[ Do původní stránky ]     [ TISK ]

Kázání na text Mt 8, 18-23

(předneseno při bohoslužbě ?.?.???? )

Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh. Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš." Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil." Jiný z učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce." Ale Ježíš mu řekl: "Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé." Vstoupil na loď a učedníci ho následovali.

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé, Pán Ježíš má za sebou opět jeden ze svých náročných pracovních dní. Kázal, uzdravoval, vyháněl zlé duchy... Takto ostatně vypadala většina jeho dní. Vždyť proto přišel. Ne aby se flákal, ale aby makal. Aby sloužil. Ne aby žil pro sebe, ale aby žil pro druhé. Aby žil pro nás. Samozřejmě že také odpočíval. Ale byl to odpočinek zasloužený, odpočinek vykoupený náročnou prací. A co my, jak jsme na tom my? Také si uvědomujeme, že tu na světě nejsme sami pro sebe, nýbrž pro druhé? Také si uvědomujeme, že tu nejsme od toho, abychom se flákali, ale od toho, abychom sloužili? A pokud si to uvědomujeme, jednáme podle tohoto svého uvědomění, nebo to zůstává jen na té rovině uvědomění, však to znáte, takové to: já vím, já bych měl, ale...? A dál se nedostáváme? Kéž bychom si stále kladli před oči Pána Ježíše, plně oddaného Bohu a nám...

Tedy Pán Ježíš má za sebou opět jeden ze svých náročných pracovních dní. A rozhlédne se a co nevidí? Zas je kolem něj zástup lidí. Jako ostatně skoro pořád. Za normálních okolností má z toho Pán Ježíš radost. Vždyť pro lidi přišel, tak je dobře, že se kolem Něj shromažďují a jsou ochotni Mu naslouchat a nechat se od Něj uzdravovat. Ovšem teď už je večer a Pán Ježíš je už hodně unavený. Tak hodně, že už si prostě řekne: dost. Pro dnešek už vážně padla. Ano, i to musí umět, protože jinak by se nedožil ani těch 33 let nebo kolik Mu bylo, když Ho ukřižovali, nýbrž zemřel by vyčerpáním za rok či dva svého působení. Tedy k následování Pána Ježíše nepatří jen sloužit a bdít, ale také umět si říct: dost, teď potřebuji klid, teď potřebuji spát. Není to ostuda, je to normální a je to v pořádku. Bůh nás stvořil tak, že naše síly nejsou neomezené, že je potřebujeme vždy znovu načerpat odpočinkem a spánkem... Tedy když Pán Ježíš zjistil, že je opět obklopen davem, řekl si dost a rozkázal učedníkům, aby odjeli s loďkou na druhý břeh – a jak čteme v následujících verších, hned jak vlezl do loďky, usnul.

