je šťastný člověk, který se nechá oslovovat Bohem a nechá Ho, aby spravoval jeho myšlení, mluvení i činění. To říká Pán Ježíš Šimonovi, a pokračuje: "A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." Přesný překlad z řečtiny je- cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi. Pojďme si tato slova rozebrat. Nejprve- co znamená Petr? Petr, aramejsky Kéfas, je skála. To bylo přízvisko, zřejmě něco jako přezdívka, učedníka Šimona. A Pán Ježíš tohoto přízviska vhodně použil, aby vyjádřil jednu důležitou věc. Takoví lidé, kteří nedají na zdání, ale jdou do hloubky, vidí za, vidí dál, takovíto lidé půjdou v Ježíšových stopách a budou rozšiřovat Jeho společenství- církev, v řečtině ekklesia- znamenalo původně shromáždění svobodných občanů, budou rozšiřovat Jeho království.

A toto Boží společenství nepřemohou ani brány pekelné. To je velmi důležité ujištění, protože již zanedlouho začne prvním učedníkům Kristovým pronásledování, a ještě mnohdy v budoucnu, budou-li opravdovými následovníky Ježíšovými, budou pronásledováni... Ale je to důležité ujištění i z jiného hlediska. Je to ujištění i pro chvíle, kdy mnozí členové a zvláště ti, kdo mají být služebníky, faráři, budou žít bezbožně, v naprostém rozporu s Ježíšovým učením a bude se zdát, jakoby církev táhli do pekel místo do Božího království. I pro tyto situace nám zaznívá ujištění- brány pekelné ji nepřemohou.

A nyní- jak je to s těmi klíči království nebeského? Každý, kdo miluje Ježíše, a Petr Ho miloval, má klíček k Jeho srdci. A tím i klíč od království nebeského. Neboť tímto klíčem je právě Láska. A tuto Láskou má žít a touto Láskou může a má konat veliké věci na zemi, které budou mít dalekosáhlé důsledky, neboť jsou právě skrze Lásku spojeny s Božím- Matouš píše nebeským- královstvím. Cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi. Svazovat, spoutávat máme všechny mocnosti zla, a rozvazovat dobro, Lásku a spravedlnost, jež jsou tak často spoutány právě tím zlem. Máme vlastně po vzoru Ježíše fungovat jako princ z pohádky o Šípkové Růžence. Máme svazovat, spoutávat moc všemožných zlých sil a rozvazovat, vysvobozovat, probouzet vše dobré. Spoutávat útlak a osvobozovat spravedlnost. Spoutávat válku a rozvazovat, rozšiřovat mír. Spoutávat nenávist a osvobozovat lásku.

Ale pojďme dál. Ježíš žádá své učedníky, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. Proč? Protože by to mnoho lidí nepochopilo. Domnívali by se, že přišel převzít politickou moc, a jedni by od Něj očekávali, že svrhne Římany, a ti zas by jej chtěli popravit. Ježíš tušil, že tomu stejně nakonec neujde, ale čím déle může působit, čím déle může hlásat radostnou zvěst, tím lépe.