Ovšem ještě nežli byly přípravy na odplutí dokončeny, přeci jen se ještě pár lidí k Ježíši prodralo. První, o kterém tu čteme, je zákoník a říká Pánu Ježíši: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš." Zákoníci byli lidé studovaní v Písmu, nejspíš něco mezi dnešními theology a kazateli. Vykládali Zákon ve shromážděních, v disputacích i v osobních poradách. Dalším jejich důležitým úkolem bylo vyučování mladých lidí ve znalosti Zákona. Velicí zákoníci měli kolem sebe celé družiny žáků. Většinu těchto svých činností vykonávali zdarma, živili se obvykle nějakým řemeslem. Tedy jeden z těchto obětavých zákoníků, kterého Pán Ježíš zaujal, možná kázáním, možná uzdravováním, kdo ví, natolik, že se rozhodl k Němu připojit, se jen malou chvíli před odjezdem loďky prodere davem k Pánu Ježíši a říká Mu: ”Mistře, budu Tě následovat, kamkoli půjdeš.” To je odhodlání, co! To je oddanost! Z toho musí mít Pán Ježíš radost! Čekali bychom, že řekne něco v tom smyslu jako: ”Ano, bratře, pojď do mé loďky!” Ale když si poslechneme Ježíšovu reakci, překvapí nás. Nejen že to vypadá, jako by Ježíš radost neměl, ale dokonce bychom řekli, že toho člověka pěkně zpražil či utřel: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil." Co to je za reakci? To vypadá, jako by chtěl Ježíš toho člověka odradit! Bratři a sestry, takhle se to říct nedá. Skutečnost je trochu jiná. Možná to lépe pochopíme po následujícím přirovnání. Když jsme se Standou spolu začali chodit, cítila jsem potřebu ho dopředu upozornit, co ho čeká, jestliže si mne vezme za ženu. Že se dřív nebo později stanu farářkou, že se budeme nejspíš několikrát za život stěhovat, že náš příbytek, naše domácnost bude otevřená pro druhé lidi... Připadalo mi fér, aby to věděl, aby věděl, co ho čeká, jestliže si mne vezme, a aby si to mohl případně ještě včas rozmyslet. Nerozmyslel si to. Ale měl možnost. Byl informován. Podobně tomu bylo s Pánem Ježíšem. Když viděl zákoníkovo odhodlání až nadšení jít za ním, cítil potřebu mu vysvětlit, k čemu že se to vlastně odhodlává. Že ono ”kamkoli půjdeš” může mít dalekosáhlé následky. Že to vůbec nebude jednoduché. Že to nebude od synagogy k synagoze, od úspěchu k úspěchu. Že to bude od nevidím do nevidím, od nepochopení k nepochopení, od nepřijetí k nepřijetí, a že ta cesta, z lidského pohledu, samozřejmě, končí na kříži. To bylo od Pána Ježíše fér, nemyslíte?

Druhý člověk, o kterém čteme v dnešním textu, že se ještě před odplutím loďky dostal k Pánu Ježíši, Ho chce také následovat, ale prosí Ho, aby mu dovolil nejprve odejít a pochovat svého otce. Ale Ježíš mu odpovídá: "Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé." Tato Ježíšova reakce je neméně překvapivá nežli ta předchozí. Pohřeb rodičů byl pro Izraelity svatou povinností. Měl dokonce přednost před povinností denní recitace šemá Jiśrá´el, modlitby Osmnácti proseb či připínáním modlitebních řemínků. Dokonce i kněz, který má jinak zákaz se poskvrnit dotykem mrtvého, měl pro případ úmrtí nejbližších příbuzných povolenu výjimku. A i kdybychom toto všechno pominuli, tak i z čistě lidského hlediska je logické a správné a důstojné, že děti vypraví svým rodičům pohřeb. A najednou tu slyšíme Pána Ježíše toto vše relativizovat slovy: "Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé." Jak tomu máme rozumět? Bratři a sestry, uvědomme si, že Pán Ježíš byl před odjezdem na druhou stranu Genezaretského jezera. A kdo ví, kam měl namířeno potom. A kdo ví, kdy se zas objeví tady. Tedy chtěl-li ten člověk Pána Ježíše následovat, měl nyní jedinečnou šanci, která se mohla, ale také nemusela znovu opakovat. To za prvé. A za druhé, i kdybychom připustili, že Pán Ježíš třeba za 14 dnů či za měsíc bude kázat na tom samém místě, co když už ten člověk nebude mít tu odvahu Ho následovat? Co když ho mezitím příbuzní přemluví, aby převzal otcovu živnost nebo něco takového a on to udělá? Takhle asi Pán Ježíš uvažoval, když vyzýval toho člověka, aby Ho následoval bez odkladu. Ale proč použil takových podivných slov – nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé? Tato slova patří k enigmatickým neboli hádankovým výrokům. Jde o tzv. oxymoron, absurdní větu, která má tvrdě narazit do naší lidské samozřejmosti, do našich vyježděných kolejí. Má asi vícero významů, ale já bych na tomto místě chtěla upozornit na ten význam, který mi přijde jako nejdůležitější. Bratři a sestry, mrtvému člověku už nemůžeme nijak pomoci. Ano, můžeme mu vypravit pohřeb a máme-li tu možnost, je dobré to udělat. Můžeme chodit na jeho hrob dávat květiny a rozsvěcet svíčky, jak asi většina z nás činila například v uplynulých dnech kolem Památky zesnulých neboli Dušiček. Ale to děláme spíše kvůli sobě. Těm mrtvým už tím neposloužíme. Na ty můžeme stejně tak vzpomínat v tichu svých domovů. Co chci říci? Žijme se svými bližními tak, v takovém vztahu, v takovém pokoji, v takové lásce, abychom jim svou lásku dávali tehdy, když žijí, a nesnažili se to dohánět v té době, kdy už se to dohnat nedá, neboť už nejsou mezi námi...

Bratři a sestry, ti dva muži, kteří chtěli následovat Pána Ježíše, jako by představovali dva druhy lidí. Ti první jsou ti, kdo sice vzplanou nadšením, ale neuvědomují si následky svého rozhodnutí a proto se potřebují s nimi seznámit. Jsou to ti, kdo se domnívají, že cesta s Pánem Ježíšem je cestou růžovým sadem. A pokud jim někdo včas tuto idealistickou představu nerozmluví, může se stát, že se stanou křesťany, ale při prvních protivenstvích odpadnou, protože na ně nebyli připraveni, nepočítali s nimi. Druzí jsou ti, kdo si už od začátku kladou podmínky, že budou Ježíše následovat teprve až, jen tehdy když a podobně, a nechápou, že Pán Ježíš nás chce celé a bez podmínek. Neboť i On nás miluje a přijímá celé a bez podmínek. Takoví lidé se buď na cestu za Ježíšem vůbec nevydají, nebo se vydají, ale nikdy se Mu zcela nevydají a stále si budou klást podmínky. Bratři a sestry, kam patříme my? Kam patříš ty, kam patřím já? Patříme k těm, kdo si představovali či stále ještě představují cestu s Ježíšem jako procházku růžovou zahradou? A pokud nás potkalo protivenství, odpadli jsme? Nebo neodpadli, ale stali se z nás vlažní křesťané? Nebo patříme k těm, kteří stále kladou Pánu Ježíši nějaké podmínky? Kam patříme? A jsme tam spokojeni? Nebo toužíme po něčem víc, po bližším vztahu s Ježíšem, po vztahu, který se nezkalí a nepřeruší ani v těch největších protivenstvích, po vztahu, který nezná ale a jen pokud a podobně? Bratři a sestry, milí přátelé, Pán Ježíš vstoupil na loď a učedníci ho následovali. Ano, Jeho učedníci Ho následovali. Nevím, zda byl mezi nimi ten zákoník nebo zda si to rozmyslel a odešel pryč. Nevím, zda byl mezi nimi ten druhý muž, ten, jemuž umřel otec, nebo jestli ho šel přeci jen pohřbít. Možná tam byli, možná ne. Ale co vím, je, že velmi toužím, abychom tam, na té loďce s Ježíšem, byli nalezeni my. Abychom odhodili všechny idealistické představy o té cestě, které by nám bránily ji absolvovat až na konec... Abychom odhodili všechny podmínky, všechna ale a jen pokud... Abychom u vědomí možných důsledků svého rozhodnutí, s bázní, ale beze strachu, jak se zpívá v jedné křesťanské písni, vkročili na tu loďku a odevzdali s důvěrou své životy Pánu Ježíši. Pro čas pokoje i pro čas bouře. Vždyť konečným cílem není kříž. Ten je jen nevyhnutelnou poslední zastávkou před konečnou. Konečným cílem cesty je Boží království... A tam přeci nikdo z nás nechce chybět! Amen.