Od té doby však začal Ježíš ukazovat svým učedníkům to, co právě tušil. Že musí jít do Jeruzaléma a tam že mnoho vytrpí od starších, velekněží a zákoníků, že bude zabit a třetího dne vzkříšen. Začal je na to vše připravovat. A zároveň tak ulehčoval svému srdci, protože sdělená starost je poloviční starost, jak se říká. Petr byl z toho, co slyšel, dost nešťastný, jak jsme si již řekli, miloval Ježíše, a nechtěl, aby Ježíš trpěl a aby byl popraven. Vzal si tedy Ježíše stranou a začal mu domlouvat: "Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!" Nechoď do Jeruzaléma, Pane, když víš, co Ti tam chtějí udělat... Nebo udělej nějaký zázrak, aby Tě nemohli popravit... Ty přeci máš moc Boží, tak to nějak zaonač, abys takhle bídně nedopadl... Myslel to dobře, Petr. Kdo z nás by svému blízkému, milovanému člověku neporadil totéž. Střez se situací, které tě mohou dostat do maléru. Neangažuj se příliš pro mír, pro spravedlnost, to se dnes nenosí, můžeš z toho mít problémy... Ale podívejme se, jak na tuto dobře míněnou radu reagoval Pán Ježíš. Řekl Petrovi: "Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!" To je velmi příkrá reakce! A jaká změna. Před chvílí Šimona oslovoval Petře a chválil ho, že myslí a mluví podle Boží vůle, a nyní mu říká: jdi mi z cesty, satane. Slovo satan je z aramejštiny a znamená protivník. A Petr v tu chvíli byl Ježíšovým protivníkem a byl mluvil pod vlivem toho Zlého, protože vlastně radil Pánu Ježíši, aby nesplnil Boží vůli. Protože podle Boží vůle měl jít do Jeruzaléma. A Petrova rada znamenala pro Ježíše pokušení. Neboť On se samozřejmě bál utrpení, které tušil, že Ho čeká. A tak to bylo pokušení, nejít do Jeruzaléma a tak se tomu utrpení vyhnout. A to pokušení musel od sebe hezky rychle odpálkovat. Jdi mi z cesty, satane. To je nejlepší reakce, když nějaké pokušení přichází. Co nejrychleji je uvědoměle odmítnout. A co my, nenecháváme se třebas dobře míněnými radami svých bližních odvádět od Boží vůle, od Boží cesty? Nedáváme ve svých myslích pokušení prostor, nezahráváme si s ním, dokážeme ho vždy rychle odvrhnout? A nebo naopak, neodrazujeme své bližní od jejich plnění Boží vůle našimi dobře míněnými radami? Bůh chápe, že máme jedni o druhé strach, ale v první řadě by nám všem mělo záležet na plnění Boží vůle. Neboť ta je ve svých důsledcích nejlepší pro všechny lidi.

Tedy Ježíš zůstal se svými obavami sám. Nepochopen, nepodpořen. Zkusme si představit, jak mohla vypadat taková reakce Ježíšových učedníků, která by Mu alespoň trochu pomohla. Snad nějak takhle: Pane, to je nám moc líto, že do toho Jeruzaléma musíš a že tě tam čeká utrpení, ale budeme se snažit být při tom s tebou. Neřekli to. Nepovzbudili Ježíše. Petr Ho ještě pokoušel. Ježíš na to všechno zůstal sám. A nastupuje svůj poslední úsek cesty.

Pomodleme se:

Pane Ježíši, děkujeme Ti, že se nám dáváš poznávat. Že nám zjevuješ skrze Bibli a také skrze naše srdce, kdo jsi. Že jsi Mesiáš, Syn Boha živého, ten vysvobozující z veškerého otroctví, ten, který straní Lásce a Životu, náš průvodce, náš bratr, náš přítel. Děkujeme Ti za to, že Láska je klíčem ke Tvému srdci a k Božímu království. Prosíme Tě, dávej nám sílu Tě následovat a plnit Boží vůli za každých okolností, i kdyby nás to mělo přivést na kříž. Vždyť díky Tobě smíme vědět, že kříž není poslední, nýbrž jen předposlední štace. Tou poslední bude království Boží Lásky. Pane, prosíme Tě též za mír ve světě. Ať už skončí ta válka v Iráku, ať nepřeroste ve válku světovou. Obměkči srdce mocných tohoto světa, aby spolu dokázali jednat v míru. Prosíme Tě i jeden za druhého. Ty znáš naše bolesti, starosti. Předkládáme Ti i naše blízké, všechny, jejichž dobro nám leží na srdci. Prosíme Tě za všechny lidi, za celý svět. Kéž všechny a všechno přemůže Tvá Láska. Amen.